Za necelý rok jsem se stala matkou dvou dětí – svého a adoptovaného. Od té doby uplynulo 38 let a já jsem stále více vděčná osudu, že mi poslal těžkosti, které jsem musela snášet…
Kytice štěstí a smutku
Bylo mi 22 let. Studovala jsem na dětskou učitelku. A měla jsem se vdávat. Stát se nevěstou byl můj největší dětský sen.
Snila jsem o velké svatbě, o velmi dlouhém závoji ozdobeném diadémem ze stříbra a bílých květů, snila jsem o dni, kdy budu středem světa a budu vypadat pohádkově krásná v očích muže, kterého miluji. A stalo se to.
Nebo by se to alespoň stalo… kdyby se v den naší svatby s Emilem nestala strašná nehoda. Zahynula při ní sestra mého budoucího manžela, její manžel a jejich dvanáctiletý syn. Z celé rodiny přežilo jen dítě – osmiměsíční holčička. Můj sen o okouzlující svatbě vystřídal smutek.
Místo líbánek – hromada nečekaných povinností.
Ve svatební den jsem byla těhotná. Do porodu mi zbývaly asi čtyři měsíce.
Nebo to tak alespoň mělo být v plánu, ale ve skutečnosti jsem se krátce po svatbě stala matkou – malé Ivany, která osiřela. Emil navrhl, abychom neteř adoptovali, a samozřejmě to bylo nejlogičtější rozhodnutí – o dítě by se neměl kdo jiný starat než příbuzní a bylo pro nás nemyslitelné, aby ji vychovávali úplně cizí lidé.
Místo vzrušujících líbánek a líbánek jsem se najednou ocitla s cizím dítětem v náručí. Ještě že byla Ivana maličká a nepamatovala si svou rodinu a rychle si na mě zvykla.
Od chvíle, kdy jsem ji držel v náručí, jsem k ní přilnul a cítil jsem, že ji musím chránit před celým světem a poskytnout jí štěstí, které jí bylo odebráno. O tři měsíce později se narodila Maria, moje přirozená dcera.
Těžké manželství
Vlastně nejen svatební den, ale i samotné manželství nebylo nejšťastnější. Po té velké tragédii a po narození dvou dětí během tří měsíců jsem neměla sílu na nic jiného než na péči o děti a domácnost. Ano, nebylo to romantické jako u novomanželů, ale byla jsem celý den sama a kromě vaření, úklidu a nakupování jsem měla spoustu mateřských povinností.
Sotva jsem měla čas na spánek, natož na chvilky pro sebe. Neměla jsem čas ani na péči o svůj zevnějšek – ráno jsem se osprchovala, učesala si vlasy a svázala je do culíku a to bylo všechno.
Neměla jsem čas se líčit, ani jsem se moc neoblékala, večer jsem sotva čekala, až se všichni nají a půjdou spát – oči se mi zavíraly únavou a já neměla sílu mluvit s Emilem a věnovat se mu.
Tohle trvalo několik měsíců – není divu, že jsme se postupně odcizili. Buď jsme spolu nemluvili, protože jsme si neměli co říct, nebo jsme se kvůli všemu hádali – pořád jsme si něco vyčítali.
Emil byl pořád nespokojený s tím, jak dělám domácí práce, vždycky si našel něco, čím mi ublížil, že to není uklizené, a já mu pořád vyčítala, že doma nepomáhá, že netráví dost času s dětmi. Ale nejhorší bylo, že Emil nepřijal Ivanu jako své dítě. I když byla dcerou jeho sestry, zdálo se, že té nevinné holčičce vyčítá, že se o ni musíme starat i my.
Dokud byla Ivana malá, nechápala, čím si vykoledovala otcův hněv, a neustále se snažila své chování “napravovat” a uklidňovat ho. On z ní ale byl vždycky nešťastný a místo toho si hýčkal Marii. Jeho přístup k oběma dětem se mi nelíbil, připadal mi špatný, ale neměla jsem sílu věci změnit. Mohla jsem to jen kompenzovat: tím, že budu k Ivaně laskavá a podporující, budu ji hýčkat a chválit, a zároveň se budu chovat přísněji k Marii, které otec dovoloval nejrůznější svévole.
Třetí dítě
Po dvanácti letech manželství podal Emil rozvodové papíry. Měl právo být milován – od svatby snášel mé zanedbávání. Bylo proto logické, vysvětlil mi, že by měl mít vztah s jinou ženou. Teď byla těhotná a on s ní a jejich dítětem chtěl vytvořit skutečný domov.
Rozvod nebyl snadný – nejenže mi bylo citově ublíženo, ale Emil se také snažil přivlastnit si, co mohl, z našich společných financí a výdobytků.
Nejen to, ale Maria, která najednou zůstala bez svého věčně rozmazlujícího otce, mi začala dávat za vinu, co se stalo, a zlobila se na mě.
Věčně mi odporovala, zhoršovala si prospěch ve škole, utíkala z domova… Jediná Ivana mi byla útěchou a oporou. Dítě, které jsem neporodila, bylo ochotné se o všechno připravit, jen aby mi pomohlo.
Byly to těžké roky. Když se ohlédnu zpět, nevím, jak jsem to dokázala zvládnout. Trvalo mi roky, než Maria začala mít pro situaci pochopení, i když se nikdy nezbavila pocitu, že Ivanu toleruji. Ale, díkybohu, nějak jsme se z toho dostali a doma dlouho panoval klid.
No, moje dcery už dlouho doma nežily. Obě jsou vdané. Obě mají dcery, které se jmenují po mně: Galya a Galena – jsou opravdovým pokladem. Jsou mým přesvědčením, že všechno, čím jsem si prošla, stálo za to.
