Na místo ve školce pro našeho syna jsme čekali několik měsíců. Sotva šel do školky, musela jsem si kvůli němu po týdnu vzít nemocenskou. Nechápala jsem, co se stalo, proč moje dítě, které jsme od malička otužovali, nezvládá průvan a bacily ve školce?
A tak to pokračovalo několik měsíců. Když jsem přivedla syna do školky, mluvila jsem s dalšími rodiči a ti měli podobné problémy. Byli na to téměř zvyklí, říkali, že všechny děti bývají nemocné.
Jednoho dne jsem si přišla pro syna dříve než obvykle. Bylo to v době, kdy děti vstávají z postele po odpoledním spánku.
Obrázek, který jsem uviděla, mě přivedl k hrůze. Děti byly jen ve spodkách, vedly je učitelky, byly oblečené v teplých svetrech, okna byla dokořán a venku byl únor…. Mně, oblečenému v kabátě, nebylo příliš horko, teplota klesla na třináct stupňů.
Když mě učitelka uviděla, vrhla se k oknům a “větrání” ustalo. Omluvným tónem mi vysvětlila, že jde o nutnou, rutinní proceduru. Když mě syn uviděl, objal mě, já ho schovala pod kabát a syn zašeptal šlachovitými rty: “Ty jsi tak teplá…”.
Ve tváři se mi muselo zračit mnoho emocí, které zadržovala jen přítomnost mých dětí. Jediné, co jsem si dovolila – hlasitě jsem učitelkám navrhla, aby se svlékly do spodního prádla. Děti se rozesmály a dva “mistři severního pólu” se na mě zlostně podívali.
Následoval rozhovor s paní ředitelkou a nadšenci pro “otužování” a “větrání”. Našli jsme rozumný kompromis – přede mnou ležely písemné výpovědi a já jsem slíbil, že situaci nebudu zveřejňovat rodičům a vyšším orgánům.
