O půl dvanácté v noci zazvonil telefon. Daria právě usínala při pravidelném dechu svého manžela, když ji prudké zvonění telefonu přinutilo sebou trhnout. Srdce jí znepokojeně poskočilo — v tuto hodinu se dobré zprávy nečekají.
— Maxime, — jemně strčila do manžela. — Maxime, vzbuď se! Telefon.
Vyskočil na posteli a popadl sluchátko. Daria se napjatě dívala na jeho tvář — měnila se každou vteřinou, byla čím dál bledší.
— Jak to… kdy? — zeptal se chraptivě. — Ano… ano… rozumím. Hned jsem tam.
Maxim pomalu položil telefon. Prsty se mu chvěly.
— Co se stalo? — zašeptala Daria, už tušila, že se stalo něco nenapravitelného.
— Petr a Natálie… — polknul. — Nehoda. Oba. Na místě.
V místnosti zavládlo tísnivé ticho, rušené jen tikáním hodin. Daria se dívala na svého manžela a nemohla uvěřit.
Jen předvčírem všichni seděli v kuchyni, pili čaj, Natálie sdílela recept na nový koláč. A Petr, Maximův nejlepší přítel ještě ze studijních let, vykládal historky o rybaření.
— A co Anička? — najednou si vzpomněla Daria. — Bože, co s Aničkou?
— Byla doma, — Maxim si spěšně oblékal kalhoty. — Musím jet, Dario. Je třeba identifikace. A vůbec.
— Jedu s tebou.
— Ne! — otočil se ostře. — Alena zůstane sama. Neměli bychom ji děsit uprostřed noci.
Daria přikývla. Manžel měl pravdu — nemělo smysl zatahovat dvanáctiletou dceru do této tragédie. Aspoň zatím.
Celou noc nezamhouřila oči. Chodila po bytě, občas pohlédla na hodiny. Nakoukla do pokoje spící Aleny — ta sladce spala, ruku pod hlavou, zrzavé vlasy rozhozené na polštáři. Tak jasná, tak bezbranná.
Maxim se vrátil nad ránem — unavený, s rudýma očima.
— Všechno se potvrdilo, — řekl vyčerpaně, zhroutil se do křesla. — Čelní srážka s kamionem. Neměli šanci.
— Co teď s Aničkou? — tiše se zeptala Daria, postavila před manžela šálek silné kávy.
— Nevím. Má už jen babičku na venkově. Je hodně stará, sotva chodí.
Chvíli mlčeli. Daria se dívala z okna, kde začínal chladný šedý úsvit. Anička, Maximova kmotřenka, byla ve věku jejich Aleny. Světlejší, tichá dívka, vždy trochu stranou.
— Víš, — řekl pomalu Maxim, — přemýšlím… Nemohli bychom si ji vzít k sobě?
Daria se prudce otočila:
— Myslíš to vážně?
— A proč ne? Je místo, máme volný pokoj. A já jsem její kmotr. Nemůžeme přece nechat dítě jít do ústavu!
— Maxime, ale to je… je to hodně vážné. Musíme vše promyslet. Promluvit s Alenou.
— Ale co tu k přemýšlení? — udeřil pěstí do stolu. — Dívka zůstala bez rodičů! Moje kmotřenka! Nebudu se na sebe moci podívat do očí, pokud ji opustím!
Daria si přikousla ret. Samozřejmě, manžel měl pravdu. Ale všechno bylo příliš rychlé, příliš nečekané.
— Mami, tati, co se stalo? — ospalý hlas Aleny je přiměl oba sebou trhnout. — Proč jste vstali tak brzy?
Podívali se na sebe. Chvíle pravdy nastala dříve, než očekávali.
— Dcerko, — začala Daria, — posaď se. Máme… velmi špatné zprávy.
Alena poslouchala mlčky, jen její oči se stále zvětšovaly a zvětšovaly. A když otec řekl, že Anička bude bydlet s nimi, najednou prudce vstala:
— Ne! — vykřikla. — Nechci! Ať jde k babičce!
— Aleno! — napomenul ji Maxim. — Jak se nestydíš! To je velká tragédie…
— A co mě to zajímá? — její oči zářily. — To není můj problém! Nechci s ní sdílet náš domov! A nechci vás sdílet!
Vyletěla z kuchyně a bouchla dveřmi. Daria bezmocně pohlédla na manžela:
— Možná by opravdu nebylo dobré spěchat?
— Ne, — odpověděl rozhodně. — Už jsme se rozhodli. Anička bude bydlet s námi. Alena si zvykne.
Za týden se Anička nastěhovala. Tichá, bledá, s očima bez lesku. Téměř nemluvila, na otázky jen pokyvovala hlavou.
Daria se jí snažila obklopit péčí. Vařila její oblíbená jídla, koupila nové ložní prádlo s motýly.
Alena okázale ignorovala Aničku. Zavírala se ve svém pokoji, a když se s ní potkala na chodbě, odvrátila se a prošla kolem.
— Přestaň se chovat takhle! — napomínal ji otec. — Měla bys mít svědomí!
— Co jsem udělala špatně? — vyštěkla Alena. — Jen ji ignoruji. Mám na to právo! To je můj domov!
Napětí v domě rostlo každým dnem. Daria se snažila mezi děvčaty vyrovnávat konflikty. Ale čím více se snažila, tím horší to bylo.
A pak zmizely náušnice. Oblíbené, zlaté, s malými brilianty — dárek Maxima k desátému výročí svatby.
— To ona je vzala! — vyhrkla Alena, když Daria zjistila ztrátu. — Viděla jsem, jak šla do vaší ložnice, když jste nebyli doma!
— Není to pravda! — poprvé za celou dobu Anička promluvila. — Nic jsem nevzala! Nejsem zlodějka!
Rozplakala se a utekla do svého pokoje. Maxim se zamračil na dceru:
— Udělala jsi to naschvál, že? Chceš ji vystěhovat?
— Říkám pravdu! — dupala Alena nohou. — Předstírá! Tvrdí, že je nešťastná, ale sama…
— Dost! — přerušila ji Daria. — Nepřuďme se. Náušnice se najdou. Možná jsem je sama někam dala a zapomněla.
Ale za tři dny zmizel prsten. Jediná památka po Darii matce.
— Takže i tohle se jen tak ztratilo? — ironicky se zeptala Alena. — Nebo budeme předstírat, že se nic neděje?
Stála uprostřed obývacího pokoje, ruce v bok — přesně jako malá fúrie. Ve dveřích stála bledá Anička, kousala si rty a rychle mrkala, jako by zadržovala slzy.
Daria přenášela pohled z jedné dívky na druhou. A poprvé za tyto dny jí něco začalo docházet.
Daria seděla na kraji vany, kroužila v ruce lahvičku se zelenií. Jednoduché řešení ji napadlo náhodou — právě ošetřovala Aniččinu ránu od papíru, když ji napadla tato myšlenka. Zelenka. Stejně viditelná jako pravda, nelítostná jako lež.
Když se každý večer rozhostilo tiché ticho, vytáhla šperkovnici s poklady. Každý kroužek, každou náušnici pečlivě označila malou tečkou.
— Co to dělám? — zašeptala do temnoty. — Ach, Bože, kam až jsem se dostala…
Následujícího rána zmizel přívěsek. U stolu bylo ticho. Anička nešťastně míchala lžící kaši, Alena okázale hleděla z okna. Maxim zamyšleně pil kávu.
— Holky, — Daria se snažila mluvit klidně. — Ukažte mi ruce.
Překvapeně na ni zamrkaly.
— Proč? — zamračila se Alena.
— Jen mi je ukažte.
Anička otevřela dlaně jako první — čisté, bez jediného flíčku. Alena otálela.
— Neukážu! — pokusila se vstát od stolu.
— Zůstaň! — hřměl otcovský hlas. — Okamžitě ukaž ruce matce!
Alena, s kousnutou rtem, ukázala ruce. Na polštářcích prstů svítily drobné tečky barvy zeleně.
V kuchyni zavládlo napjaté ticho. Bylo slyšet, jak tikají hodiny na stěně, jak voda hučí v trubkách, jak těžce dýchá Maxim.
— Ty… — zdusil ho hněv. — Obviňovala jsi Aničku, a přitom…
Alena vyskočila, převrátil se židle. Oči jí hrály hrůzou a něčím ještě — snad ostudou?
— Nesnáším vás! — vykřikla. — Všechny vás nesnáším!
Než ji někdo stihl zastavit, vyběhla na chodbu. Zabouchla vstupní dveře.
— Aleno! — Daria se rozběhla za ní, ale muž ji zastavil chycením za ramena.
— Nech ji se provětrat, — řekl pevně. — Nech ji přemýšlet o svém chování.
Ale hodiny ubíhaly a Alena se nevracela. Telefon zůstal němý. K večeru už Daria nebyla k utišení.
— Musíme zavolat policii, — řekla třesoucím se hlasem. — Už se stmívá…
A tu se Anička, celý den mlčící, najednou rozproudila:
— Myslím, že vím, kde by mohla být.
— Jak to? — podivila se Daria.
— Já… občas jsem ji viděla. Ráda sedává v starém altánu v parku. Tam, kde je rybník.
— Proč jsi to neřekla dříve? — vybuchl Maxim.
— Nikdy jste se nezeptali, — pokrčila rameny Anička. — Půjdu pro ni. Sama. Prosím.
Daria se podívala na manžela. Něco v Aniččině hlase bylo — něco nového a neznámého. Sebevědomí? Odvaha?
— Jdi, — přikývla.
Uplynula hodina. Další. Stmívání pokročilo, když rozezvonil zvonek.
V otevřených dveřích stály obě dívky — rozcuchané, červené od zimy. Alena měla oči oteklé od slz, ale už nebyly plné hněvu. A Anička… Anička poprvé za celou tu dobu se usmívala.
— Mami, — tiše pověděla Alena. — Promiň mi. Já… já to vrátím.
— Vím, zlatíčko, — přitáhla ji k sobě Daria. — Vím to.
— Jenže jsem si myslela… — vzlykla Alena. — Myslela jsem, že ji budete mít raději. Je tak nešťastná. A já…
— Hloupá, — řekla najednou Anička. — Jsi hloupá, Aleno. Lásku nelze ukrást. Buď je, nebo není.
Daria ohromeně hleděla na kmotřenku. Odkud ten dvanáctiletý dívce ta moudrost?
— Povídaly jsme si, — vysvětlila Anička při pohledu na Dariin pohled. — Dlouho jsme mluvily. O všem.
— A víte co? — Alena se najednou přes slzy usmála. — Ona je skvělá. Náš Nastička. Představte si, také miluje “Harryho Pottera”! A hraje šachy! Mami, může bydlet v mém pokoji? No, prosím!
Daria cítila, jak jí hrdlo stiskne. Objala obě dívky pevně k sobě. Někde v hlubokém bytě se hlasitě vyfoukal nos Maxim.
Později, když dívky poslali do postele, slyšela jejich šeptání:
— Poslouchej, můžu ti říkat sestřičko? — zněl hlas Aleny.
— Můžeš, — v Aniččině hlase zazněl úsměv. — Ale za jedné podmínky.
— Jaké?
— Naučíš mě plést náramky? Ty tvoje jsou tak krásné…
Daria tiše zavřela dveře. V kuchyni čekal Maxim — se dvěma sklenicemi.
— Víš, — zamyšleně řekl, když naléval světle červenou tekutinu, — Petřík s Natáškou se teď tam nahoře jistě radují.
— Myslíš? — vzala sklenici.
— Jsem si jist. Jejich holčička je doma. V rodině. A nyní má sestru.
Venku blikaly hvězdy. Někde v dálce štěkali psi. A v dětském pokoji si dvě dívky, ještě nedávno cizí, šeptaly o svých věcech, dívčích, a postupně se stávaly skutečnými sestrami.
