Tamara Novotná zjistila, že její muž se stýká se sousedkou z chatové osady, když šla k ní poprosit o sůl na nakládání okurek. Dveře otevřel Václav. Její Václav. V trenýrkách a nátělníku, s chlupatýma nohama na bosu.
Vašku? vydechla jen.
Nejdřív zbledl, pak zčervenal, nakonec zase zbledl.
Tama já ti to hned vysvětlím
Za jeho zády se zjevila Květoslava, vdova z chaty hned vedle. Měla na sobě župan, očividně přehozený na holé tělo.
Vašku, kdo tam je? zeptala se a ve dveřích spatřila Tamaru. Jejda
Tři lidé stáli a zírali na sebe, jako by se zjevil ohnivý pes. Pak se Tamara otočila a zamířila brankou ven. Rychle, skoro během.
Tama! Počkej! Václav se rozběhl za ní, nevnímal trenky ani nátělník.
Celá ulice, dvanáct chat, přilnula k plotům. Václav Novotný, vážený předseda zahrádkářského spolku, běží polonahý ulicí za manželkou.
Divadlo začíná, komentoval soused zprava, Michal.
Tamara zaběhla do svého domu, zamkla se zevnitř. Václav bušil na dveře.
Tami, otevři! Nech mě to vysvětlit!
Kolik let? křikla zevnitř.
Cože?
Kolik let to spolu máte?
Václav zmlkl. Pak tichým hlasem:
Osmnáct.
Tamara se sesunula po dveřích na podlahu. Osmnáct let. Zrovna tolik bylo jejímu mladšímu synovi, Štěpánovi.
Branka zaskřípěla, do dvora přišla Květoslava. Už oblečená, vlasy sčesané.
Tamaro, vyjdi. Musíme si promluvit.
Jdi pryč, vílo z lesa!
Jsme přece dospělé, Tamaro. Bez scén, prosím.
Tamara sebrala síly, vyšla a usedla na zápraží. Květoslava si přisedla. Václav přešlapoval opodál.
Osmnáct let, Tamara šeptla. Jak se to stalo?
Pamatuješ, jak tě bolela záda? Dva měsíce jsi byla v nemocnici?
Pamatovala. Operace, dlouhé léčení. Tehdy Václav spálil papriky, nechal rajčata shnít. Divila se, jak bez ní zvládal.
Pomáhala jsem mu. Na zahrádce, v kuchyni. No a
Pak už to jelo, zabručel Václav.
Osmnáct let! Tamara vyskočila. Osmnáct let mě máte za blbku!
Nikdy jsme tě za blbku neměli, ozvala se taky Květoslava. Ty jsi si žila to své, my to naše.
To své? Vždyť je to můj muž! Otec mých dětí!
No a? Máš pocit, že někdy přestal být tátou? Nebo mužem? Měly jste hlad, chata byla v pořádku.
Tamara vztáhla ruku, Václav ji chytil.
Tami, nedělej to.
Nesahej na mě!
Vytrhla se a zmizela v domě. Venku už byla hloučka. Novinku roznesl letní večer rychle.
Jděte domů! zahřímal Václav. Představení skončilo!
Nikdo se nehýbal. Tlachali dál. Lída ze třetí zahrady hulákala:
Já to stejně věděla! Pořád spolu!
Plácáš nesmysly, oponoval jí muž. Nic nevíš.
Ty nic nevíš! Já všechno vidím!
Večer seděla Tamara na verandě v rozžhavených myšlenkách. Václav chodil kolem.
Tami, řekni něco.
Co říct? Rozvod?
Počkej, co rozvod? Je nám šedesát!
A co jako? V šedesáti už lidi nerozvádějí?
Tami, nech toho, přece nejsme děti čtyřicet let spolu!
Z toho osmnáct let jsi s Květou.
Ale vždycky s tebou! Jen občas jsem zašel k ní.
Občas!?
No dvakrát týdně.
To není občas, Vašku. To je rozvrh.
Posadil se naproti.
Tami, miluju tě. Ale Květa Ta je jiná.
Lepší?
Ne lepší. Prostě jiná. S tebou mám dům, děti, starosti. S ní si odpočinu. Od toho všeho.
Ty odpočíváš, já nakládám okurky!
No právě. Ty pořád makáš! Okurky, rajčata, marmeláda! Já občas toužím si jen sednout, skleničku nalít, probrat život.
A se mnou si nepokecáš?
S tebou mluvím o dětech, vnoučatech, záhonech. Ale s ní o životě, o knížkách.
Ona čte? Tamara se divila.
Květu znala jen jako venkovskou ženu.
Čte. A zná básně. Miluje Hrabala.
Tama málem vyprskla. Václav a klasika.
Tak co bude?
Nevím. Jak chceš ty.
Já? A ty?
Tami, mně je dvaašedesát. Jaká rozhodnutí? Chci klid. Dožít v klidu.
S kým? Se mnou nebo s ní?
Václav zaváhal.
A nemůžu s oběma?
Tamara popadla sklenici s nakládanými okurkami, hodila po něm. Netrefila se, rozbila ji o zeď.
Táhni odsud!
Odešel. Kam jinam než ke Květoslavě.
V noci Tamara nespala. Myslela. Čtyřicet let spolu. Dva synové, vnoučata, chata, co spolu stavěli.
A osmnáct let jiné pravdy.
I když byla to lež? Nikdy jí nevyslovil věrnost. Neklel lásku. Prostě žil. A žil i s Květou.
Ráno přišla Zina z páté zahrady. Nesla štrúdl.
Tamaro, drž se.
Dík.
Můj muž může Vaškovi rozbít ústa.
Není třeba. Nejsme v mateřské škole.
Tak co budeš dělat?
Zatím nic.
Já bych ho vyhodila. Zrádce!
Zino, tvůj muž nechodí náhodou k Lídě ze třetí?
Zina zrudla.
Co tě to napadlo?
Viděla jsem je v malinách.
To je jiné!
Fakt?
O řeřichu se hádali!
V objetí?
Zina odešla, práskla dveřmi.
Do oběda přišel Michal.
Paní Tamaro Potřebujete zryt záhon?
Děkuju, není třeba.
Jo a Vašek vzkazuje, že si večer přijde pro věci.
Jaký věci? Trenýrky?
To nevím. Prostě mám vzkázat.
Tak slyším. Děkuju, Michale.
Ještě chvíli přešlapoval a zmizel.
Večer Václav opravdu přišel. Hlavu skloněnou.
Vezmu si věci.
Vem.
Zamířil do domu. Tamara za ním.
Vašku, proč zrovna Květa? Čím je?
Zastavil se.
Nevím. Je to s ní lehké.
Se mnou těžké?
Ne těžké. Ale Ty všechno víš nejlíp. Kada nakládat okurky, sázet brambory, kolik dát vnukům na narozeniny. Ona neví. Ptá se mě.
A ty se cítíš chytřejší?
Spíš potřebný.
Tamara usedla na postel.
Vašku, taky nevím všechno. Například, jak žít po osmnácti letech srdcové zrady.
Tama
Nevím, jak se dívat dětem do očí. Co říct vnoučatům, proč dědeček teď bydlí u sousedky.
To nemusíš vysvětlovat!
Ale musím, Vašku. Zítra přijede Adam s rodinou. Co řeknu?
Že jsme se pohádali.
Václav si sedl vedle.
Tami, nechceš prostě zapomenout?
Jak to myslíš?
Jako dělat, že se nic nestalo.
Jo. Květa za plotem, ty ji vidíš denně, a nic?
Co navrhuješ ty?
Tamara šla k oknu. Za plotem Květoslava zalévala okurky. V tom samém županu.
Víš co? Žij si, kde chceš. Ale vnoučatům to vysvětli sám.
Tami!
A okurky si letos nalož sám.
To neumím!
Květa ti pomůže. Je intelektuálka, přece.
Václav odešel s uzlíkem. Ulicí to žilo pohledy.
V noci Tamara slyšela rachot. Někdo chodil po zahradě, bručel. Vyšla před dům. U pařeniště stál Václav.
Co tu děláš?
Kontroluju rajčata. Zítra má být vedro, musím otevřít.
Ty už tu nebydlíš.
Ale rajčata jsou moje! Já je sázel!
No a?
No teď je nedám zničit!
Otevřel pařeniště, přešel plot.
Ráno přijel Adam s rodinou.
Mami, kde je táta?
U sousedky.
Na návštěvě?
Bydlí tam.
Adam usedl.
To jako vážně?
Tamara mu vše řekla. Stručně, bez detailů.
Osmnáct let?! A když se narodil Štěpán, už…?
Ano.
Adam šel ke Květoslave. Tamara slyšela zvýšené hlasy, třísknutí brankou. Syn se vrátil.
Táta říká, že vás obě miluje.
To máme štěstí.
Mami, co když je to pravda?
Adame, ty bys zvládl milovat dvě ženy?
Já? Ne. Ale já nejsem táta. On je jiný.
To jo.
Vnuk přiběhl ze dvora.
Babi, proč děda bydlí u tety Květy?
Protože jí pomáhá s jahodami, odpověděla Tamara.
Adam se rozesmál.
Mami, ty teda umíš
V noci znovu rachot. Tamara vybíhá. Václav zalévá záhony.
Vašku, zbláznil ses?
Sucho! Všechno tu pojde!
Zalévej si novou rodinu.
Květa má svoje záhony!
Tak zalévej ty!
Tahle zahrada je mi taky líto.
Tamara popadla hadici.
Pomůžu ti. Ať to neťaháš do rána.
Zalévali mlčky bok po boku. Potom sedli na lavičku.
Vašku, koho miluješ víc?
Tamaro, co to je za otázku?
Normální. Koho?
Václav zamyšleně mlčel.
Vás obě. Ale každou jinak.
Jak to “jinak”?
Ty jsi pro mě jako pravá ruka. Zvyk, jistota, bez tebe jsem ztracen. Ona je jako svátek. Vzácná, jiná radost.
Vašku, a kdybych už nebyla?
Fuj, co to říkáš!
Jen hypoteticky. Vzal by sis ji?
Asi ne.
Proč?
Protože by byla najednou pravou rukou. A svátky by nebyly.
Takže potřebuješ obě?
Tak to vychází.
Dívali se na hvězdy, mrkaly, mhouřily se jim oči jak za šera.
Vašku, třeba si taky udělám svátek.
Václav vyskočil.
Cože? Jaký svátek?
S Michalem. Nabízel pomoc.
Michal?! Já mu ukážu
Co mu ukážeš? Ty žiješ za plotem.
To je něco jiného!
V čem?!
Tamaro, ty jsi přece jiná!
To víš jak? Možná čtu taky Seiferta.
Nečteš.
Tak začnu.
Vstal.
Tamaro, řekni, co opravdu chceš.
Co vlastně chtěla? Aby vše bylo jako dřív? Ale to už nejde. Nikdy.
Chci klid. Nakládat okurky. Chovat vnoučata.
A?
Nic. Žij si, kde chceš.
To myslíš vážně?
Když chceš ke Květe, jdi. Chceš domů, přijď. Jen už nelži.
A co když přijde Michal za tebou?
Nepřijde. On už chodí za Natkou z deváté zahrady.
Odkud to víš?
Nejsem slepá. Jen jsem mlčela. Stejně jako všichni.
Ráno přišel Václav s věcmi.
Tami, můžu zpátky?
Postel je v kůlně. Nafoukni matraci a spi tam. Vejdeš se.
Položil uzel a šel pro matraci. Sousedi šuškali, Květoslava zalévala okurky, jako by nic.
Syn vyšel na zápraží.
Mami, táta je zpátky?
Nafukuje matraci v kůlně.
Ty jsi svatá? Odpustila jsi mu?
Blbá, ne svatá. Jenom už je na změnu pozdě.
Za týden se Václav přestěhoval z kůlny do domu. Za měsíc Tamara přestala vnímat, že dvakrát týdně mizí u sousedky. Za rok už na chatové ulici tahle historka nikoho nezajímala.
Objevily se nové příběhy. Lída ze třetí odešla za Petrem z páté, Zina si našla muže Lídy. To už tak na chatách chodí.
Tamara nakládala okurky. Václav stavěl novou pařeniště. Květoslava za plotem četla knihu.
Co je vlastně láska? Prožít čtyřicet let, vychovat děti, postavit dům, zasadit sad.
A smířit se s tím, že dokonalé není nic. Ani láska.
Zvlášť ne láska.
