Se svým budoucím manželem jsem chodila necelý rok. Když jsem se seznámila s jeho matkou, netušila jsem, že její postoj ke mně a naší dceři, která se narodila až po svatbě, bude tak podezíravý a negativní. Problém byl v tom, že naše dcera se narodila jako klasická blondýnka s chrpovýma očima a můj manžel, stejně jako jeho mladší bratr, vypadal trochu jako cikán.
Když jsem byla v porodnici, zavolala mi tchyně, pogratulovala mi a chtěla se seznámit s vnučkou. A tak se setkání uskutečnilo. Tchyně se tvářila odměřeně a ve vestibulu porodnice se mě přímo zeptala:
– Cože, vyměnili dítě?
Všichni, kdo nás slyšeli, se zarazili a tchyně se na mě podívala a očekávala odpověď. Pak jsem rozpačitě zamumlala, že ho nemohli vyměnit, protože jsem byla celou dobu s dítětem.
Tchyně měla druhou poznámku napsanou na čele, ale neřekla ji. Ale doma, když jsme s manželem seděli u dítěte, řekla:
– Tohle není tvoje dcera, jsi úplně slepá?
Manžel ztuhl překvapením a tchyně mu to dál vtloukala do hlavy:
– Vždyť po tobě nic nezbylo a nevypadá jako její máma, přemýšlej, proč se to stalo? Vždyť to udělal jiný chlap!
Tehdy se mě manžel zastal, tchyni prostě vyvedl z bytu. Byla jsem uražená, tolik jsme na tento den čekali, těhotenství nebylo jednoduché, ale holčička se narodila zdravá, a když mi ukázali růžovou holčičku, která hlasitě plakala, ulevilo se mi, doktor pak žertoval:
– Jakou jste porodila zpěvačku, její plíce jsou prostě úžasné!
Usmála jsem se a moji holčičku položili vedle mě a odvedli nás na oddělení. Celé dny před propuštěním jsem si představovala rodinné Vánoce, plánovala, jak je společně oslavíme, a pak najednou…..
Když tchyně vyšla ven, manžel se mě snažil uklidnit, ale nálada byla úplně v háji. Tchyně jako by se zbláznila, ani poté, co ji syn nepodpořil, se nevzdala, začala válku. Telefonáty manželovi se staly pravidelnými a její občasné návštěvy u nás doma byly vždy doprovázeny zlomyslnými poznámkami proti mně a proti naší radosti.
Tchyně nikdy nevzala vnučku do náruče, snažila se, aby zůstala se synem sama, a dožadovala se testu otcovství. Tchyně neváhala mluvit tři na tři a já vše slyšela z vedlejšího pokoje. Manžel matku přesvědčoval, že je vše v pořádku, že holčička je jeho dcera, a říkal, že mi věří, ale tchyně se jeho slovům jen smála:
– No, tak to prověříme!
Při jedné takové přednášce jsem to nevydržela. Šla jsem do kuchyně a vmísila se do hovoru:
– Jak dlouho můžeš poslouchat tyhle nesmysly, pojďme si to opravdu ověřit, objednáme krásný rám, maminka si ho pověsí nad postel a bude se kochat výsledkem, ten tatínek- to jsi ty!
Tchýně zlostně jiskřila očima a nevěděla, co na to říct. Trochu jsem ji podpořila, ale v mé intonaci bylo tolik sarkasmu, že jejich pravý význam byl zcela jasný.
Přesto jsme pokračovali v testu. Můj muž ho ani nechtěl číst, protože dobře věděl, co se tam píše, a tchyně mi po přečtení obsahu list vrátila. Nemohla jsem si pomoct, ale řekla jsem:
– Tak který rám si chceš objednat, světlý nebo tmavý?
Tchyně se rozzlobila:
– Dělá si ze mě legraci! Nejspíš si to nějaká kamarádka vyzkoušela. Můj mladší syn, ten má podobné dítě – tmavé pleti a se stejnýma očima, je jasné, že je naše!
Jedním slovem, test, na kterém tchyni tolik záleželo, nic nezměnil. Naše válka pokračovala. Pět let uplynulo nepozorovaně, uprostřed vnitrorodinných hádek. Znovu jsem otěhotněla, o tři měsíce později než manželka bratra mého muže. S jejich rodinou jsme měli skvělé vztahy, jen valili oči, když tchyně začala znovu vyjadřovat své podezření ohledně otce mé dcery.
Jejich druhé dítě byla holčička. Všichni jsme se s miminkem a jeho maminkou seznámili, když je pustili z porodnice, a když jsem nadzvedla roh peřiny a uviděla dítě, rozesmála jsem se. Byla tam malá kopie naší holčičky! Všichni se na mě podívali a já, stále rozesmátá, jsem řekla:
– No, přiznejte se, a vy jste od mého milence?
Všichni pochopili, co tím myslím, reagovali jinak, ale vtip podpořili. Jen tchyně se zatvářila jako červená řepa. Neřekla nic. To byl zlomový okamžik v našem vztahu. Nejdřív tchyně jen přestala mluvit nesmysly, a když jsem ji poprvé viděla, jak si s dcerou hraje s panenkami, pochopila jsem, že ledy byly prolomeny.
Teď je moje dcera nejstarší, oblíbená vnučka, “naše dcera”, “moje bobule” atd. Tchyně ji zasypala dárky, rozmazlovala ji a snažila se jí vynahradit léta, kdy mě a dítě považovala za nepřítele. Na tchyni se nezlobím, ale cejch na ní zůstal. Doufám, že časem zmizí.
