Přiběhla jsem během oběda do kadeřnictví v Praze na manikúru. Vedle seděla štíhlá půvabná žena kolem třicítky, podle přízvuku Češka, nechávala si upravovat vlasy a živě vyprávěla. Kvůli hučícímu fénu mluvila hlasitě – nedalo mi to, abych neposlouchala…
Příběh jsem zachytila uprostřed, tak začínám od prostředku, promiňte.
„Pořád přemýšlím, co jí mám dát k narozeninám! Všechno už má, ničím ji nepřekvapím. Je právnička, krásná, soběstačná. Kamarádíme se sedm let od vysoké, všechno jsme si už nadělily. Nechci jí dát další šálu, chci ji potěšit. Co bys darovala někomu, kdo má všechno, Janičko?“ obrátila se na kadeřnici. Ta se zamyslela: „Třeba sadu krémů, to se vždycky hodí…“
„Přesně, Janičko! Tak jsem se motala po Václaváku a narazila na krásný obchod jako Victoria’s Secret. Vešla jsem – spodní prádlo, doplňky pro osobní život. Vše decentní. Řekla jsem si – koupím vonné krémy, protože i když je právnička, v lásce jí to moc nekvete. Vonné krémy prý přitahují! Ale ouvej. Hned ke mně přiskočil ten urostlý Španěl – poslouchal mé přání o krémech, ale vysypal na pult úplně jiné… věci.
Nevím, Janičko, jak jsme od krémů skončili u tohohle. Nějak to prostě vyšlo… Zkrátka mi zatemnil hlavu a přesvědčil mě koupit… vibrátor!“
Salón ztichl. Jana vypnula fén: „Dám ti na pět minut olej do konečků…“ Manikérka mi vytáhla sušičku z zásuvky: „Uschne to i tak.“ Všichni se nenápadně přiblížili – místnost je malá, přisunula jsem židli co to šlo.
„Ten fialový byl obrovský, moderní, hned mě zaujal. Španěl ukázal, jak funguje. Ne, nemysli si – mával s ním ve vzduchu. Trochu hlučně bzučí, ale jinak paráda. Má spoustu programů.“ Nikdo už nepředstíral, že pracuje – všichni zatajili dech.
„K tomu byla sametová krabice a tlustý návod. Zkrátka jsem ho koupila, pojmenovala Fialový Pepa, ovázala mašlí, zavřela oči a darovala. Říkala jsem si – buď jak buď.
Kamaráda nadchla. Nikdy nic takového neviděla! Odvezla ho domů. Na letišti jí při kontrole zaujala velká krabice. ‚Co to máte?‘ zeptal se celník přísně. ‚Hodinky? Nějaké Breitling nebo Swarovski?‘ Na krabici bylo napsáno jméno výrobce. ‚Neznám takovou značku. Novinka?‘
Kamaráda zrudla: ‚Ne, nejsou to hodiny… to je… domácí spotřebič,‘ vykoktala.
‚Jaký spotřebič v takové krabici? Čajník? Kulmy?‘ smál se celník. ‚Otevřete!‘
Musela poslechnout. Všichmi ožili. Celník zčervenal. Lidé za ní natahovali krky. Fialový Pepa udělal dojem!
‚Musíme ho prosvítit,‘ trval na svém celník. ‚Vyndejte ho!‘
Položila ho na pás. Smutně a vznešeně jel dopředu. Najednou – k její hrůze – se Pepa od vibrací rozběhl a radostně zabzučel! Vrtěl se, otáčel, ukazoval se v plné kráse, než zmizel v tunelu. ‚Raději bych se propadla,‘ modlila se.
Vzadu jí mladík zašeptal do ucha: ‚Nač vám tohle? Já umím bzučet líp. A rád.‘
Mezitím se Pepa vrátil celníkovi – vesele blikal světýlkem, které v něm bylo. Za zády se někdy chechtal. ‚Uklidněte ho! Odneste si to!‘ křičel rozčileně.
Rudá a zpocená se prodrala davem. Pepa čouhal z krabice fialovou špičkou. Mladík s nabídkou na bzučení ji pronásledoval – aby se ho zbavila, vyměnili si čísla.
‚Nechcete pomoc?‘ nabídl se muž za ní. ‚Řidič na mě čeká… klidně počkám.‘ Dobrodružství Pepy v Praze nekončilo.
Volá mi po dvou dnech: ‚Ten tvůj Pepa nefunguje!‘ Urazila jsem se: ‚Snad nezeslábl? Ležel měsíce v obchodě, třeba zapomněl, jak na to. Zkus ho dát opravit!‘
Doporučila jsem jí Honzu – opraváře na vše.
Honzovi se rozzářily oči: ‚Nechte ho tu na dvě hodinky. Jste tak krásná… umím opravit i ledničky, pověsit lustr – potřebujete něco doma?‘
Zatímco Pepu opravili (chyběl adaptér), kamarádka získala zástup nápadníků – a Pepa zůstal ladem.
V salónu všichni zvážněli. Znovu zašuměl fén, zapnuly se sušičky.
‚A kde přesně byl ten obchod?‘ zeptala se tiše jedna z klientek…
