S Markem jsme se znali jen krátce a upřímně řečeno, nevycházeli jsme spolu úplně ideálně. Byl to můj spolupracovník – pracoval ve vedlejší místnosti a často jsme na sebe naráželi u kávovaru. Pořád si mě dobíral.
A nevím proč, ale jeho přítomnost kdekoli v mé blízkosti (a měl nepříjemný zvyk objevovat se mi za zády nebo před očima zdánlivě z ničeho nic) mě přinejmenším znervózňovala.
Měla jsem pocit, že mě sleduje od svého stolu, když jsem si razila cestu k automatu nebo do malé odpočívárny – a on se bleskově blížil. Pořád předstíral, že je to náhoda, ale v jeho očích jsem jasně viděla lež. A to až do chvíle, kdy mi na tvář zasadil hlasitý polibek. „Hodně štěstí…“ řekl.
Ať už se jmenovalo jakkoli…
Neusmála jsem se vesele, nepodívala jsem se na něj odsuzujícím pohledem, ale rovnou jsem mu vlepila pořádnou facku. Několikrát zamrkal a… prostě zapomněl překvapením zavřít pusu. A já jsem hrdě pohodila hlavou a spokojeně si vykračovala dál. Konečně jsem ho dostal na jeho místo. Celé měsíce jsem v sobě dusila vztek a vnitřně se rozhořčovala pokaždé, když se mě zastal. Ale pořád jsem nenašla dost odvahy, abych zareagovala ostřeji.
Vyhodili mě z práce
A Mark nerozuměl narážkám ani jemnosti. Zajímal se jen o své pocity (pokud nějaké měl) a chtěl za každou cenu dosáhnout toho, co se naučil.
Nečekaná reakce…
Ještě podivnější byla jeho reakce druhý den. Poprvé se vedle mě nepostavil, když jsem si brala kávu z automatu.
V duchu jsem poděkovala všem svatým, na které jsem si v tu chvíli vzpomněla. Když jsem prošla kolem jeho pokoje (a naše vnitřní stěny jsou prosklené a každý vidí všechno), ledově se na mě zadíval a upřel pohled zpátky na svůj počítač. Tajně jsem si pogratulovala ke svému úspěchu.
Bohužel, moje radost neměla dlouhého trvání! O polední přestávce jsme se sešli v odpočívárně, a když procházel kolem mě, zasyčel, že si to zasloužím. Vůbec jsem o něj nestál – nebyl pro mě důležitou osobou. Bohužel to byl šéfův nejlepší přítel. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Žádná práce a žádné vyhlídky…
O hodinu později si mě šéf zavolal do kanceláře a bez dlouhého vysvětlování mi řekl, že mě firma nepotřebuje. Tolik let jsem jim vydělával spoustu peněz a teď – kvůli nepochopenému přátelství – jsem se ocitl na ulici. A co hůř – dostal jsem výpověď, která poukazovala na mou konfliktní povahu, neplnění povinností, špatné vztahy nejen s kolegy, ale i s partnery firmy a… sexuální napadení kolegy. Rozhořčením jsem ztratil řeč.
Obětí jsem byl já, ne někdo jiný. Snažil jsem se to vysvětlit, ale šéf mě odmítal poslouchat. Řekl mi, že jestli chci, můžu firmu zažalovat, ale nic z toho nebude, protože svědků je dost. Byl jsem si jistý, že si každý udrží své místo. Zůstal jsem bez práce a, což bylo ještě nepříjemnější, se špatnou charakteristikou, která mi zavřela spoustu dveří.
Nepodlehl jsem depresi!
Místo abych se zavřel doma a trpěl, rozhodl jsem se, že se musím co nejrychleji dostat z bahna. Začala jsem si hledat práci ve svém oboru, ale všude jsem si sáhla na dno. Kromě špatné charakteristiky se můj nyní již bývalý šéf postaral o to, aby o mně v příslušných kruzích vyprávěl různé nepravdy. A do mých papírů se nikdo nechtěl ani podívat. Tehdy jsem se rozhodl, že potřebuji jinou strategii.
Jednoho slunečného dne jsem se posadil na terasu svého pronajatého bytu (možná ho budu muset brzy vyměnit za levnější), vytáhl zápisník a začal si zapisovat, co všechno bych chtěl vyzkoušet, než mi bude sedmdesát. Některé z mých snů byly divné, jiné bláznivé, další zábavné, další kreativní. Ještě jednou jsem si je pečlivě prohlédl a na další list papíru jsem si odložil ty, které jsem si v tu chvíli mohl dovolit, abych jimi vyplnil dny, než si budu hledat práci.
A tak jsem skončila v kurzu latinskoamerických tanců. Vždycky jsem se chtěla naučit kroky merengue nebo salsy, ale buď jsem na to neměla dost času, anebo to dělalo něco jiného. Kurz nebyl drahý, mohla jsem si ho zaplatit a byl by to příjemný způsob, jak si zlepšit náladu. Naštěstí mi propuštění ze zaměstnání umožnilo získat alespoň nějaké peníze z úřadu práce.
Doufal jsem, že postupem času si to moji případní zaměstnavatelé rozmyslí a přece jen mě pozvou na pohovor. Takže teď bylo ideální naučit se tančit. Hned první lekce si mě navždy získala.
A taneční instruktor mi na první pohled ukradl srdce. Nikdy předtím jsem se nesetkala s tak vlivným člověkem. Nebyl to jeden z těch šviháckých krasavců, ke kterým vzhlíží každá žena. Ale měl takové charisma, že všechny ženy ve třídě musely při pohledu na něj zalapat po dechu.
Zamilovala jsem se, a to vážně! Trochu jsem se zalekla svých citů, nikdy předtím jsem po žádném muži tak moc netoužila. Adam, tak se instruktor jmenoval, byl ke všem přátelský, ale natolik odtažitý, že se s ním žádná z nás neodvážila flirtovat.
Jaké bylo moje překvapení, když mě jednoho večera venku dohnal a rozpačitě mi navrhl, že se někdy po tanci sejdeme na kávu, jestli chci. Chtěl mě pozvat na rande. Chtěla jsem se mu vrhnout po krku. Samozřejmě jsem souhlasila. A tak jsem o ničem jiném nesnila. Ještě ten večer jsme se sešli, dali si kávu a pomilovali se. Adam přiznal, že se do mě zamiloval v okamžiku, kdy jsem přešla přes chodbu, ale neměl odvahu přiznat své city. Já jsem se mu přiznala, že i moje láska k němu byla na první pohled.
Proč polibek na štěstí?
Teď jsem Markovi lehce vděčná. Nebýt toho ukradeného polibku a mé reakce po něm, nikdy by mě nevyhodili a nikdy bych se nepřihlásila na latinskoamerické tance. Což znamená, že bych nepotkala Adama . A Adam se shodou okolností stal mou velkou láskou. Teď jsme rodina, jsem těhotná a čeká mě nejdůležitější role mého života – být matkou. Máme také plány na pozdější dobu. Rozhodli jsme se založit vlastní klub latinskoamerických tanců. Ukázalo se, že jsou mou další vášní, a odvážně jsem se rozhodla, že se stanou i mou profesí.
