Paprsky otcovy dary
Matka byla nesmírně krásná, avšak to byl jediný její talent tak to často říkal otec. Já, zbožňující ho celým srdcem, snila o tom, že uvidím svět jeho očima.
Otec vyučoval politologii na Vysoké škole v Praze. Byl velmi bystrý, pocházel z inteligenční rodiny, která po počáteční nevole nechtěla mou matku přijmout. O jejich setkání se dozvěděla až později. Otec byl členem studenického výpravy, která mířila do jedné JZD na Moravě stavět ohrady pro stáda. Matka tehdy byla patnáctiletá dojnice. Měla jen osm ročníků základní školy a i po letech manželství se nedokázala číst plynule četla si písmeno po písmenu a tiše šepotala slabiky. Přesto byla neobyčejně krásná: křehká, s bílou průsvitnou pletí, medově zlatavými vlasy sahajícími až k pasu, modrýma očima jako šišky a dokonale vyřezávaným profilem. Na svatebním snímku vypadala jako z módního časopisu. Otec byl vysoký, tmavovlasý, s hustými kníry a mužný jako hradní strážník. Leto v létě po svatbě otce těhotenství přišlo a on se musel provdat. Nevím, jestli ho tehdy opravdu milovala, ale rodiče na něj tlačili, obviňovali matku, že ho podvedla. Na univerzitě se točily mladé doktorandy, které možná nebyly tak krásné, ale byly vzdělané a bystré, schopné vést každou debatu. Navíc, když se otec snažil vzít matku na společenské akce, ona jedla neotesaně, neuměla zacházet s příbory a smála se tak hlasitě, že se mu stydělo. Otec to matce bez ostychu řekl, ona jen smutně přikývla a neodvážila se mu namítnout.
Já jsem se nikdy nechtěla podobat matce. Toužila jsem po otcově hrdosti. Ještě před školou jsem se naučila abecedu a četla lépe než ona. Trénovala jsem čísla celý den, abych při otcově úkolu dala správnou odpověď a zasloužila si jeho pochvalu. U stolu jsem pozorně sledovala otce a napodobovala ho jídla s ústy zavřenýma, nehlodala talíř chlebem jako matka, používala vidličku a nůž. Přesto otec ke mně byl chladný, jen občas mrknul, lehce spřádané vlasy mu prohlédl prstem. V okamžicích, kdy se se mnou podařilo promluvit, mi byly jako útočiště a opakovala si jeho slova v mysli.
Když jsem byla v druhé třídě, otec nás opustil. Matka dlouho tajila pravdu, ale nakonec jsem se dozvěděla, že má novou ženu. Když uslyšela slovo rozvod, přála jsem si jen jedno: Kéž by mě otec přivedl k sobě. Zůstala jsem však s matkou. Musely jsme opustit byt, který patřil prarodičům; oni jen rádi zbavili dům nájemců. Počátkem posílali otcovské měsíční převody několik set korun a babička doplňovala při svátcích a Novém roce. Pak se kraj rozpadl, otec přišel o práci a peníze se vyčerpaly. Matka si našla několik technických prací a celý den umývala podlahy. Plat byl nízký a často zpožděný, žili jsme chudobně. Její krása s věkem vybledla a já v ní neviděla nic dobrého. V duchu ji vinenila za otcov odchod.
Otec se odešel do podnikání. Jednou se zastavil u nás, přinesl mi novou bundu a pár korun. Ten den mi zůstane v paměti: byl zimní večer, právě jsem se vrátila ze školy v roztrhaném kabátě, jeho rukávy byly mi už příliš krátké. Otec stál před vchodem matka byla v práci, nikdo mu neotevíral, ale on neodešel, stál a čekal. Duše mi poskočila otec na mě nezapomněl! Nabídla jsem mu čaj s cukrem a nepřetržitě vyprávěla o školních úspěších, snažila se ukázat, jak jsem šikovná. Otec poslouchal povrchně, ale zůstával, dopil čaj a rozbalil novou bundu, z které jsem se radovala. Pak položil na stůl peníze a řekl:
Tohle předej mamince. Příští měsíc ještě přinesu víc.
Přijdeš na moje narozeniny? zeptala jsem se nesměle.
Otec se na mě podíval, jako by zapomněl, že se mé narozeniny blíží, a pak odpověděl:
Samozřejmě! Co ti mám přinést?
Panenku! vydechla jsem a lehce se rozpačitila už jsem dospělá, ale slova mi vyklouzla. Ten symbol dětství od otce chtěla jsem mít. Obvykle mi dával knihy.
Dobře, přikývl, bude ti panenka.
Když se matka vrátila, pyšně jsem jí vyprávěla o otcově návštěvě a o tom, že přinese panenku k narozeninám.
Musím říct, že v den svých narozenin běžela jsem domů jako o závod, bojíc se, že otec nečeká. Doufala jsem, že bude stát u vchodu, ale nebyl. Přede mnou matka připravila dort, a ráno mi darovala nový svetr s ornamenty, které byly v módě, a o kterém jsem dlouho snila. Dort jsem nedotkla čekala jsem otce. Nepřišel. Večer, když se matka vrátila z práce, snědly jsme ho spolu, ale už mi chyběla slavnostní nálada a na konci jsem se rozplakala. Matka vše pochopila, ale o otci nic neřekla.
Druhý den mi matka podala krabici.
Tady, řekla, přišla poštou, ale zpoždění byla, včera měla dorazit. To je od otce.
Otevřela jsem krabici ležela v ní nová panenka v růžovém balení. S radostí jsem zakřičela a zeptala se:
Proč nepřišel sám?
Asi ho poslali na služební výpravu, odpověděla matka a odvrátila oči.
Ta panenka se stala mou nejoblíbenější. Nosila jsem ji i do školy, neobával se výsměchu spolužáků. Otec se už nikdy neukázal. A babička mi nikdy neposlala další peníze. Postupně jsem si zvykla, že v životě už nemám nikoho kromě matky. Přesto jsem každý den toužila po otci a vše jsem dělala v naději, že se jednou vrátí, uvidí, jaká jsem, a bude na mě hrdý.
Po jedenácté třídě jsem nastoupila na lékařskou fakultu. Chtěla jsem otci oznámit tuto radost, a tak jsem se rozhodla ho najít. Pamatujíc jen přibližnou adresu otcovy bytu, kde jsem žila osm let, a domu prarodičů, kam jsem chodila jen o svátcích, vyrazila jsem bez svolení matky.
V otcově bytě mi otevřela neznámá žena a řekla, že zde už nikdo není a že tam žije už sedm let. Pokusila jsem se ji zeptat na předchozí nájemníky, ale zavřela mi dveře.
U prarodičů nikdo neodpovídal. Když jsem už chtěla odejít, otevřela se sousední vrata a šetrná stařenka v velkých brýlích se zeptala:
Komu chcete?
Jsem u Vojtěcha, jsem jeho vnučka.
Stařenka se na mě podívala pozorněji a řekla:
Když jsi vnučka, měla bys vědět, že už jsou dlouho v hrobu.
Zčervenala jsem.
Netušila jsem Moji rodiče se rozvedli a já
Ano, ano, rozvedli se Tak tedy, Máško?
Ano.
Chcete se setkat s babičkou a dědečkem?
Chci. A taky s otcem, vydechl jsem.
Stařenka na mě mrkla tak, že jsem hned pochopila, co chce říct.
Všichni jsou pohřbeni. Zemřeli kvůli dluhům. Jednoho dne. Všechno kvůli tvému otci
Pravda na mě dopadla tak silně, že se sotva nadechla.
Nezabíjej se, zakřičela stařenka. Jsi mladá, celý život před sebou. Matka je ještě naživu?
přikývla jsem.
Tak poslouchej. Dám ti adresu hřbitova, mám to zapsané. Navštiv je, bude ti lehčeji.
Ponořila se do šuplíků, našla poznámkový blok a diktovala mi čísla hrobů a název hřbitova. Poděkovala a odešla, ale strach mě zcela přemohl.
Hroby byly zarostlé plevelem, zanedbané. Sotva jsem je vyčistila, abych přečetla nápisy. Ležely v řadě za jednou ohradou. Když jsem četla datum úmrtí, uvědomila jsem si, že událost nastala dva dny po mé poslední schůzce s otcem.
Na cestě domů, chvějící se v starém elektrickém vozíku, mě napadlo, že otec nemohl poslat tu panenku k narozeninám. Panenku jsem nosila až dodnes, chránila ji před ostatními dárky, které mi dávala matka. A pak jsem si pomyslela, že možná původně darovala matka. Na tvář mi přibyly červené růžky, v krku se zachytil kus. Cítila jsem stud. Můj otec byl jen pouhým lupičem, který způsobil zkázu své rodině. Šťastné, že jsme spolu s matkou tehdy nebyli v domě, jinak by nás čekaly horší dny.
Neřekla jsem matce o své výpravě. Lhala jsem, že jsem byla s kamarádkami. Později ji objala, řekla, že ji moc miluji, a podvedla ji ještě jednou:
Děkuji ti za vše.
Matka se podívala do mých očí, které už trochu bledly, ale stále měly jasnou modrou barvu.
Vždycky jsem věděla, že jsi mi tu panenku darovala, a proto jsem ji milovala.
Velké slzy sklouzly po matčiných tvářích. Nestyděla jsem se za své lži. Styděla jsem se jen za roky, kdy jsem ve své matce neviděla nic kromě pomíjivé krásy.
