To by byl jiný život
Nikdy by si sotva dvacetiletá Alžběta Nedomová nedokázala představit, co ji čeká. Studovala na vysoké škole v Plzni, milovala svého Dominika a snila o svatbě, protože o ní spolu už delší dobu mluvili.
Dominik byl starší než Alžběta. Když přišel na školní večer Podzimní ples, ona ještě chodila do maturitního ročníku. Armádu už měl za sebou. Dodnes si pamatovala, jak ho poprvé uviděla. Přestože žili ve stejném městě a dokonce chodili na stejnou školu, on ji dokončil dřív.
Kdo je to za hezouna? proběhlo Alžbětě hlavou, když Dominika spatřila.
Vešel do sálu a rozhlížel se, hledal známé tváře. Narazil na její pohled a usmál se. Okamžitě se do něj zamilovala. A jak by také ne? Byl výjimečný, jiný než ostatní chlapci.
Ahoj, já jsem Dominik. A ty jsi? přistoupil k ní. Alžběta se začervenala. Pozveš mě na tanec? vzal ji kolem pasu a začali se točit.
Alžběta
Skoro necítila nohy, jako by se vznášela. Dominik ji pevně držel a vedl, ona vnímala každý jeho pohyb.
Alžběta tancuješ skvěle, usmíval se.
Celý večer od ní neodešel. Domluvili se, že ji po večírku doprovodí domů. A šli. Procházeli se dlouho do noci, nechtělo se jim loučit, ale Alžběta věděla, že musí domů matka by se strachovala.
Dominik nikdy nenechal, aby se Alžběta nudila. Po maturitě nastoupila na vysokou v Plzni. On pracoval. Neznal špatnou náladu, svou energií nabíjel všechny kolem sebe. Měl mnoho přátel. Alžběta s ním nyní často chodila na oslavy, svatby, výlety.
Často jí přinášel růže, dokonce i uprostřed zimy. Každé jejich setkání bylo jako svátek. Sedávali v kavárnách, jezdili do přírody, jen ve dvou nebo s přáteli.
Když byla Alžběta ve třetím ročníku, překvapil ji.
Na Silvestra jedeme na hory. Už jsem koupil dva pobyty. Naučíme tě lyžovat, tam jsou skvělí instruktoři.
Jéé, Domčo, tys mě rozesmál! rozzářila se a vrhla se mu kolem krku. Pak se zarazila. Ale já se bojím! Copak nevíš, že mám strach z výšek? zasmála se.
Ten výlet byl nezapomenutelný. Alžběta se rychle naučila sjíždět svahy a lyžování ji nakonec nadchlo. Bylo jí líto, když jejich pohádka skončila.
Pak přišel Mezinárodní den žen. Dominik přišel k nim domů se dvěma kyticemi růží.
K vašemu svátku, podal jednu Alžbětině matce, druhou jí. Tohle je pro tebe, má krásko, usmál se a políbil ji na tvář. Alžběta zářila nadšením.
Dominiku, to je moc drahé, řekla matka.
Ale co. Saša s Vojtou jedou na brigádu a berou mě s sebou. Budeme stavět vysoké napětí, platí dobře. Vydělám na svatbu a auto.
Nechci, abys odjížděl! zvolala Alžběta.
Nebudu dlouho. Tři, čtyři měsíce. Budeme si volat. Chci, aby naše svatba byla krásná, viď?
Chci ale stačí i skromná. Hlavní je, že budeme spolu.
Ale Dominik už se rozhodl. Odjel s kamarády. Opravdu vydělával hodně, často volali.
Alžběta seděla na přednášce, když ji náhle přepadl neklid. Pak to přešlo. Včera si s Dominikem volali, dnes nečekala hovor. Večer doma jí srdce bušilo úzkostí. Zavolala mu sama, i když vždycky volal on. Telefon mlčel. Srdce tlouklo až do spánků.
Proč se Dom nehlásí? opakovala si, nervózně. Zkoušela to pětkrát. Ticho.
Rychle našla Vojtovo číslo. Dočkala se odpovědi, na okamžik se jí ulevilo.
Vojto, kde je Dominik?
V telefonu zaslechla jeho hlas. Zamumlal:
Už tu není
Co tím myslíš? zeptala se, ale uslyšela jen tóny.
Mamiii! vykřikla a rozplakala se.
Pak následovalo něco jako noční můra. Později se dozvěděla, že Dominika zabil elektrický proud na sloupu. Jeho matka, Anna, zčernala žalem a skoro nemluvila. Čekala, až se otec Dominika a jeho mladší bratr Roman vrátí s jeho tělem.
Alžběta těžce nesla Dominikovu smrt. Byla jako zkamenělá. Navštěvovala Annu, seděly spolu v tichosti. Nebo jely na hřbitov.
Anna ji nechtěla pustit. Prosila, aby za ní chodila častěji, zvlášť teď o prázdninách. Jezdily po kostelech, pily spolu čaj.
Alžběto, pojďme k moři, navrhla jednou Anna.
Alžběta souhlasila. Nepřemýšlela proč. Dominik byl pryč, ale jeho matka ji držela u sebe. Dokonce i její matka říkala, že by měla pomalu začít žít dál. Ale přece jen na týden odjely.
Ráno chodily na pláž, odpoledne odpočívaly. Anna se zdála trochu klidnější. Alžběta zírala do telefonu. Spát nechtěla, nikdy nespala přes den. Anna dřímalá.
Venku bujel život, ale ona se cítila sama.
Vyšla k moři. Stála na promenádě a hleděla do dálky, kde se moře mísilo s nebem. V dál je viděla loď, sotva patrnou. Křičely rackové, hluk aut, smích lidí. Všude život jen ona byla osamělá.
Tak krásná a tak smutná, uslyšela vedle sebe mužský hlas.
Chtěla odpovědět ostře, ale nevydržela. Ten muž jí něčím připomínal Dominika. Ne hned věděla čím.
Krásným lidem Bůh štěstí nedává, odpověděla smutně.
Nesouhlasím, řekl. Věř mi. Já jsem Vít.
Vít? Já jsem Alžběta.
Vyměnili pár vět, pak se otočila a odešla. Vít ji sledoval. Už několik dní pozoroval tu smutnou dívku. Litoval, že skoro nikdy není sama vždy s tou ženou.
Rozhodl se zjistit, odkud je. Líbila se mu. Nikdy se neusmívala.
Do odjezdu zbývaly dva dny. Anna spala po plá
