Řekni mi to! Jsem jediný, koho tihle důchodci rozčilují?

Jsem z generace, která je naučená jim přepustit své místo v MHD nebo pořadí v nějaké frontě.

Respektuji jejich šediny, nic proti nim nemám, ale někdy to přehánějí.

Jsem jediný, koho rozčilují?

Senioři mají všechen čas na světě, ale kdo ví, proč se rozhodli začít dělat obchůzky zrovna v době, kdy my ostatní chodíme do práce a do školy.

V tu dobu si v autobusech nemají kam dát nohy a brblají, že na sedadlech sedí nevychovaní mladí lidé a dělají, že si jich nevšímají.

Jednou jsem se zeptal ženy o holi, někde kolem osmdesátky, které se v metru udělalo špatně, kam jede v půl osmé ráno, kam spěchá.

Řekla mi, že jde ke kamarádce na kafe.

Pak se vracela domů, vzala si tašky a šla na trh pro dvě rajčata a cuketu.

Pak měla koupit 100 g sýra, nevím, kde ho vzala.

Udiveně jsem se jí zeptala, proč nenakupuje jednou týdně, z jednoho místa – na trhu je přece tolik cenově dostupných obchodů.

Řekla, že si ráda nakupuje potraviny jen na den, a k čemu je jí dopravní karta pro důchodce – aby mohla cestovat, jak se jí zlíbí.

Popřála jsem jí hodně zdraví do dalších let a docela dobromyslně jsem jí poradila, aby si změnila čas na kávu s kamarádkou, když ji v metru nikdo nebude srážet.

Podívala se na mě přimhouřenýma očima a zasyčela: “A řekneš mi, kotě, kdy a kam pojedu!” A já jsem se na ni podívala.

Jindy jsem si ale musela vyřídit zdravotní prohlídku. Šel jsem tam brzy, ještě před prací.

Před dveřmi mého osobního lékaře však už stála dlouhá fronta starých lidí.

Přede mnou byla matka s dítětem, které mělo zřejmě horečku, protože se jí uvolnilo v náručí.

Když lékař začal vyšetřovat, nikdo z nich nenavrhl, aby matka šla první. Nevydržel jsem to a zavolal jsem na ně a oni mě objali.

Malému to nic neříkalo, spal, když plakal, tak ho klidně mohli dát na řadu.

Ještě že zasáhl i doktor a zavolal matku.

Nebudu vám říkat, co se o dítěti říkalo. Bylo to, jako by dvouletý chlapeček mohl za to, že měl 39 stupňů horečky a nepočkal, až mu bude odebrán krevní obraz.

Celý týden jsem se snažila získat zmíněné lékařské potvrzení, protože ať jsem šla před úřad jakkoli brzy, bylo přede mnou nejméně šest lidí.

A já jsem nemohla čekat, protože bych přišla pozdě do práce. Nakonec jsem šla na soukromou kliniku, zaplatila dvojnásobek a problém byl rázem vyřešen.

Ptám se sama sebe – copak starší lidé nechápou, že stejně jako oni vyžadují, abych já respektovala je, měli by oni respektovat mě.

Vždyť z mých daní se platí jejich dopravní karty a důchody!