Potřebuji radu od někoho zvenčí. Situace je následující: Moje dítě se kamarádí s chlapcem ze sousedství, který je o několik měsíců starší. S matkou tohoto chlapce, naší sousedkou, se občas setkávám, ale nenazvu ji kamarádkou.
Se sousedkou jsme se začali pravidelně stýkat kvůli dětem. Potkávali jsme se na procházkách , dávala mi věci, které byly pro jejího syna příliš malé a které nestačili nosit. Všechno jsem jí vracela a vždycky jsem jí na důkaz vděčnosti přinesla džusy a pamlsky pro její dítě. A pak jsem se rozhodla, že si od ní nebudu brát vůbec nic, že bude lepší, když si všechno koupím sama a nebudu se cítit zavázaná.
Postupem času se obvyklé klidné procházky změnily ve velmi zvláštní vztah. Sousedka mě začala pravidelně o něco žádat. Z každodenní žádosti se stala prosba: “Dej mi kafe!”. Když má někdo tak rád kávu, měl by si ji koupit sám, a ne o ni každý den prosit. Navštěvuje nás, i když jsem ji nikdy nepozvala domů. A při pohledu na hračky mého dítěte propadá nadšení a stále si něco bere na hraní domů. Chtějí všechno. Vzali nám už spoustu věcí.
K sobě ji sousedka nepozve s odůvodněním, že její maminka je nemocná. I když maminka bydlí v samostatném pokoji. Sousedka také neváhá požádat o léky, když je její syn nemocný. A žádá věci, které by měly být v každé normální lékárničce. Někdy se jí dokonce podaří požádat o něco pro sebe. Nechápu, jak někdo může takhle žít. Základní lék proti horečce by měla mít každá maminka vždy po ruce. Rozdává téměř prázdná balení a lahvičky. A to bylo koupeno pro mé dítě, které teď nebudu mít čím léčit.
Ale to není všechno. Pravidelně se ptá, jestli máme pro syna něco k jídlu. Ale já se jí ani ostatních sousedů neptám! Vařím pro dítě a to je vše. Pořád používá náš vozík a neptá se, jestli může. Vždycky chce věci, které nemá. A pořád jí něco chybí.
A jednou mě její drzost šokovala. Když byla celá rodina nemocná, volala mi sousedka, že přijde na kafe, ale že bude se synem. Mám děti ráda, ale už mě nebaví, že cizí děti chodí k nám domů jako do obchodu, prohlížejí si věci mého syna a vybírají si, s čím si rády hrají. Řekla jsem jí, že jsme všichni nemocní a určitě je můžeme nakazit. Měla jsem jí říct, že je nezveme.
Její návštěvy nikdy neprovázela věta “Můžeme dál?“. Vždycky přišla bez pozvání a něco vyžadovala: “Dej mi to”. A je jí jedno, jestli zrovna nemám čas, nebo jestli ji chci vidět a něco jí dát. Je to, jako by okupovala můj osobní prostor.
Už dlouho jsem jí nezavolal a nepozval ji na procházku. Ale ona se ozve sama. Sousedka mi sama píše. Jeden z mých přátel si myslí, že mám jen dvě možnosti: dál tolerovat její drzost, nebo s ní přerušit kontakt . Nechci se s ní hádat: děti jsou kamarádky a bydlíme blízko sebe. Brzy je budeme společně vodit do školy. A já se neumím hádat s lidmi.
