Stín nesplněných nadějí
Anežka seděla v útulné kavárně v srdci Prahy, naproti své kamarádce Karolíně. Ta míchala kávu a upírala na ni pronikavý pohled, jako by se snažila rozluštit hádanku.
„Dneska jsi nějaká podivná,“ přimhouřila oči Karolína. „Tak mluv, co se stalo?“
„Jakub mi požádal o ruku,“ tiše řekla Anežka, ale v jejím úsměvu byla hořkost.
„Vážně? Konečně!“ rozzářila se Karolína, ale hned se zamračila. „Kam se poděla tvoje radost? Tolik let jsi na to čekala!“
„Odmítla jsem ho,“ Anežčin hlas se zlomil a odvrátila pohled.
„Cože?!“ Karolína málem vylila kávu. „Vždyť jsi o tom snila! Jakub byl po tvém boku tolik let a ty… Proč?“
„Po tom, co udělal, jsem nemohla jinak,“ záhadně odpověděla Anežka, její oči ztemněly vzpomínkami.
„Co udělal?“ naklonila se Karolína dopředu, neschopná skrýt zvědavost.
Anežka se zhluboka nadechla, sbírala myšlenky, a začala vyprávět. Karolína poslouchala se zatajeným dechem, nevěříc vlastním uším.
Anežka si vždy představovala lásku jako scény z romantického filmu: kytice růží, vášnivá vyznání, ochota obětovat vše pro milovaného. Viděla se jako hrdinka, jejíž život je věčnou oslavou citů. Tyto obrazy, inspirované filmy a knihami, se pro ni staly jediným scénářem lásky.
Ale život byl složitější. Mladá Anežka, plná iluzí, se učila lásce z vlastních chyb, zamilovávala se a rozcházela. Její divadelnost, hluboce zakořeněná v duši, dodávala každému vztahu dramatický nádech.
Prvnímu muži věnovala čtyři roky. Bylo jí osmnáct, když se potkali. Naivní, zamilovaná, poprvé stála po boku muže a učila se budovat vztah. Ale její vášnivé city narazily na jeho chlad. Měli odlišné představy o lásce a blízkosti, po které Anežka tolik toužila, se nedočkala.
Rozhodla se odejít, ale ne jen tak – potřebovala krásný konec, jako ve filmu. Oznámila mu, že musí naléhavě odjet k moři, sama, „učinit si v sobě pořádek“. Neodporoval, vždyť nežili spolu, jen se scházeli.
Na nádraží ji doprovázel, netuše její plán. Minutu před odjezdem vlaku Anežka, stojíc ve dveřích, vyhrkla:
„Už s tebou nechci být.“
„Jak? Proč?“ zmateně se zeptal.
„Bude to lepší,“ hodila přes rameno a zmizela ve vagóně.
Vlak se rozjel. Běžel vedle něj a křičel:
„Anežko! Miluju tě! Vezmi si mě!“
Vykoukla a chladně odpověděla:
„Nikdy!“
Tak skončila její první láska, s filmovou dramatičností.
Po roce začal nový vztah – s programátorem Tomášem. Byl galantní jako hrdina romantických filmů: květiny, dárky, výlety. Vedle něj se Anežka cítila v bezpečí a pohledy kolemjdoucích jí připadaly plné závisti. Tomáš ji představil rodičům, vozil na dovolenou, zasypával dárky. Dva roky vše směřovalo ke svatbě a Anežka už se viděla jako jeho žena.
Ale jednoho dne Tomáš oznámil, že jej přeložili do jiného města. A dodal s toužebným úsměvem:
„Představ si, vezmeme se, budeš na mě doma čekat s dětmi, vařit můj oblíbený bramborák…“
Anežka ztuhla. Obraz rodinné rutiny, který namaloval, byl na míle vzdálený jejím snům o věčném romantismu.
„To asi ne,“ odsekla. „Bramborák nesnáším.“
Otočila se a téměř utíkala pryč, představujíc si, jak se jí šátr vlní ve větru a Tomáš se dívá za ní se zlomeným srdcem.
Pak měla Anežka řadu nápadníků, ale žádný nevydržel dlouho, dokud nepotkala Jakuba. Jejich vztah rychle přerostl v soužití. Měli spolu syna a Anežka byla přesvědčená, že se chce stát jeho manželkou. Jakub byl spolehlivý, staral se o ni i o dítě, ale romantiky v něm bylo málo.
Čekala na návrh, ale roky plynuly a Jakub nespěchal. Pět let spolu, syn rostl, ale prsten na ruce stále chyběl.
V Anežce hlodalo rozčarování. Změnila se – z romantické dívky se stala ženou připravenou bojovat za své sny.
Zkoušela všechno: být něžná, manipulovat, provokovat – jen aby Jakub pochopil, jak moc pro ni manželství znamená. Ale on jako by její narážky neviděl. Anežka se jednou podívala na svůj život jinak: Jakub si jí neváží, nepečuje o ni, jen předstírá lásku. Skutečná láska má být vášnivá, oslnivá, a on ji ani nepožádal o ruku!
Zloba se proměnila v touhu po pomstě. Ne jen odejít, ale tak, aby pocítil její bolest. Rozhodla se, že její pomsta bude chladná a promyšlená.
Příležitost přišla po pěti letech. Jakub ji nečekaně pozval do restaurace.
„Proč?“ zeptala se Anežka, i když srdce jí poskočilo nadějí.
„Chci si promluvit,“ vyhnul se odpovědi.
„Dobře,“ souhlasila, uvnitř jásajíc.
V restauraci bylo všechno jako v jejích snech: květiny, intimní stůl, tlumené světlo. Po první sklence vína Jakub začal:
„Anežko, jsme spolu tolik let. Máme syna, je mu pět. Je čas naše vztahy formalizovat.“
Mlčela, upřeně se mu dívala do očí. Pokračoval:
„A navíc, dostal jsem nabídku práce v zahraničí. Ale berou jen ženaté. S rodinou.“
„Ženaté?“ pousmála se Anežka. „Tobě to vyhovuje? A mně?“
„Cože?“ Jakub znejistěl. Čekal, že bude zářit štěstím.
„Mně to vyhovuje?“ její hlas byl ledový. „Mně je to jedno. Nevezmu si tě.“
Zavládlo tíživé ticho.
„Vysvětli mi to,“ vypravil ze sebe Jakub.
„Nepochopil jsi to za deset let, nepochopíš to teď,“ odpověděla a vstala. „Odcházím.“
Anežka vyšla z restaurace, cítAnežka se probudila uprostřed noci s pocitem, že celý její život byl jen divadelní hrou, jejíž děj si sama napsala, ale už nechtěla hrát hlavní roli.
