Je mi jasné, že titulek ve vás možná nevyvolá zrovna jednoznačné emoce, ale přečtěte si ho až do konce. Tohle je jeden z případů, kdy nelze dělat závěry předem. Na konci příběhu budete s největší pravděpodobností dokonce PRO.
Pojďme rovnou k příběhu:
S manželem spolu žijeme sedm let. Pardon, žili jsme. Sedm let manželství. Bylo v něm všechno od smutku po štěstí a já jsem mu za tuto životní zkušenost tak trochu vděčná.
Ale jak už to tak bývá, po pár letech manželství začne muž podvádět. To byl i případ mého příběhu. I když, když došlo na lítost, postel, nikdy jsem nebyla nijak uzavřená a hlava mě nebolela. Takový už muž prostě je, chce něco nového.
Ze začátku jsem byla jen podezřívavá kvůli častým pozdním příchodům z práce apod. Pak, když jsem po mateřské šla sama do práce a on byl náhodou v té době na dovolené, jsem začala mít podezření, že si k nám domů někoho vodí (děti byly samozřejmě ve školce).
Tehdy jsem si do bytu nainstalovala skrytou kameru (ještě že stojí penízky) a začala přes vlastní telefon sledovat, co se tam děje. Všechna podezření se samozřejmě potvrdila, přivedl si milenku, všechno jsem viděla na kameře. Běžela jsem domů a přistihla je při činu.
Sama jsem pak trvala na rozvodu. Při balení, při vyřizování všech dokumentů, toho a onoho, to zabralo nějaký čas. Manžel se během té doby snažil vše napravit, omluvit se atd. ale pochopil, že už to nemá cenu. Bylo to už opravdu marné, protože jsem k jeho osobě drasticky ochladla. Jestliže jsem se předtím o nevěře jen dohadovala a utěšovala se tím, že jde jen o mé domněnky, tady jsem měla před očima fakta. Nechtěla jsem žít s mužem, který spí s jinými. Bylo to opravdu nechutné.
Proto jsem mu nechala své děti a doporučuji to všem ženám.
Aby mi zabránil od něj odejít, snažil se mě zastrašit a řekl, že si děti nechá. Nečekal, že budu takhle reagovat, ale souhlasila jsem. Ano, jsem matka a souhlasila jsem s tím, že své děti dobrovolně přenechám manželovi.
Byt patřil manželovi, já jsem se odstěhovala. Děti zůstaly tam, kde byly. Manžel na tom byl v té době mnohem lépe než já.
Měla jsem spoustu volného času pro sebe. Začala jsem žít novým způsobem, začala jsem mít koníčky, začala jsem více komunikovat s přáteli, začala jsem budovat svou kariéru.
Své děti mám moc ráda a nikdy jsem je neopustila! Každý víkend je beru s sebou. A také každý všední den, prakticky kdykoli se mi zachce, mohu si pro ně přijet.
Manželovi to samozřejmě nevadí, protože je z nich unavený a je vždycky rád, i když je uprostřed týdne na pár hodin vyzvednu a jdeme třeba do parku. Kromě toho si uvědomuje, že rozvod byl jeho vina, a snaží se mi vyhovět ve všech směrech. Za celou tu dobu mi ani jednou neřekl ne. Naopak, vždycky je mi nakloněn.
Nyní mám ve svém životě volnou ruku. Z ženy v domácnosti, která neviděla nic jiného než uklízení, praní, vaření a nepřetržitou péči o děti, si teď vybírám, co a kdy budu dělat, a moje děti nejsou ochuzeny o pozornost. Není to ta nejlepší možnost?
Upřímně nechápu, proč mají někteří lidé pocit, že jsou povinni vzít si děti do domácnosti a nést to břemeno celý život? Samozřejmě manžel musí být vhodný a ne typu “vezmi si děti, nebo je dám do dětského domova”. Pak samozřejmě ano. Ale můj bývalý je pořádný chlap a milující otec, určitě jim dá všechno, co může. I beze mě.
