S manželkou Petrou jsme se vzali poměrně pozdě, oba jsme už dávno překročili třicítku. První tři roky našeho manželství v Brně se zdály být naprosto idylické – perfektně jsme si rozuměli a po finanční stránce jsme si nemohli stěžovat. Petra zastávala vedoucí pozici ve významné brněnské firmě, a to s tak dobrým platem, že nám ho i naši nejbližší přátelé mohli jen tiše závidět. Já vydělával o poznání méně, ale nikdy jsem se kvůli tomu necítil méněcenně. Petra mi vždy dávala najevo, že jsme tým a že peníze plynou do společné kasy, z níž oba čerpáme.
Jenže po narození naší dcery Adélky se všechno prudce změnilo. Petra samozřejmě musela odejít na mateřskou, přestože ji ve firmě ještě skoro do poslední chvíle bombardovali telefonáty a prosbami o radu. Teprve po Adélčině narození dali Petře definitivně pokoj. Rázem se ale výrazně snížily naše příjmy. Ano, pobírali jsme veškeré příspěvky, na které jsme měli nárok, ale to se ani zdaleka nedalo srovnat s bonusy a dalšími finančními odměnami, které Petra pravidelně dostávala od svého obzvlášť štědrého šéfa, pana Nováka.
Najednou spočívala veškerá finanční zodpovědnost na mně. Snažím se, co můžu, beru přesčasy a pracuji dlouho do noci, abychom pokryli základní výdaje, jenže situace je pořád napjatá. Navíc se k tomu všemu přidaly i další zdravotní problémy. Petra se sotva stačila zotavit po porodu, když se objevily komplikace u Adélky. Jakmile se stav naší dcery konečně stabilizoval, Petra nečekaně upadla do hluboké deprese. Teď k nám pravidelně dochází psycholožka – laskavá, velmi schopná profesionálka, avšak pochopitelně si za své služby nechává řádně zaplatit.
Byl jsem přesvědčený, že Petra zůstane s Adélkou doma nejdéle do jejích dvou let, jak se to ostatně v dnešní době běžně dělá. Potom by malá nastoupila do jeslí, Petra by se vrátila do práce a naše finanční situace by se postupně vrátila do normálu. Jenže když jsem o tom Petře opatrně pověděl, čekalo mě nemilé překvapení: moje žena prohlásila, že nechce Adélku dávat do jeslí tak brzy, a plánuje si mateřskou prodloužit minimálně o rok, možná i o rok a půl. Než jsem se stihl s tou představou sžít, vtrhla k nám – jako naschvál v tu nejméně vhodnou chvíli – „těžká artilerie“: moje tchyně Věra.
Minulý víkend Věra přicestovala neohlášeně z Olomouce a už mezi dveřmi, dramatickým a rázným tónem, prohlásila:
„Matka má zůstat s dítětem doma, dokud nevkročí do školy! A o to, aby rodina měla z čeho žít, se má postarat otec! To snad nevíte, kolik nemocí a bacilů řádí dneska v těch jeslích? Chcete snad vědomě ublížit mojí vnučce?“
Způsob, jakým to řekla, vyzněl jako citové vydírání, až jsem se cítil provinile, jako bych snad Adélce schválně chtěl uškodit. Samozřejmě, že dceři nepřejeme nic zlého, milujeme ji nade všechno! Jenže musí existovat i nějaká logická hranice. Většina mých přátel a kolegů dává děti do jeslí, i když dobře vědí, že se tam často přenášejí nemoci. Jenže jesle nejsou jenom o bacilech – dítě se tam učí socializaci, získává první kamarády, postupně se osamostatňuje. A hlavně, matka získává možnost vrátit se do práce a vymanit se z nekonečného kolotoče domácích povinností, plen a hrnců.
Přes všechno mé úsilí se mi ale nedaří tchyni přesvědčit, že by se Petra měla vrátit do zaměstnání a že bez jeslí to bude prakticky nemožné. Věra zatím tvrdošíjně trvá na svém a naše vztahy jsou čím dál víc napjaté. Často mi vyčítá, že nevydělávám dost peněz, a já, čím dál unavenější, ji stále důrazněji prosím, aby se aspoň prozatím přestala vměšovat do našich rodinných rozhodnutí.
Upřímně doufám, že náš konflikt nedospěje do bodu, odkud už není cesta zpátky. A co bude dál – to ví jenom Bůh…
