Rodinná roztržka
Lucie se pustila do velkého úklidu, zatímco její dcera Adéla pobývala u babičky a dědečka v malém městečku nedaleko Plzně. Vymyla okna do lesku, vyčistila koberce a setřela prach z každé police. Najednou ticho přerušil telefonní hovor. Volala Adéla, její hlas se chvěl od pláče:
„Mami, prosím tě, přijď si pro mě!“
„Co se stalo, zlatíčko?“ znepokojila se Lucie, cítíc, jak jí srdce sevřel špatný pocit.
„Zavolej babičku!“
Za chvíli se v telefonu ozval hlas Evy, Lucčiny matky.
„Mami, co se tam děje?“ málem křičela Lucie.
„Ach, Lůco! To všechno ta naše snacha! Ani nevíš, co provedla!“ Eva těžce vzdychla a začala vyprávět. Lucie poslouchala a s každým slovem její tvář tvrdla od rozhořčení.
„Tvoje dcera je nezdvořačka!“ prohlásila Markéta, manželka Lucčina bratra, s jedovatým úsměvem. „Nemá žádné vychování! Přijela na návštěvu a leze do cizí lednice! Snědla kus dortu a jogurty, které jsem koupila svým dětem! Takže bys byla hodná a nahradila mi náklady. Večer si pro peníze zajdu.“
Vztah Lucie s Markétou nikdy nebyl vřelý. Před sedmi lety se její bratr Tomáš oženil s Markétou, a tento výběr vzbudil v rodině bouři nevole. Markéta byla o deset let starší než Tomáš a měla navíc tři děti z předchozího manželství.
„Synku, proč tohle?“ naříkala Eva. „Je starší, má tři děti! Copak nemůžeš najít někoho ve tvém věku, bez takového břemena?“
„Cizí děti neexistují, mami,“ rozčiloval se Tomáš. „Její kluci jsou skvělí, už jsme se skamarádili. A Markét je úžasná, jen ji ještě dobře neznáš. Určitě se ti bude líbit!“
Lucie také nechápala bratrovu volbu, ale nevměšovala se. Tomáš je dospělý, ať si sám rozhodne, s kým chce žít.
První jiskra konfliktu vyšlehnula, když Tomáš přivedl Markétu seznámit se s rodiči. Eva a Jan se pro syna snažili: prostřeli stůl a koupili budoucí snachě dárek. Ale ke konci večeře Markét všechny šokovala otázkou:
„Už jste sepsali závěť?“
Eva zůstala v údivu:
„Proč? S manželem se cítíme skvěle a plánujeme žít ještě aspoň dvacet let.“
„Jen je dobré na to myslet včas,“ nezarazila se Markéta. „Aby potom děti a vnoučata nesoupeřily o dědictví. Máte krásný byt v centru města, s renovací. Určitě stojí hodně. Nerada bych, aby nás někdo ošidil, rozumíš?“
Tomáš předstíral, že nic neslyší, ale Eva hned zavolala Lucii:
„Lůco, představ si! Přišla do našeho domu a už si tu dělá, co chce! Ptá se, na koho jsme sepsali závěť! Proč Tomáš potřebuje takovou ženu?“
„Nevtírej se, mami,“ poradila Lucie. „Ať si to vyřeší sám. Každý se učí z vlastních chyb.“
Svatba byla skromná, což Markétu velmi rozladilo. Po obřadu se nerozpakovala a vyčítala tchýni:
„Mohli jste se pro jediného syna trochu rozšoupnout! Tohle není svatba, ale pohřeb! Žádný moderátor, žádná pořádná restaurace – pronajali jste levnou kavárnu, pozvali třicet lidí a jste spokojení? Ani jsem si nemohla koupit šaty, musela jsem si je půjčit!“
Eva se rozčílila:
„A proč bychom s otcem měli mít výčitky? Vy s Tomášem jste dospělí, na svatbu byste si měli vydělat sami, nežebrat o peníze u příbuzných. Mimochodem, proč ti tvoje matka nepomohla?“
„Moje matka je v důchodu,“ odsekla Markéta. „Odkud by měla peníze? A vy s manželem oba pracujete, nevěřím, že nemáte žádné úspory!“
Markéta se nehádala jen s tchýní. S Lucií to také neklapalo. Otevřeně jí záviděla a každé setkání končilo ostrou poznámkou:
„A jak tě tvůj manžel pouští do práce v takovém stavu?“ syčela Markéta, prohlížejíc Lucii od hlavy k patě. „Kde to vlastně pracuješ? V kosmetickém salónu? A co, obsluhuješ tam mužské klienty?“
„Co je špatně na mém vzhledu?“ reagovala Lucie. „Nenosím krátké, na rozdíl od tebe. A manžel mi věří, proto mě klidně pouští.“
„No nevím,“ jedovatě poznamenala Markéta. „Připíchlé rty, nalepené řasy… Vdaná žena by měla vypadat skromněji. Ber si příklad ode mě – já Tomášovi nikdy nedávám důvod k žárlivosti. Že, miláčku?“
Markéta byla proslulá svou bezohledností a žila podle hesla: „Ať je druhým hůř, jen když je mně dobře.“ Mohla uprostřed noci přivést své tři syny k tchýni nebo Lucii a nechat je tam:
„S Tomášem potřebujeme čas jen pro sebe,“ prohlásila. „Doma s dětmi není žádné soukromí. Ráno si je vyzvednu.“
Zpočátku Lucie i Eva souhlasily, nechtěly se hádat s Tomášem. Ten na jakoukoli kritiku manželky reagoval podrážděně:
„Nechápu, co vám na Markét vadí?“ zlobil se. „Proč se k ní tak chováte? Copak nejde jednou vyjít vstříc a pohlídat děti? Také potřebujeme odpočinek! Mami, teď jsou to i tvoji vnoučata! A tvoje, Lůco, synovci! Žádám, abyste se k mé rodině chovali normálně!“
Eva a Jan se snažili vyhýbat otevřeným konfliktům, aby neztratili syna. Ale nechápali, proč by se měli starat o cizí děti – Markétiny syny za vnoučata nepovažovali. Markéta byla však přesvědčena, že tchán s tchýní jsou povinni pomáhat jejím dětem.
Před Vánoci zavolala příbuzným s ultimátem:
„Čekáme dárky! A ne nějaké levné, ale pořádné! Aby měly přibližně stejnou hodnotu. Mohu vám to usnadnit: nejstarší potřebuje nový telefon, prostřední tablet a nejmladšímu kupte stavebnici. Jen originální Lego, žádnou čínskou napodobeninu!“
Markéta si od příbuzných neustále půjčovala peníze a nikdy je nevracela. Zpočátku Lucie i rodiče půjčovaliLucie se pevně rozhodla, že už nikdy nedovolí, aby Markéta zničila mír v její rodině.
