Dva roky jsem si myslela, že si byt pronajímáme od úplně jiné osoby, a jak se ukázalo, byt vlastní moje tchyně. Byla jsem prostě ohromená.
Před dvěma lety jsme se vzali. Protože pocházím z venkova, neměla jsem byt ve městě. Můj manžel také neměl byt, byl v nájmu. Tchyně bydlela s manželem v dvoupokojovém bytě.
Po svatbě jsme se samozřejmě nastěhovali společně do tohoto pronájmu . Byt byl trochu zchátralý, ale bylo to těžké. Nechtěla jsem v cizím bytě nic renovovat. Opravdu jsem chtěla vlastní bydlení a snila jsem o hypotéce.
Na zálohu jsme však nebyli schopni našetřit. Naše platy byly průměrné – sotva stačily na živobytí. Navrhla jsem manželovi, abychom si pronajali jiný, levnější byt, ale on se zdráhal.
Manžel nechtěl měnit byt za jiný. Prý si ho pronajímá už dlouho, s pronajímatelem vychází dobře, takže mu to nestojí za to riziko.
Celkově jsme nemohli přijít na to, jak ušetřit víc peněz, protože jsme nechtěli pracovat bez volných dnů. Chtěli jsme mít nějaký čas pro sebe.
Tchyně do našeho vztahu nezasahovala. Vycházeli jsme s ní skvěle. Měla svůj vlastní život a zájmy, takže ani neměla čas nás navštěvovat. Setkávali jsme se jen o svátcích, což nám všem vyhovovalo.
V bytě jsme žili dva roky. Manžel se staral o všechny platby a další věci v bytě, protože měl kontakt na majitelku. A pak jsem náhodou zjistila, že byt pronajímáme od tchyně.
Byli jsme pozváni na oslavu tchýniných narozenin. A tam začal rozhovor mezi ní a jejím manželem o blízkých příbuzných. Mluvili o nějaké svatbě.
– Co se děje, ona se ještě nevdala?
– Ne, hádají se o jméno. Ona ho nechce změnit. A ženich si myslí, že je to projev neúcty,’ řekl můj muž.
– V prvním manželství jsem si jméno také nezměnila. Pracovala jsem v hudební škole, moje jméno bylo známé, proč si komplikovat život? V druhém manželství jsem si změnila jméno na Konieczna. – řekla moje tchyně.
A pak mě to napadlo – viděla jsem to jméno na účtu za komunální služby. Tehdy jsem nic neřekla, protože bych tím zkazila večírek.
Doma jsem se zeptala přímo manžela. Nepopřel to. Řekl, že jsme vlastně platili jeho matce. Ona nechtěla dát byt zadarmo.
Byla jsem v šoku. A můj muž na tom neviděl nic špatného. Koneckonců, stejně musí mamince nějak pomáhat, a to je pro všechny v pořádku.
– Stejně bychom si museli byt pronajmout. A teď si ho pronajímáme od rodiny. Můžeme dělat rekonstrukce, bydlet roky a nikdo nás nevyhodí – manžel je spokojený.
A zdá se, že má pravdu, ale mně se celá ta situace nelíbí. Jak je možné, že její jediný syn musí tolik platit? My bychom si už dávno vzali hypotéku a tchyně by si tam nastěhovala jiné lidi. Ale zisk je důležitější…
Manžel si toho všiml.
– Berte to jako splácení hypotéky. Jsem jejich jediný syn. Byt dostanu já.
– Přesně tak, ty.
– Proč se do mě navážíš? Vždyť se nerozvádíme.
Nevím, co mám dělat. Tahle situace mě neuklidňuje. Necítím se v tomhle bytě jako domácí, i když platím z vlastní kapsy. Co mám dělat?
