13.dubna 2025
Mám plné ruce práce, a pak ještě telefon od Jitky.
No tak, Natálko, poslední výzva, jo? slyšela jsem ji na telefonu, zoufale a s tím svým prosícím tónem, který používá, když potřebuje peníze.
Jitko, už jsem ti dvakrát v tomto měsíci pomohla, odpověděl jsem unaveně. A ještě mi nevrátila těch deset tisíc korun, co jsi minule půjčila.
Pomáhám ti s Eliškou! okamžitě se rozčílila. Občas na ni hlídám, beru ji z jesle. Neznamená to nic?
Pohlédl jsem z okna, kde mírný jarní deštík proměňoval chodníky v šedé zrcadlo.
Během posledních dvou měsíců jsi dvakrát hlídala dceru, řekl jsem klidně. A to je všechno. Peníze, které jsem ti dal, už by šly na najmutí chůvy.
Natálko, nezdráhej se! Jitčina hlas se znovu stáhl do stížnosti. Pomoz, prosím. Vrátním příští týden. Mám teď velký problém
Zavřel jsem oči. Stejná píseň jako před měsícem, před dvěma měsíci. Jitka vždy uměla najít ta správná slova, aby zasáhla do nejcitlivějších míst.
Pomoz, prosím, prosila dál. Buď člověk, jsme rodina!
Otevřel jsem bankovní aplikaci a poslal požadovanou částku. Deset tisíc korun zmizelo z mého účtu, jako kdyby se to stalo už stovky krát.
Peníze jsou převedeny, odpověděl jsem stroze. Ale to je poslední, Jitko. Je na čase, abys vzala život do svých rukou a začala být samostatná.
Díky, bratře! Miluju tě! zvolala radostně a okamžitě položila sluchátko.
Odložil jsem telefon, nalil si čerstvý čaj, z něhož se vznášela bílá pára, a posadil se na židli, objal hrnek dlaněmi.
Po tom, co jsme s Jitkou přestěhovali z Olomouce do Prahy, aby studovala a pracovala, se naše vztahy značně ochladily. Jitka žila jen pro sebe měnila práci každých šest měsíců, byla neklidná a nepředvídatelná. Já jsem chtěl rodinu a stabilitu.
Měla jsem manželku, ale ne dlouho. Když jí bylo tři roky, odešel ke kolegyni a zanechal mě s dcerou a dvacetiletou hypotékou. Teď je Elišce pět, chodí do jeslí, a já dostávám jen malé výživné a pracuji v reklamní agentuře.
Občas jsem musel požádat Jitku, aby si dceru pohlídala, ale poslední dobou jen tahala peníze. Každý hovor skončil novou prosbou a slzavým příběhem o těžkostech.
Dva týdny uplynuly. Jitka se ozývala jen zřídka, jako by se ztratila v pražském ruchu. Peníze samozřejmě nevrátila.
Já jsem nevolal první. Rozhořčení se usadilo pod žeberní kostí a při každé vzpomínce na sestru to bolelo. Ve středu jsem byl zase v práci prezentace se protahovala, klient si stěžoval na detaily.
Běžel jsem po kanceláři, koukal na hodiny. Musel jsem brzy vyzvednout Elišku z jeslí, ale z kanceláře se nevykroutil.
Haló, Jitko? zadýchaný jsem se zeptal. Můžeš si prozvednout Elišku? Jsem v práci uvázl.
Na pozadí hučela hudba, smích a hluk lidí. Jitka byla zjevně v klubu nebo baru.
Nemůžu, přerušila. Mám spoustu svých věcí.
Jitko, slíbila jsi, že pomůžeš s Eliškou! zvýšil jsem hlas. Dala jsem ti tolik peněz! A teď ne?
Zaneprázdněná! Co děláš!?, řekla ostrou odpovědí. Mám večerní plány!
Telefon zazvonil, Jitka zavěsila.
Stál jsem uprostřed prázdné kanceláře, nevěděl, co dál. Vzít si volno už nešlo; nedávno jsem si vzal nemocenskou kvůli Eliščinu nachlazení. Nemohl jsem už šéfovi říct, že odcházím.
Prohrabal jsem kontakty v telefonu. Maminka je daleko v Olomouci. Kamarádky buď pracují, nebo mají své děti. Pak mi vypadlo jméno Kristýna bývalá sestra mého exmanžela.
Prst se zarazil nad číslem. Po roce se neviděli, ale volby nebyly jiné.
Kristýno, ahoj, řekl jsem, když zvedla sluchátko. Omlouvám se, že ruším. Mám tady problém
Vysvětlil jsem situaci a čekal odmítnutí.
Samozřejmě, vezmu! odpověděla bez váhání. Jesle jsou pořád ty samé?
Jo, vydechl jsem úlevou. Děkuju moc.
Žádný problém. Eliška je moje neteř, ať se děje co se děje.
Po čtyřiceti minutách jsem dostal fotku: usmívající se Eliška v autě vedle Kristýny, mává palcem. Jedeme k nám domů. Všechno v pořádku, napsala.
Dokončil jsem prezentaci rekordně rychle a vyrazil k bývalé ztělesněné sestře. Kristýna bydlí v útulném dvoupokojovém bytě zařazeném do severského stylu světlé dřevo, bílé stěny, rostliny na parapetu.
Mamčko! rozběhla se Eliška do vstupní haly a objala mě za nohy. Teta Kristýna mi pomohla s výtvarkou do jeslí! Vyrobily jsme ježka z šišek!
Vstup, dáme si čaj, usmála se Kristýna a uklízela plastelínu a barevný papír.
Eliška si hrála s kostkami, zatímco my jsme povídali u stolu.
Jak se stalo, že nikdo neměl dívku vyzvednout? zeptala se opatrně Kristýna.
Vyprávěl jsem jí o Jitčině chování, nechtěl nic skrývat.
Víš co, zamyslela se, pracuji z domova, mám volný rozvrh. Když se něco podobného objeví, volej, nebral se. Eliška je přece moje neteř a mám ji rád.
Překvapila mě podpora z místa, kde jsem ji nečekal. Po rozvodu jsem myslel, že se všichni od mě odvrátí, ale naopak mi někdo podá ruku.
Děkuju, opravdu si toho vážím, poděkoval jsem upřímně.
Šli jsme domů, když už byly rozsvíceny pouliční lampy. Eliška celý čas vyprávěla o výtvarce a o tom, jak teta Kristýna ukazovala kouzla s mincemi.
Od té doby se s Kristýnou vytvořil nečekaný, ale velmi přátelský kontakt. Volala mi, nabízela, že si dceru vezme na víkend.
Vezmu Elišku v sobotu, říkala. Půjdeme na loutkové představení, pak si dáme zmrzlinu. Ty už celý týden pracuješ, odpočiň si.
Po několika týdnech se ozval telefon. Na displeji se objevilo jméno Jitka.
Natálko, poslouchej, bez úvodu začala. Dejte mi peníze, potřebuju. Mám velký problém
Seděl jsem na pohovce, Eliška kreslila princezny pastelkou.
Promiň, ale to je konec, řekl jsem klidně. Moje dobročinnost skončila. Další peníze ti nedám. Dluh nemusíš splácet, ale už nečekej žádné nové.
Cože?! zakřičela Jitka. Pomáhám ti s dcerou! Když mi nedáš peníze, přestanu se o ni starat!
Posledně jsi mě zklamala, když jsem tě opravdu potřeboval, pokračoval jsem chladně. A víš co? Měsíce jsem tě nevolal, neptal se na dceru, a zvládl jsem to sám. Tvou pomoc už nepotřebuji a peníze nebudu dávat.
Natálko, jsi blázen! křičela Jitka.
To je vše, měj se, ukončil jsem hovor a zablokoval číslo.
Eliška zvedla hlavu od kresby.
Mami, proč teta Světlana křičela?
Dospělí se občas pohádají, sluníčko, odpověděla jsem tiše. Ale není to nic hrozného.
Telefon zazvonil zpráva od Kristýny.
Pojďme se víkendem potkat v novém dětském kavárně. Doporučila mi známá. Když bude Eliška hrát, probereme, jak oslavit její narozeniny. Je to moje jediná neteř, nemůžu ji nechat bez dárku.
Odpověděl jsem rychle:
Skvělý nápad! V kolik se setkáváme?
Díval jsem se na dceru, jak s nadšením vybarvuje další princeznu, a přemýšlel, jak podivně se život někdy skládá. Nejbližší vazby se tvoří s těmi, od kterých bys to nečekal. Ti, na které nejvíc spoléháš, tě často zklamou v nejhorší chvíli.
Hlavní poučení, které si z toho beru: už nebudu tolerovat, aby mě někdo využíval. Mám dceru, práci a teď opravdovou podporu od člověka, který nic nevyžaduje výměnou. To stačí k tomu, abych byl šťastný.
