Blanka se probudila od pronikavého křiku sousedova kohouta. „Už zase!“ pomyslela si s podrážděním. Kohout utichl, ale spánek byl ta tam, zanechávaje jen neurčitý pocit úzkosti. Blanka se převalila na staré vrzající posteli, cítíc vlhkost prostěradla a lehký hlad. Ranní světlo, pronikající vybledlými závěsy, ji oslňovalo a zvyšovalo její nepohodlí.
Neochotně vstala a zachvěla se zimou. Umyvat se ledovou vodou ze studny už byla zvyklá, ale mýt nádobí ve studené vodě bylo stále utrpení. Dům tety Ludmily, kde pobývala, neměl teplou vodu. Starý, časem ošoupaný, ale milovaný dům uchovával vzpomínky na dětství jejího otce a tety. Postavil ho ještě dědeček a každá vržoucí prkna tady dýchala historií.
Po smrti dědečka a babičky zůstala Ludmila v domě sama. Její dcera odjela do zahraničí, syn studoval na univerzitě v Praze. Blanka, která chtěla tetě udělat společnost a sama se ponořit do nostalgie, přijela na vesnici v druhém týdnu dovolené. „Mně je tu příjemně, tetě není smutno a aspoň jí pomůžu,“ přemýšlela, když balila kufr.
Hospodářství nevyžadovalo mnoho úsilí. Před pěti lety Blančin otec, Jaroslav, vyměnil starou kamna za plynový kotel a usnadnil tak život. Ale Blanka stále vzpomínala na časy, kdy dům hřála živá kamna a ve vzduchu se vznášela vůně dřeva. Práce na zahrádce byla nenáročná: zalévání, pletí – to vše dělala s nečekaným nadšením, jako by se vracela k zapomenutému rytmu života.
Den předtím teta odjela do sousední vesnice na tři dny – možná na pohřeb, možná na oslavu, Blanka se neptala. Ludmila ji požádala, aby „dohlédla na dům“, ale co to přesně znamenalo, Blanka moc nechápala. Hospodářská zvířata už nechovali, mléko a smetanu teta kupovala od sousedů. Zahrádka? To už byla rutina. Takže den mohla věnovat sama sobě – procházkám, čtení, tichu.
Blanka vyšla do zahrady, utrhla zralé jablko a s úsměvem se nadechla čerstvého ranního vzduchu. Dovolená na vesnici byla neobvyklá. Minulý rok lenošila u moře, předloni cestovala po cizině, ale tento starý dům v malé vesničce u Českých Budějovic byl výjimečný, rodný. Lehký vánek přinesl podivný zvuk, připomínající šustění nebo sténání, který pronikl přes ptačí zpěv.
Blanka zpozorněla a vydala se za zvukem. Podívala se za skleník – nikdo. Obšla zahrádku – ticho. Jen sousedův zrzavý kocour seskočil z plotu a zmizel v trávě. U plotu se zvuk ozval hlasitěji. Blanka váhala: jít ven v domácím oblečení? Mávnutím ruky se rozhodla a prošla černým vchodem, prodírajíc se kopřivami. Zahrada byla plná jabloní a hrušní, za nimi rostly keře třešní a rakytníku, podél domu kvetly maliny a rybíz.
V houští zimolezu, propleteného s liliemi, Blanka ztuhla. Ve vysoké trávě ležel mladý muž. Její srdce se sevřelo hrůzou.
„Hej…“ Blanka klekla a opatrně se dotkla jeho ramene. „Hej, žiješ?“
Přetočila ho na záda. Muž dýchal těžce, jeho tvář byla bledá. Blanka doběhla zpět do domu, nabrala kbelík ledové vody a vrátila se. Postříkala ho do obličeje, namočila ručník a přiložila mu ho na čelo. Neznámý muž slabě otevřel oči.
„Vody…“ zachraptěl.
Blanka mu pomohla posadit se, opřela ho o plot a dala mu napít.
„Potřebuješ doktora,“ rozhodně prohlásila. „Co se stalo?“
„Ale nic, pohádal jsem se s kamarádem,“ zamračil se. „Doktor není potřeba, jen mi pomoz vstát.“
Blanka ho podpírala a vedla do domu. Tam se zhroutil na její postel a okamžitě usnul.
„To je teda něco,“ zašeptala Blanka. „No, dobrá, stává se.“
Začala připravovat oběd, občas pokukujíc po spícím hostu. Když se probudil, jeho bílá košile už visela na šňůře natažené přes kuchyň a vedle ležela podivná žlutá trička – zřejmě pro něj. Muž si ji oblékl a posadil se, mnut si spánky.
„Díky,“ zamumlal.
„Není zač,“ odpověděla Blanka, přecházejíc na tykání. „Budeš jíst?“
„Ano,“ vydechl a pomalu vstal a usedl ke stolu.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se, stavějíc před něj talíř.
„Tomáš,“ odpověděl, upíraje pohled na jídlo.
„Blanka,“ představila se a přisunula mu vidličku.
„Blanka,“ zamyšleně zopakoval. „Děkuju ti.“
Po čaji mu zrůžověly tváře a s chutí se pustil do palačinek, které Blanka připravila. Dívala se na něj s něhou, radujíc se, že se mu daří lépe.
„Máš dost?“ Blanka odnesla talíř do dřezu a v duchu si povzdechla: zase ohřívat vodu na mytí. „A teď mi pověz, co se stalo.“
„Proč?“ zamračil se Tomáš.
Blanka na něj pohlédla shůry:
„Protože chci vědět, kdo a proč se válel v mých liliích,“ řekla s lehkým úsměvem, ale hned se vážně zatvářila. „Pověz mi, co se stalo.“
„Ale nic zvláštního,“ mávl rukou. „Pohádal jsem se s kamarádem, to je všechno.“
Blanka pozvedla obočí.
„Opili jsme se, pohádali,“ dodal Tomáš, pokradmu na ni pohlédnuv. „Staré křivdy, závist, takové věci.“
„Kvůli čemu tedy?“ zeptala se soucitně.
„Kvůli všemu a ničemu,“ vyhýbavě odpověděl. „Závist, jak říkám.“
Blanka zavrtěla očima:
„Velmi poučné, díky. Dobrá, nechceš – nemusíš. Ale já bych na tvém místě zašla k doktorovi. Můžu jít s tebou.“
Podívala se na něj s mateřskou péčí. Tomáš vypadal o pět let mladší než ona, asi student. I když ne školák, ale stejně podivný případ…
S těmito myšlenkami se Blanka rozhodla ho vzít pod svá křídTomáš se na ni zadíval a v jeho očích se objevil záblesk naděje, jakoby právě našel to, co tak dlouho hledal.
