12.listopad 2025
Dnes večer jsem se vrátila domů a po otočení klíče v zámku jsem zakopla o nečekaný výhled: u vchodových dveří seděly tři mokré koťata. Vždy ten nekonečný podzimní déšť, který se zdá, že se nikdy neodkloní. Šla jsem po dvoře se skloněným deštníkem, jako by mě měl chránit nejen před studenými kapkami, ale i před všemi lhostejnými pohledy světa. Když klíč cvaknul, v pozadí se ozvalo slabé, nářačivé:
Mňau.
Zastavila jsem se, otočila hlavu. U prahu, těsně přisedlé k sobě, ležely tři drobné, chvějící se koule. Malé, promrzlé. Jedno rezavé, druhé bílý a třetí černý jako by někdo úmyslně vybral kontrastní barvy, aby působily zvláštně dojemně.
Pane Bože vydechla jsem téměř šeptem.
Koťata na mě vzhlédla očima. Neprosila, nevolala jen hleděla. V jejich pohledu byl něco, co mě uvnitř sevřelo.
Proč jste přišly ke mně? zašeptala jsem a klekla si na kolena. Jděte, maličké, jděte pryč.
Rezavé opatrně protáhlo tlapku a dotklo se mých prstů. Zachvěla jsem se, rychle vstala, otevřela dveře a vkročila dovnitř. Otočila jsem se zpět. Koťata stále seděla, nehnula se.
Omlouvám se, řekla jsem tiše a zavřela za sebou dveře.
Noc nepřinesla spánek. Ležela jsem a poslouchala, jak vítr hučí ve větvích za oknem, a zdálo se mi, že někde pod mým prahovým prahovým rámem se ozývá slabé mňau. Možná vítr jen řve, možná to je moje svědomí.
Ráno už déšť ustal. Pohlédla jsem z okna prah byl prázdný.
No a co, řekla jsem nahlas, jako bych se sama sebe chtěla přesvědčit. Najdou si někoho lepšího.
V hrudi mi však probodl ostrý pocit, jako by mi něco důležitého uniklo.
Jarmilo! zakřičel známý hlas z ulice.
U vchodu stála naše sousedka Alena, s vodítkem v ruce a se svým psem Šimonem.
Vyjdi ven, pojďme si popovídat!
Nasadla jsem šátek a šla dolů.
Slyš, začala Alena, říkají, že včera u tvých dveří seděla koťata. Kde jsou?
Odešla, povzdechla jsem. Přišla sama, odešla sama.
Ach ty hlupá, povzdechla sousedka. Kočky takhle nepřicházejí. Když si vyberou domov, nesou s sebou dobré úmysly. A ty jsi je vyhnala?
Nevyhnala, odpověděla jsem tiše. Jen jsem je nebralá.
To je zbytečné, Jarmilo. Je to hřích vyhánět ty, kdo k tobě přicházejí sami.
Slova se mi vryla do srdce jako hřebík. Zůstala jsem ještě chvíli stát, pak se rozhodně otočila:
Půjdu je hledat.
To je správné! vykřikla mi Alena po odchodu.
Starý deštník v ruce, mokrý asfalt pod nohama. Prošla jsem celý dům, nahlížela za odpadkové koše, pod schody, do sklepa nikoho. Jen ticho a šum vody v kanalizaci.
Druhý den vstala jsem brzy, nepřepnula jsem rádio, oblekla se a šla znovu hledat. Prošla jsem svůj dům i ten sousední, prohledala každý kout.
Mňaumňau, šeptala jsem, cítíc se bláznivě. Kde jste, maličké?
Jenom mírný nepříjemný déšť odpověděl.
Třetí den byl nejtěžší. Bláznila jsem se v temnotě, nohy bolí, oblečení bylo promočené, ale nemohla jsem přestat. U vchodu mě potkala Alena:
Jarmilo, jsi celý mokrý! Můžeš onemocnět!
Nemůžu, Aleno, unaveně jsem odpověděla. Přijely ke mně. A já
Rozumím, přikývla sousedka. Zítra půjdeme spolu.
Čtvrté ráno jsem už měla vyrážet, když jsem zaslechla tiché, stlačené mňau. Zvuk přicházel zespodu. Ohýbám se a dívám se pod teplovodní potrubí. Tam, v rohu, přisáté k sobě, seděli dva rezavý a bílý. Štíhlí, promočení, chvějící se. Bílý sotva dýchal.
Moji milí, šeptala jsem a opatrně natahovala ruce. Rezavý se hned vpusť do náruče, bílý byl slabý.
Nesla jsem je pod svým kabátem domů, cítíc, jak pod dlaní buší drobné srdíčka. Na kuchyni jsem vytáhla starý ručník a zabalila je. Rezavý okamžitě ožil, rozhlédl se, bílý ležel nehybně.
Nezemři, šuměla jsem, hladíc mu tlapičky. Slyšíš? Nepodléhej!
Nalila jsem mu teplé mléko. Rezavý se nasával do misky, bílý jsem krmila kapku po kapce z pipety. Po hodině tiše zamňoukl.
Jsi opravdu skvělý, usmála se jsem poprvé během těchto dnů.
Kde je ten třetí černý?
Po odložení koťat do tepla jsem vyšla dál. Hledala jsem až do soumraku, dokud jsem neuslyšela žalostný pípot pod starým rourem. Mezi prkny se zachytil malý černý koťátko.
Jak ses sem dostalo, hlupáčku? řekla jsem, vytahujíc ho. Štěrbina byla úzká, musela jsem najít kladivo a vytrhnout prkno.
Černý byl nejslabší ze všech. Přinesla jsem ho domů, položila vedle ostatních na starý přehoz u radiátoru. Rezavý už skákal po kuchyni, bílý dýchal rovnoměrně, a černý
Drž se, miláčku, prosila jsem ho, podávala mu mléko. Nevzdávej se.
K půlnoci udělal několik samostatných polknutí.
První týdny byly těžké: průjem, horečka, jeden nemocný, druhý zase. Noci jsem nespala, zahřívala je, krmila, běhala k veterináři.
Možná bys je mohla někomu darovat? navrhla Alena.
Ne, odpověděla jsem pevně. Už jsou moji.
Moji. To slovo jsem po dlouhé době poprvé vyslovila.
Rezavého jsem pojmenovala Ryšánek hravý, neuhasitelný, pořád nosí nos dovnitř. Bílého jsem nazvala Sněhulák klidný pozorovatel, který rád sedí na parapetu a dívá se ven. Černého jsem nazvala Toma tichý, opatrný, ale přitom nejvíc přilnavý, jakmile jsem si sedla, hned se uložil na mé koleno.
Dům se naplnil šelestem: mňoukáním, tlumeným kročením tlapek, cinkáním misek. Vzaly se vůně mléka, šamponu, čerstvého chleba. Vrátila se život.
Každé ráno vstávám dříve, než je potřeba, abych připravila vodu, krmivo, vyměnila stelivo. Můj den má jasný režim snídaně, hra, oběd, procházky po bytě, večerní mazlení a spánek. A co je nejúžasnější baví mě to. Poprvé po dlouhé době mám skutečný smysl vstávat.
Uplynuly dva měsíce. Koťata vyrostla, zesílila a změnila se v malé rozverné zlobičky. Zejména Ryšánek neohrožený, neklidný, pořád něco dělá. Jednou sváže záclonu, jindy shodí květinu, jindy se schová do skříně a rozbije tam vše.
Co jsi zase rozbil, šprýmaře? upomínám ho, ale s úsměvem a něžností, která v ní zní radost. Ryšánek se třením o mé nohy omlouvá, přičemž mumlá, jako by říkal: Já jen hraju, maminko!.
Sněhulák je naproti tomu úplný opak klidný, důstojný, jako by byl stvořen pro filozofické úvahy. Zaujímá kuchyňský parapet a může tam sedět hodiny, pozorujíc dvorek. Občas zamňouká snad si povídá s prolétajícími ptáky nebo radí sousedským kočkám.
Toma se stal mou stínovou společnicí. Kamkoliv jdu, kam jdeš, on jde. Do koupelny je tam. Do kuchyně už leží pod nohama. Když si lehnu do postele okamžitě se stočí na polštář.
Jaký jsi přilnavý, směju se, hladíc ho za ušima.
Jednoho rána se však něco změnilo. Vstal jsem a hned pocítil úzkost. Na kuchyni sedí Sněhulák na svém místě, Ryšánek běhá po chodbě, ale Tom není nikde.
Tom! volám. Kde jsi, maličký?
Žádná odpověď. Prohledala jsem celý byt pod pohovkou, ve skříni, v pračce. Prázdno. Srdce se sevřelo. Vyletěl jsem na schodiště? Ale dveře jsou zavřené Okno? Zavřené. Vyrazila jsem do domu, pak na dvůr, podkroví, keří pod plotem.
Tom! Tom! volám zoufale, aniž bych si všímal sousedů.
Z okna vyklouzla Alena:
Jarmilo, co se stalo?
Tom zmizel! řekla jsem skoro plačíc. Nevím, kam se poděl!
Počkej, půjdu dolů, pomůžeme si! odpověděla Alena.
Obě prošly celý dvůr, prohlédly každý kout. Byla jsem už na pokraji slz. V hlavě se mihly hrozné představy možná ho srazilo auto? Nebo ho někdo sebral?
Nenech si to líbit, snažila se uklidnit Alena. Kočky jsou chytré, Tom se najde.
Ale já nemohla klidně spát. Vrátila jsem se domů a znovu prohledala všechny pokojíky. Ryšánek a Sněhulák seděli vedle sebe, jako by chápali mou úzkost.
Kde jsi, milý můj zašeptala jsem a sesedla na pohovku.
Pak jsem zaslechla slabé, sotva slyšitelné mňau. Zastavila jsem se, naslouchala. Zvuk přicházel shora. Zvedla jsem hlavu a podívala se na skříně. Na nejvyšší polici, za krabicemi, se skrýval černý kulatý bobek.
Tom! vydechla jsem a oči se mi zalily radostí. Jak ses tam dostal, šprýmaři?
Koťátko se stydlivě zamňoukalo, bojíce se skočit dolů. Přinesla jsem židli, opatrně se vyšplhala a vytáhla se třesoucího Toma. Přitiskla jsem ho k sobě, hladila po zádech a šeptala:
Taky jsi mě vyděsal, hlupáčku
Tom mrňkl a přitisknul čumák k mé tváři, jako by se omlouval.
V tu chvíli jsem pochopila, že se bojím ne jen ztráty koťátka. Bojím se znovu být sama. Tito malí tvorové se stali mou rodinou, smyslem, částí mého srdce. Ryšánek přišel, zamňoukl, Sněhulák přikývl a Tom se přitulil ke krku.
Ten večer jsem poprvé po dlouhé době cítila, že mám skutečný důvod být.
Děkuji vám, řekla jsem tiše, rozmisťujíc misky s vodou. Děkuji, že jste přišli ke mně.
Od té chvíle Ryšánek vítá mě u dveří pokaždé, když se vracím z obchodu skáče, mňouká, těsně se mazlí o nohy. Sněhulák bdí nad domem jako pravý strážce, pozoruje vše z parapetu. A Tom, jak vždy, je po mém boku pozorný, oddaný, s žlutýma očima plnýma něžnosti.
Když jsem smutnila, lehl ke mně a zahřál mě svým tělem. Když jsem se radovala, zamňoukal hlasitě, jako by sdílel mé štěstí.
Dům ožil. Vstávala jsem ne proto, že musím, ale protože chci nakrmit své chlapce, hrát si, povídat si. Ano, mluvila jsem s kočkami a nehanbila se. Protože věřím, že odpovídají svým způsobem: tichým mňoukáním, drobným pohybem ocasu, krátkým mňau.
A v těch tichých dialozích jsem si uvědomila hlavní věc už nejsem sama. Po mém boku jsou ti, kteří mě potřebují, a bez nich už neexistuji.
Rok uplynul. Stála jsem u okna a dívala se na dvorek, kde jsem kdysi přivítala tři promočené koťata.
Sněhuláku, podívej, znova prší, řekla jsem bílému kočce, který se usadil na parapetu.
Sněhulák zamňoukl a nepřestal zírat z okna. Vyrostl v elegantního kocoura se zelenýma očima moudrého, jako starý profesor. Z chodbového prostoru se ozval šrumec Ryšánek přiběhl s hračkou myší v tlaměA Tom se usadil vedle mě a spokojeně převalil v slunečním paprsku.
