Dneska si konečně sednu a napíšu, co mě tak dlouho tíží. Když jsem si brala Jakuba, věděla jsem, že má z předchozího manželství dceru. Necítila jsem k ní žádnou rivalitu – naopak, jeho odpovědnost mě těšila. Říkala jsem si, že muž, který pečuje o své dítě, bude stejně laskavým otcem i pro to naše.
Jenže život mi ukázal, jak naivní jsem byla.
Když se narodila Terezka, myslela jsem, že jeho láska se rozdělí rovným dílem. Jakub tvrdě pracoval, bral přesčasy, abychom měli z čeho žít. Ale pozornost… všechna jeho pozornost směřovala tam, do toho prvního manželství. Každou neděli odjel za starší dcerou. Dárky, výlety, kino, kavárny, fotky na sociálních sítích s hashtagem #moje_princezna. A Terezka? S otcem téměř nemluvila. S miminkem ho to zjevně nebavilo. Omlouval se únavou, říkal, že na hraní je ještě malá, že až povyroste… Čekala jsem. Doufala jsem. Držela jsem se té naděje.
Ale roky plynuly a nic se neměnilo.
Když jeho starší dcera šla do školy, začal jí posílat víc peněz. Tehdy jsem už také pracovala, takže to náš rozpočet neohrozilo. Pak ale začaly ty telefonáty. Jeho Eliška si uměla říct. Nejprve nový mobil, pak značkové boty, kosmetika, tablet, dovolená u moře. Jeho bývalá žena naštěstí nebyla typ, který by po něm něco vymáhal. Nemůžu jí to mít za zlé. Jenže holka rychle pochopila, jak na něj. A Jakub jí to umožňoval. Cítil vinu. Asi za to, že rodinu opustil. A tak se ji snažil “koupit”.
I jeho bývalá žena mu to několikrát vytkla. Říkala, že tím dítě rozmazluje, že dárky lásku nenahradí. Ale Jakub jen mávl rukou: “Aspoň tak se můžu odčinit.” Naší Terezce se ale omlouvat nemusel. I když s ní trávil tak málo času.
Každé narozeniny Elišky – velká oslava. Balónky, dorty, profesionální fotky. Každou neděli – povinné setkání. Naši holčičku nikdy nevzal s sebou. Tvrdil, že by starší žárlila. Že by to mohlo kazit jejich vztah. A co city Terezky? Proč její pocity musí ustoupit zrovna těm jeho?
Mlčela jsem. Ale bolelo to. Snažila jsem se to před Terezkou skrývat, ale ona to stejně viděla. Vyrůstala v domě, kde otec sice byl… ale jen tak napůl. Fyzicky tu byl. Duší však ne. Ležel na gauči, koukal do telefonu, vyměnil пару vět denně. A přitom jí stačilo tak málo – vzít ji za ruku, zeptat se, jaký měla den, přečíst pohádku.
Teď je Elišce skoro šestnáct. Její požadavky už jsou prostě nesmyslné. Někdy jen zírám. Jakub jí nikdy neodmítne – koupí jí, na co si vzpomene. Telefony, kosmetika, značkové oblečení, zájezdy do zahraničí. Letos už podruhé. A my? Ani jednou za rok. Peníze nejsou. Únava. Práce.
Letos v létě zůstala Terezka zase se mnou ve městě, zatímco její sestra odjela k moři. Tehdy mi došla trpělivost. Poprvé jsem mu řekla všechno. Nekřičela jsem. Ale bolelo to. Řekla jsem, jak mě mrzí, že na Terezku zapomíná. Že holka, která dvakrát ročně létá k moři a má nejnovější techniku, nemůže být “ochuzená”. Ale Terezka… moře neviděla tři roky. Žádný dárek bez důvodu. A přesto otce miluje. Čeká na něj. VěřA přesto jsem se dnes ráno probudila s tím, že mu možná ještě dám poslední šanci – a nasadila jsem na stůl letenky do Chorvatska, jednu pro sebe a jednu pro Terezku, s poznámkou *„Buď pojedeme všichni tři, nebo už nepojedeme nikdy.“*
