Stíny minulých let: drama v Borovici
„Jak rychle ten život utekl, všechna ta léta. A jak jsme najednou svým dospělým dětem k ničemu,“ hlas Jany se třásl, oči zalily slzy. Nechtěla poslouchat dál, srdce se svíralo bolestí.
Jana vychovala tři děti, které dávno opustily rodný dům v Borovici. Nejstarší syn, Jakub, odešel s rodinou do ciziny už v mládí. Od té doby matku ani jednou nenavštívil. Jen fotografie, občasné dopisy a sváteční přání připomínaly, že existuje. Jana pečlivě schovávala každý pohled, každý snímek. V zimní večery je prohlížela a četla své vlastní dopisy: „Synku, s tatínkem se po tobě tak stýskáme, přijď aspoň jednou, představ nám ženu a vnoučata…“ Ale Jakub měl vždycky něco důležitějšího – vlastní život, vlastní starosti.
Prostřední dcera, Alena, se vdala za vojáka. Často se stěhovali, měli jen jedno dítě. Občas přijela do Borovice, ale návštěvy byly vzácné a krátké. Janin muž, Václav, si zetě, Tomáše, vážil a těšil se, že dcera je šťastná – to bylo vidět v jejích zářících očích. Jana byla za Alenu také klidná – život jí vyšel.
Ale nejmladší, Libuše, zůstala sama. Po svatbě v obci porodila syna, ale manželství nevydrželo. Jana tehdy radila: „Jeď do města, Libuško. Co tě tady čeká? Jsi mladá, hezká, život si zařídíš.“ Libuše poslechla, nechala malého Honzíka u matky, absolvovala kurzy šití a brzy našla práci ve městě. Pozěji si syna vzala k sobě. „Ve městě pro něj bude líp,“ říkala. „Škola za rohem, kroužky, nebude se nudit.“ Honzík se držel babiččiny zástěry a plakal, ale kdo by se odvážil odporovat matce?
„Týden beze mě přežiješ,“ řekla Jana manželovi. „Už to nevydržím, srdce mě bolí, musím za Libuší.“ Václav chtěl jet s ní, ale na podzim se necítil dobře. Jana sbalila tašky, nacpala do nich dary z vesnice. Václav ji za svítání doprovodil na nádraží. Od posledního setkání uběhly tři roky – Honzík už musel být pořádný kluk.
„Mami, proč jsi mi neřekla, že přijedeš?“ přivítala ji Libuše, jen stěží skrývajíc podráždění. „Mohla jsi zavolat! Musela jsem žádat o volno, vyzvedávat Honzíka ze školy, shánět jídlo. Celý den na nohou kvůli tvému vzkazu!“
„Promiň, holčičko, chtěla jsem překvapit,“ omlouvala se Jana, když kráčela od autobusového nádraží. „Víš, jak to u nás na vsi vypadá s telefonem…“
„Nestalo se něco? Chceš mi něco říct? Jak je tatínek?“
„Všechno v pořádku, trochu se necítí, podzim je podzim. Ale držíme se.“
Dveře bytu otevřel Honzík. Panebože, jak vyrostl! Široká ramena jako po dědovi a stejně silné ruce.
„Ahoj, vnoučku!“ radostně zvolala Jana a objala ho.
„Ahoj, babi,“ Honzík se rychle vyvlékl z objetí a pozorně ji pozoroval.
„Proč jste nevyšli naproti? S těmi taškami jsem se sem sotva dopotácela,“ vyčítavě se podívala Jana na dceru.
„Připravovali jsme se na tvůj příjezd,“ odpověděla Libuše. „Uvařila jsem oběd, musíš se po cestě najíst.“
Jana si povzdechla – dobrá, ať je po jejím. Za pár minut už křičela do telefonu na manžela:
„Všechno je v pořádku, Václave! Přivítali mě, pomohli! Neboj se, sedáme ke stolu, Libuše uvařila, je to výborné. Všichni tě objímají!“
U stolu Libuše nalila polévku a zeptala se:
„Jeden řízek nebo dva, mami?“
Jana, hladová z cesty, by snědla všech pět, ale pohledem na dceru odpověděla:
„Dej je na stůl, vezmu si sama.“
Na míse leželo pět malých řízků. Každý si vzal jeden. Jana sáhla po druhém, ale na třetí už nedošlo – bylo jí trapně. Vzpomněla si, jak dětem vařila hory jídla, zvlášť o svátcích, aby se všichni najedli do sytosti. A tady… Možná má Libuše potíže? Měla by jí pomoct penězi, s Václavem mají nějaké úspory a úroda ten rok byla dobrá.
Jana prošla byt. Čerstvá oprava, nový nábytek, televize na zdi v obýváku. Honzíkův pokojík byl malý, ale útulný, vše potřebné tam bylo.
„Jak dlouho u nás zůstaneš?“ zeptala se Libuše, když myla nádobí.
„Co, nerada mě vidíš? Sotva jsem přijela, a už se ptáš, kdy odjedu?“
„Ne, jen si musím předem sehnat lístky. Zítra můžu na nádraží koupit zpáteční, ať to neodkládáš.“
Jana pokrčila rameny – když musí, tak musí. Večer strávila s Honzíkem, prohlíželi fotky a videa ze školních akcí. Radovala se, jak je vnuk chytrý. Škoda, že to Václav nevidí. Musí požádat Honzíka, aby dědovi podepsal pohlednice.
Uběhlo pár dní. S každým večerem bylo jejich soužití chladnější. Honzík se častěji zavíral v pokoji, učil se nebo utíkal k sousedům hrát videohry. Libuše zůstávala déle v práci nebo chodila s kamarádkami, vracela se pozdě, zula boty a hned šla spát. Jana toužila po obyčejném lidském teple. Takové setkání s dcerou si nepředstavovala.
Zavolala Václavovi a začala balit. Když procházela kolem Honzíkova pokoje, zaslechla rozhovor Libuše se synem:
„Mami, a kdy přijde strýc Karel? Slíbil, že mě vezme na fotbal.“
„Brzy, synku, až babička odjede…“ odpověděla Libuše.
„A kdy babička odjede?“
Jana ztuhla. Slzy jí stékaly po tvářích. Opírajíc se o zeď a svírajíc srdce, došla do pokoje, rychle sbalila tašky, hodila si kabát a stála už ve dveřích, když Libuše vyšla.
„Kam jdeš v noci? Vždyť vlak máš až zít„Nic, změním lístek – no, dcero, to jsme tě s otcem neučili správně.“
