Tát, už víc k nám nechoď. Když odejdeš, máma začne plakat a pláče až do rána. Já usnu, probudím se, zase usnu a zase se probudím, a ona pořád jen skučí. Ptám se: Mami, proč pláčeš? Kvůli tátovi? Odpoví, že nepláče, jen si šmrkne nos, protože má rýmu. A já už jsem velká a vím, že taková rýma nedává slzy v hlase.
Petr Novák sedí se svou dcerou Vendulou u stolu v kavárně Café Louvre a zamíchá lžičkou už vychladlou kávu v miniaturní bílé šálku. Vendula se ani nedotkne svého zmrzlinového poháru, přestože před ní v misce leží opravdové umělecké dílo: barevné kuličky přikryté zeleným lístkem a třešničkou, vše zalité čokoládou. Každé šestileté dítě by se před takovou lahůdkou neudrželo. Vendula ale ne, protože už od minulého pátku se rozhodla s tátou vážně promluvit.
Po chvilce ticho, dlouhé ticho, pak se otáčí k dceři:
Co tedy máme dělat, dcerko? Už se vůbec nevidět? Jak budu žít dál?
Vendula si pošmejkuje nos, který připomíná maminku drobný, připomínající bramboru a po zamyšlení odpoví:
Ne, tati. Ani já bez tebe nebudu. Navrhuju: zavolej mami a řekni, že mě budeš brát z mateřské školky každou pátek. Pak spolu vyrazíme ven, a jestli budeš chtít kávu nebo zmrzlinu (Vendula se podívá na svůj talíř), můžeme zůstat v kavárně. Budu ti povídat, jak to s mámou chodí.
Chvíli poté přidá:
A jestli budeš chtít vidět mámu, pošlu ti každý týden fotky, kde ji natáčím telefonem. Souhlasíš?
Petr na dceru nehledejte kriticky, jen se mírně usměje a přikývne:
Dobře, tak to bude naše nová pravidla, dcerko
Vendula s úlevou vydechne a začne si lízat zmrzlinu. Přestože rozhovor ještě neskončil, stále má co říct. Když jí kolem nosu vzniknou barevné kníry, olízne je jazykem a znovu se postaví pevně, téměř dospěle, jako žena, která má o muže pečovat. Ten muž už je starší Petr měl minulý týden narozeniny. Vendula mu pro tu příležitost v mateřské škole nakreslila obrovské číslo 28.
Tvář jí ztuhne, obočí sesune a řekne:
Myslím, že by ses měl oženit
A s velkorysým klamem přidá:
Přece jen nejsi úplně starý
Petr ocení dobrý úmysl dcery a zamručel:
Řekneš i ne úplně
Vendula s nadšením pokračuje:
Ne úplně! Podívej, strýc Šimon, který už dvakrát přišel za mámou, je už skoro plešatý. Tady
Ukáže si na čelo, hladí si kudrlinky. Pak se tváří, jako by pochopila, že táta se napíná a upřeně se na ni dívá, jako by odhalila maminu tajnou věc. Obě ruce si přitiskne k ústům, oči zvětší v úžasu a zmatení.
Strýc Šimon? Co to má být za strýce, který vám tak často zavítává? To je mamino šéf, že? řekne téměř nahlas, rozléhajíc slova po celé kavárně.
Tati, vůbec nevím Vendula se ztrácí v slovech. Možná šéf. Přináší nám bonbóny a dort. A taky váhá, jestli má svěřit otci takové tajemství, zejména když je tak nepředvídatelný, přidá mámě květiny.
Petr, ruce přitisknuté na stole, dlouho na ně zírá a uvědomí si, že právě teď, v tuto chvíli, učiní jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ve svém životě. Vendula ví, že muži jsou často nešikovní a potřebují jemné povzbuzení, a kdo jiný by měl toto povzbuzení dát než ona, jedna z nejdražších osob v jeho životě.
Po dlouhém tichu Petr konečně vydechne, rozepne prsty a hlavu zvedne. Kdyby byla Vendula o něco starší, pochopila by tón, který Otello používá při svém tragickém dotazu Desdemondě. Ale ona ještě nezná Otella, Desdemonu ani jiné velké milostné příběhy. Jen sbírá životní zkušenosti, pozoruje radosti i trápení lidí kolem sebe.
Pak řekne:
Poďme, dcerko. Už je pozdě, odvedu tě domů a za tím si promluvím s mámou.
Vendula se neptá, o čem bude mluvit, ale ucítí, že je to důležité. Rychle dožere zmrzlinu, poté, když si uvědomí, že táta učinil rozhodnutí důležitější než ten nejlahodnější zákusek, hodí lžičku na stůl, sklouzne ze židle, otře si špinavé rty dlaní, šmrkne nos a pevně se podívá na otce:
Jsem připravená. Jdeme
Nejdříve nekráčí, ale téměř sprintují. Petr drží Vendulu za ruku, takže se cítí jako praporec na bitevním poli, který drží kníže Karel z Vartimu. Když vběhnou do vstupního prostoru, výtahy se pomalu zavírají a zvedají jednoho ze sousedů vzhůru. Petr se zmateně podívá na Vendulu, ona však odspodu nahoru, rozhodně a s úsměvem:
No co? Co čekáme? Máme jen sedmý patro
Petr zvedne dceru do náruče a vyběhne po schodech nahoru.
Když maminka Jana konečně otevře dveře, Petr okamžitě vyhrkne:
Nemůžeš takhle jednat! Kdo je ten Šimon? Přece tě miluju. Máme tu Vendulu
Pak ji, aniž by ji pustil, objme i svou manželku. Vendula je obejme oběma kolem krku a zavře oči, protože dospělí se políbí.
