Táhl jsem se noční Prahou, motaje se pořádně po solidní dávce slivovice. Kam jsem vlastně došel? Bylo mi to jedno. Město znám naspaměť, nohy mě domů dovedou. Měl jsem na starosti důležitější věci mudroval jsem nahlas do tmy.
Proč, proč mám takový život? Sedmadvacet mi je kamarádi mají děti ve škole, a ode mě všechny holky utíkají nejpozději za měsíc. Kdyby aspoň to Jsem zlý? Nejsem Teda jo, trochu jo. Ale chlap má být přece rázný, popotáhl jsem koutky. Jedna věc se mi v životě povedla podnikání. Do milionáře mám daleko, ale pěkný život si za to užiji.
Zastavil jsem se, sevřel hlavu do dlaní a oči mě začaly pálit rozbrečel jsem se jak malý kluk:
Tolik peněz jsem nacpal tomu slavnému panu doktorovi, a nakonec: Bohužel vám nemohu nijak pomoci. Tady máte kontakt na kolegu z Prahy, ale myslím, že ani on nic nezvládne. Tak já k němu klidně zítra pojedu!
Dovalil jsem se až k mostu přes Vltavu. Zadíval jsem se do temné řeky pode mnou:
Skočit dolů? Vltava je hluboká konec by byl rychlý, kukl jsem znovu na černý proud. Ne, dneska se utopit nebudu. Je zima. A taky Sokrates má hlad. Jdu domů.
Vyrazil jsem přes most a v tu chvíli jsem si všiml postavy. Byla to mladá žena, na prsou batoh se spícím mimčem. Stála u zábradlí a dlouze hleděla do vody. Najednou začala lézt na opěradlo. Napřáhla ruce a Do toho jsem skočil já. Popadl jsem ji v pase, přitáhl k sobě a společně jsme spadli na tvrdé desky mostu. Dítě se rozplakalo.
Jsi normální?! zařval jsem a střízlivěl jako po ledové sprše.
Co po mně chceš? Proč se staráš? vykřikla a začala vzlykat.
Nějak se mi nezdálo, že máš ještě umírat. A už vůbec ne tvůj kluk, kývl jsem směrem k plačícímu děcku. Vstávej a jdi domů za chlapem nebo za mámou! Kdo ti vůbec zbyl?
Nemám domov, nemám manžela nemám už nikoho.
A jéje, další starost na mou hlavu, zvedl jsem ji i s dítětem ze země. Půjdeme.
Nikam s tebou nejdu! Co když jsi blázen?
Skočit si můžeš kdykoli, ale s bláznem je to najednou problém? Mažem! pobídl jsem ji.
***
Toulali jsme se noční Prahou, celé to prořezával zvuk chlapečkova pláče. Nakonec jsem to nevydržel:
Proč pořád tak řve?
Má hlad? přitiskla miminko k sobě.
Tak mu dej mléko.
Nemám mléko ani korunu.
A rozum zřejmě taky ne obrátil jsem oči v sloup. Hele, támhle je večerka. Koupíme mu mléko.
***
Prodavačka i sekuriťák nás měřili podezíravě. Sebral jsem košík a mávl na ni:
Pojď. Obrátil jsem se na prodavačku: Kde máte mlíko?
Tam, ukázala bez zájmu.
Přistoupili jsme k regálu.
Ber, co potřebuješ! vybídl jsem ji.
Tohle, vzala jeden karton.
Vem víc. Dělej, kolik budeš chtít! čekal jsem, až vybere zásobu na týden. Ještě něco?
Pleny.
Co to je?
Tamhle, pousmála se poprvé.
Vem!
A můžu ještě vlhčené ubrousky?
Jasně.
Dorazili jsme ke kase. Vytáhl jsem kartu.
Bereme jen hotovost, oznámila za pultíkem.
Vylovil jsem ohnutý svazek dvoutisícovek a podal jeden bankovek.
Nemám zpátky.
Tak dohoďte čokoládu, ukázal jsem vztekle na tabulku s červenou stužkou.
***
Otevřel jsem dveře bytu. Žena vpadla a rozhlédla se s obdivem. Sundal jsem boty a běžel ke Sokratovi mému mourovatému kocourovi. Hodil jsem mu rybu z ledničky, pak v sobě nechal zmizet půl litru džusu. Přistoupil jsem ke své společnici:
Spát budeš v tomhle pokoji, ukazuju rukou. Kuchyně, záchod, koupelna. Já mizím do ložnice.
Zastavil jsem se ve dveřích. Jak ti vůbec říkají?
Tereza.
Já jsem Pavel.
***
Snad to není magor! blesklo jí hlavou, když na chodbě zapnula plyn a postavila varnou konvici. Bože, já jsem kráva Skoro jsem skočila! Co by si tu dítě počalo? Stejně mě zítra vyhodí. Aspoň dneska spíme v teple.
Zavoněla voda. Zaběhla do určeného pokoje, položila plačícího malého na postel a vylovila z kapsy prázdnou lahvičku. Znovu do kuchyně, umyla ji, nalila mléko, naředila ho.
Chlapeček všechno rychle vypil a už klimbal. Otřela ho kapesníčkem, vyměnila plenu. Usnul.
Osprchovala se, uklidila. Potom její žaludek zařval, jak už dlouho nejedla. Otevřela ledničku a ruka sáhla po kusu vysočiny. Zatímco žvýkala, nakrojila rohlík, salám, přidala sýr.
Až konečně zahnala hlad, hlavou jí problesklo, že se nepatří takto hostit bez dovolení. Mávla rukou a lehla si vedle synka. Spala ihned.
***
Ráno. Za noc vstávala dvakrát, malému je osm měsíců, pořád by pil. Slyšela, jak se v noci majitel bytu budil. Teď už byl na nohou.
Je čas stejně mě vyhodí
Pavel něco kutí u plotny. Rychle se umyla, vklouzla do kuchyně.
Sedni si! kývl ke stolu. Udělám vajíčka.
Radši ty seď, odstrčila ho mírně. Vyndala čerstvý kopr, nakrájela, posypala míchaná vejce. Očistila skleničky, uvařila kávu.
Celou dobu Pavel telefonoval, rozkazoval, hádal se. Tereze připadal, že si jí ani nevšiml. Dojedl, vypil kafe a vstal.
Tereza zadržela dech. Tak a je to
Terezo, pojď sem! Rozuměj dobře. Na týden odjíždím. Nejhlavnější krm Sokrata! Žádné granule, žádný Whiskas, rozumíš? Jen čerstvou rybu nebo maso. Do mé pracovny nechoď. Jinak si dělej, co chceš.
Najednou z ložnice zaplakalo dítě. Tereza vyskočila.
Jdi! kývl jí.
Za pět minut se vrátila s chlapečkem v náručí. Na stole leželo několik dvoutisícovek.
Na týden by ti to mělo stačit, kývl směrem k penězům. Já jdu.
Udělal krok ke dveřím. Najednou dítě natáhlo ruce, zamumlalo něco jako ta-ta. Možná se mi to jenom zdálo. Ale u srdce mi zatrnulo. Vím, že tátu nikdy nebudu.
Terezo, můžu si ho pochovat? vyhrkl jsem sám překvapený.
Vem! usmála se. Nikdy jsi neměl v rukou dítě?
Ne.
Takhle.
Dítě žvatlalo a máchalo rukama. Já byl úplně v tranzu.
Nikdy nebudu mít syna, zatmělo se mi v očích a vrátil jsem ho matce.
Odešel jsem.
***
Vracíval jsem se domů a hlavou mi zněla slova pražského odborníka, že děti mít nebudu. Nálada na dně.
Na co mi je tolik peněz, čtyřpokoják v centru, služební superb? Chlap má vydělávat pro rodinu. V bytě bordel, v autě sedm míst.
Otevřu dveře Všude je čistota jako v hotelu. Tereza mi věnuje nesmělý úsměv.
Ta-ta! mával mi malý ručičkama před očima.
Taška mi vypadla z ruky a já jsem poprvé naprosto spontánně objal dítě. A v tu chvíli jsem pochopil, že i když mi osud nedal vlastní děti, vlastně ještě není všemu konec, pokud mám někoho, kdo mě potřebuje.
