Dnes jsem se rozhodl zapsat si příběh, který mi nedá spát. Jakoby mi osud hodil do cesty nejprve vzpomínky, pak bolest a nakonec naději.
Tomáš onemocněl. Přišel k babičce do vesnice Lískovec, kde vzduch voněl trávou a dětstvím. Ležel na staré posteli a smutně pohlédl na babičku Alžbětu Vávrovou.
“Jsem rád, že tě mám, bábo,” řekl tiše. “Jinak jsem na tomhle světě sám. Asi nikoho nepotřebuju.”
“Tomáši, co to povídáš?” vykřikla babička a rozhořčeně zavrtěla hlavou. “Takový hezký chlap – a nikomu bys nebyl k užitku? Která vdova by tě nechtěla? Lehni si, já skočím k sousedce pro malinový čaj…”
Alžběta odešla, pobručujíc si pod vousy. Tomáš zavřel oči a propadl se do neklidného snění. Najednou dveře zaskřípaly a ticho přerušily lehké kroky.
“Bábo, to jsi ty?” Otevřel oči a prudce se posadil. Nevěřil vlastním očím.
Tomáš jezdil za babičkou do Lískovce už léta. Rodiče měli svých starostí – otec pořád makal v továrně, matka trávila dny na chalupě, kde pěstovala květiny a zeleninu. K babičce zajela tak jednou za měsíc.
“Já mám nejvíc času,” usmíval se Tomáš. “Je mi sedmatřicet a pořád samotář. Vy buď na cestách, nebo v rekonstrukci.”
“Babička tě miluje,” odpověděla matka. “Ví, že přivezeš nákup, pomůžeš a strávíš s ní víkend.”
“Jo, mám ji rád,” vzpomínal vděčně. “Jako kluk jsem tu běhal celá léta, pak přišla vojna, práce, shánění peněz… Je čas splatit dluhy.”
“Dluhy dluhy, ale kdy se oženíš?” naléhala matka. “Už bys mohl mít děti, Tomešku, nebo zůstaneš navždycky sám.”
Teď jel po polní cestě, v kufru auto se houpaly tašky s jídlem. Vzpomněl si na mládí, kdy se v sousední vsi Jasenice zamiloval do dívky – obyčejné, ale něžné. Ludmila byla tichá, s očima, které prozrazovaly každou její emoci. Letní schůzky byly plné vášně i něhy.
“Škoda, že to skončilo,” vzdychl. “Odešel jsem na vojnu a ona měla jiného – chlapa, co se vrátil z práce v cizině a udělal scénu před celou vesnicí. Ach, Ludmilo…”
U cesty stála dívka a mávla na něj. Tomáš přibrzdil.
“Zavezete mě do Jasenice?” zeptala se, odhrnujíc si tmavou ofinu.
“Nastup si,” přikývl.
Cestou ji pokradmu pozoroval. Něco v její tváři mu připadalo povědomé, téměř důvěrné.
“Jsi odsud, nebo na návštěvě?” zeptal se.
“Jedu domů,” odpověděla. “Dodělala jsem zkoušky na zdravotní škole, teď budu odpočívat. I když léto na vesnici znamená jen práci. Ale doma je to hezké, máma čeká.”
Usmála se a Tomáš ztuhl – ten úsměv byl jako kopie Ludmily!
“Ty nejsi náhodou Ludmilina dcera?” opatrně se zeptal.
“Jsem Petra Jandová,” odpověděla. “Máma za svobodna byla Ludmila Hrušková.”
“Aha, jasně,” srdce mu bušilo jako zvon. “Právě na ni jsem myslel.”
“Znal jste moji mámu?” podivila se.
“Kdysi, dávno,” vyhnul se přímé odpovědi, když si všiml znaménka na její tváři – stejného jako měl on.
“Kolik je ti let, studentko?” zeptal se, předstíraje klid.
“Brzy osmnáct,” zasmála se. “Ale vypadám mladší.”
“To přejde,” odpověděl, zastavuje auto. “Spíš jsi po mámě?”
“Víc po tátovi,” řekla vážně, když vystupovala. “Jenže jeho osud nebyl šťastný. Zemřel, když mi bylo deset. Teď jsme s mámou jen my dvě. Štěstí je krátké…”
Zamávala a šla k domu. Tomáš dlouho zíral za ní, opřený o volant.
Babička hned poznala jeho smutek.
“Co je s tebou, Tomáši? Snad nejsi nemocný? Dám ti meduňkový čaj?”
“Ne, bábo, nic mi není. Kde máš ten starý fotoalbum?” zeptal se náhle.
“Ve skříni na verandě. A co?”
“Chci si zavzpomínat,” odpověděl.
Prohlíželi si fotky. Babička vyprávěla o sousedech, kamarádech, příbuzných. Když nenápadně zmínil Ludmilu, Alžběta vzdychla.
“Po tvém odchodu si vzala toho svého Jakuba. Měl ji rád, ale ty jsi málem pokazil svatbu, krasavče,” usmála se. “Vždycky jsi holkám voněl. Kdy už se konečně oženíš?”
“A její muž prý umřel?” opatrně se zeptal.
“Dávno. Byla to velká rána…” Babička se na něj podívala zkoumavě a odešla do kuchyně.
Celý den byl Tomáš jako bez sebe. Ta dívka, co ji svezl, mu nešla z hlavy. Znaménko, úsměv, věk – všechno sedělo. Mohla být jeho dcerou? Srdce mu svírala představa, že Ludmila před ním tajila pravdu. Proklínal se, že tehdy, v mládí, nebojoval, ale prostě utekl.
Ráno nasedl do auta a jel do Jasenice. Ludmila věšela prádlo na šňůru. Když ho uviděla, ztuhla, pak odhodila koš a utekla dovnitř.
“Ludmilo, pojď ven, musíme si promluvit!” zavolal a v hlase mu zněla třesoucí se úzkost.
Zastavila se na zápraží, pomalu přišla k brance a otevřela ji.
“Pojď do zahrady, ať Petra neslyší,” zašeptala. “Proč jsi přišel, Tomáši?”
“Jsem u babičky, nedaleko…” začal.
“Tolik let tě nebylo. Co chceš?” oči jí zalily slzy.
“To ses na mě tehdy tak zlobila?” zeptal se. “Mám vinu. Neměl jsem to vzdát. Měl jsem o tebe bojovat…”
“Proč to vytahovat?” špitla. “Byli jsme mladí a hloupí. Já taky – nečekala jsem na Jakuba, zamilovala jsem se do tebe. Nic dobrého z toho nevzešlo.”
“Nic?” podíval se jí do očí.
V tom vyšla Petra a usmála se na něj.”Tomáš cítil, jak se mu srdce sevřelo, když si uvědomil, že tohle je jeho šance napravit, co kdysi ztratil.”
