SETKÁNÍ S ANDĚLEM
Naďa měla výbornou náladu. Náročný porod skončil úspěšně. Dnes pomohla přivést na svět nového obyvatele planety. Naďa pracovala jako gynekoložka v porodnici. Po těžké směně spěchala domů.
Tašku a pytel s nákupem jí tahaly ruce dolů. Manžel se ji snažil přimět řídit, aby nebyla závislá na autobusech, když nebyl doma, často totiž odjížděl z města kvůli pracovním cestám. Dokonce jí dal pár lekcí řízení, ale ona to nezvládla. Měla strach… strach k smrti.
Věc se má tak, že Naďa jako malá málem vběhla pod auto. Ten děs, který se na ni valil, si pamatuje dodnes! Upřímně řečeno, necítila se dobře ani jako spolujezdec, natož za volantem. Nikdy!
Zítra má volno a zítra Naďa slaví kulatiny, 40 let. Ve znamení pověr se rozhodla, že narozeniny nebude slavit, jen tak v rodinném kruhu, až se celá rodina sejde doma.
K zastávce zbývalo už jen kousek. Naďa si uvědomila, jak je unavená. Nečekaně se jí smekla noha (to se vždy stane nečekaně), noha ujela do strany a Naďa i s taškami spadla do závěje! Pobavená měkkým přistáním přemýšlela, jak se co nejlépe zvednout.
– Slečno, neuhodila jste se?
Hlas se ozval z pravé strany.
– Nemůžete vstát? Dejte mi ruku! –
Kdo jí to podával ruku? On byl sympatický, muž kolem Naďiných let, klidný, dobrosrdečný výraz, příjemný úsměv…
Snadno vytáhl Naďu ze závěje, pomohl jí otřepat sníh z oblečení.
– Vy vždycky někam spěcháte, – jeho hlas byl tak laskavý, měla pocit, jako by už ten hlas někdy slyšela… ale ne, to se ještě nesetkali. Poděkovala mu. Musela jít dál.
– Jste velmi unavená, Naďo, – řekl už bez úsměvu. To řekl s takovou péčí, jakou by měl jen nejbližší člověk.
– Jste velmi unavená, takhle to nejde, – tiše zopakoval neznámý.
– O víkendu si odpočnu. Kromě toho mám zítra narozeniny, – řekla Naďa.
Neznámý se opět usmál.
– Gratuluji! Chci vám dát dárek. Dnes před spaním řekněte, – Ať se zítra můj život změní k lepšímu! – A váš život se určitě zlepší. Jen nezapomeňte! –
– Nezapomenu, – usmála se Naďa.
Neznámý se rozloučil a zatočil za roh domu. A tady byl konečně vytoužený autobus.
Domov, jako vždy, čekal na svou paní ve zmatečném stavu. V předsíni nepořádek, v kuchyňském dřezu hromada nádobí. Psík Daník kňučel vedle své prázdné misky a vyčítavě se na paničku díval.
Nejprve nakrmit Daníka, projít se s ním. Napůl zmrzlého psíka našla její dcera před dvěma lety na ulici. Dotáhla ho domů a přemluvila matku, aby ho nechala, slavnostně slibujíc, že se o něj postará sama. Stará se… asi dva týdny, pak péče o nalezence přešla plynule na Naďu.
Kolik času uběhlo? Konečně dokončila všechny domácí povinnosti. Naštěstí ji nikdo nerušil ani si nestěžoval na nehotovou večeři. Manžel byl na služební cestě v sousedním městě. Dcera u její matky. Zítra přijedou. Manžel předem řekl, že nemůže přijet. Přesto by měla zítra připravit nějaké slavnostní jídlo, ale teď si může užívat samotářství.
Samota – ten luxus, nikdo ji nezatěžuje svými problémy, nedeptá ji špatnou náladou. Může si užívat samoty, poslouchat hudbu, číst knihu… Ale chce se jí jen spát.
Už usínala, když si vzpomněla na radu neznámého a sama nevěděla proč, zašeptala: – Ať se zítra můj život změní k lepšímu. –
Brzy ráno bylo zaklepání na dveře naprostým překvapením. Na prahu se objevil manžel. Nejzajímavější bylo, že zářil jako slunce, a ne mračil se s mrzutým výrazem ve tváři, jak obvykle.
– Ahoj, sluníčko moje, – řekl něžně manžel.
Naďa byla v šoku. Taková slova od něj už dlouho neslyšela. Kdysi ji jeho nelaskavost velmi obtěžovala, pak si zvykla.
A teď, když si už zvykla na život bez něžností… No tohle! Zdál se střízlivý, v ruce měl velký balík.
– Všechno nejlepší! Chyběla jsi mi, domluvil jsem se a spěchal domů. Bez mě to dokončí, – a všechno to řekl tím stejným něžným tónem.
Naďa couvla zpět, neschopná uvěřit. Michal vstoupil, položil balík, objal ji, políbil, mumlal nějaká milá slůvka.
Kde byla ta jeho tradiční mrzutá nálada a nespokojený pohled? Naďa byla stále více překvapená. Zapomenutý pocit štěstí ji zalil jako teplá vlna.
K zapípání telefonu.
– Všechno nejlepší, mami! Nejhodnější, nejmilovanější, nejkrásnější! Přijedu k obědu a babička také. Máme pro tebe úžasný dárek, – štěbetala dcera.
Poté, co ji pozdravil primář, potěšil ji, že si může vzít tři dny volno, co si od minulého roku zapomněla vybrat. Pak gratulovala kamarádka, teta, spolužák, vděčné pacientky…
Na dobré se zvyká rychle. Naďa měla pocit, že to tak bylo vždy. Přebytek dobrého nevypadal vůbec zvláštně.
Večer, když vyprovodila hosty, šla do blízkého parku na procházku s psíkem.
Včerejší neznámý se objevil zcela nečekaně, – Byl to dobrý den, Naďo? Všechno nejlepší k narozeninám! –
– Počkejte, jak víte moje jméno? Ještě jsme se nikdy nesetkali, jestli mě paměť neklame, – zeptala se Naďa přímo.
– Známe se už 40 let, Naďo. Těžko to pochopíš, ale snaž se. Jsem s tebou od prvního dne tvého života. Jsem tvůj anděl strážný.
Vzpomínáš, když ti bylo 5 let a běžela jsi na silnici pro míč? Tenkrát nikdo nechápal, jak je možné, že náklaďák projel kolem? Neměla jsi žádnou šanci na záchranu. Nikdo neviděl, jak jsem tě přenesl přes silnici, ale to je mezi námi.
A když jste se studentskou partou jeli na brigádu k neznámé řece, udělala sis výron kotníku (mou zásluhou), a zůstala v ubytovně. Tam byla nebezpečná vodní vír a měla jsi tam spadnout.
A včera, kdo tě posadil do závěje? Kdybys spadla o minutu dřív, určitě by sis zlomila nohu.
Pomáhám ti neustále, nenápadně a neviditelně. A budu i nadále vedle tebe, taková je moje služba. Ale…
Je to s tebou těžké.
Máš ráda manžela, dceru, matku, přátele, pacienty, ale sebe?
Nemáš ráda sebe!
Nakládáš si na sebe nepřiměřenou zátěž. Absolutně se nemáš ráda a naivně čekáš lásku od ostatních, ale tak to nechodí! Pokud se nemáš ráda, nikdo tě nebude mít rád, jen tě budou využívat!
Porušil jsem protokol a materializoval se, abych ti sdělil tuto skutečnost, musíš se mít ráda! –
– Opravdu o mně víte všechno, ale andělé by měli mít přece křídla, – pochybovala Naďa.
– A co vy lidé? Ve všem hledáte zádrhel. Nezaznamenala jsi, že mám široký kabát? – rozepnul ho, otočil se bokem a Naďa spatřila složená křídla.
– A teď sbohem! Musím jít, – řekl jí a rozplynul se ve spadle padajících vločkách.
P.S
– Pohádka, – řeknete vy, moji milí čtenáři.
– Pohádka, – odpovím vám, ale pohádka je lež s náznakem.
Mějte se rádi a buďte šťastní! To vám přeji z celého srdce!
