– Mami, seznam se, to je Zuzana, – představil trochu nesměle Karel dívku, se kterou se pozdě večer vrátil domů.
– Dobrý večer, – odpověděla Alena a nelibě pohleděla na nečekanou návštěvnici, – pěkně jste si vybrali čas na seznamování! Do půlnoci pět minut…
– A já Karlovi říkala, že už je pozdě, – hned se ozvala dívka, – ale on mě poslouchá? Je tak tvrdohlavý!
*Výborně,*, pomyslela si Alena, *sebe omluvila, jeho pošpinila. Nepříjemná osoba.*
– No, pojďte dál, – pozvala matka a bez dalšího slova odešla do ložnice.
Co jiného jí zbývalo? Vyhodit jediného syna z domu? Uprostřed noci! A ještě kvůli nějaké záhadné holce! Chtějí spolu žít? Ať. Matka tu přece je, aby syna ochránila a otevřela mu oči. A ona, Alena, to udělá velmi rychle. A Karel pošle svou vyvolenou zpět bez výčitek! Dokonce bude rád, že se jí zbavil!
Celou noc Alena nespala a přemýšlela, jak Zuzanu z bytu vystrnadit.
Ne, nebyla proti tomu, aby se Karel oženil. Chlapci je už třicet, na rodinu je připravený.
Ale ne s ní!
Za prvé, je výrazně mladší. Což znamená, že jí vítr fouká do hlavy.
Co z ní může být za manželku? Matku? Hospodyni?
Za druhé, její morální profil mluví za vše: přišla do cizího domu v noci, ani se neomluvila! Navíc obvinila nevím z čeho jejího milovaného syna…
A ještě tu zůstala přes noc!
Zajímalo ji, jestli je to poprvé, nebo je to pro ni běžné.
Za třetí. Prostě se Aleně nelíbila!
Až ji Karel přestane mít rád.
A proč, řekněte, na ní plýtvat čas?
Plán se nakonec neuskutečnil.
Zuzana sama dala Aleně spoustu důvodů, aby všechno uvedla na pravou míru.
První varování přišlo už ráno.
Zuzana šla do sprchy a vrátila se až skoro za hodinu.
Karel celou tu dobu bezmocně pobíhal po bytě.
Pobíhal a zlobil se.
– Synku, co se děje? – laskavě, velmi laskavě se zeptala Alena, – holka si dává do pořádku, chce se ti líbit…
– Ale já musím do práce!
– Tak na ni zaklepej a vysvětli jí, že tu není sama, – navrhla matka.
– To by bylo trapné, – zavrtěl hlavou Karel, – promluvím si s ní později. Ale ty, mami, ty nezmeškáš?
– Já? Ne. Už jsem dávno připravená. Tady, udělala jsem lívance. Posaď se ke snídani.
– Ale já se ještě neumyl!
– To nic, umyješ se potom. Teď hlavně neztrácej čas – pořádně se najez. Čeká tě dlouhý den.
Karel si sedl ke stolu.
V tom okamžiku z koupelny vyšla Zuzana s ručníkem na hlavě.
Byla samé kouzlo!
– Konečně! – vykřikl Karel a vrhl se k zamlženému zrcadlu…
Rychle se umyl, rychle se oholil, rychle spolkl nejmenší lívanec a už ve dveřích na rozloučenou zavolal:
– Ahoj, uvidíme se večer! Doufám, že se spolu snesete.
– Karle! – zavolala na něj Zuzana, – vždyť jsme měli dnes jet pro věci.
– Pojedeme. Večer. Nezlob se! – ozvalo se už ze schodiště.
Alena vstala, došla do předsíně, zavřela za synem dveře, otočila se k Zuzaně a rovnou se zeptala:
– Není ti to trapné?
– Ne, – usmála se dívka, – mělo by?
– Karel kvůli tobě přijde pozdě do práce!
– Nepřijde. Nejspíš chytne taxi. Nebojte se, všechno bude v pořádku.
– Každopádně si zapamatuj: nejsi tu sama. Jestli chceš ráno hodinu stát ve sprše, vstávej dřív. Ještě štěstí, že mám dnes volno.
– Už to neudělám, – prostě řekla Zuzana, – promiňte mi to.
Alena byla trochu zaskočená. Čekala hádku. A tohle…
– No dobře, – zabručela nevrle a zamířila do koupelny.
Jako první jí padl do očí tuba zubní pasty. Byla nově otevřená, přestože vedle ležela stará, ještě nedokončená.
– Zuzano, proč jsi otevřela novou pastu?
– Víc se mi líbí…
– Doufám, že si přivezeš svou a své šampony?!
– Samozřejmě, Aleno Pavlovno…
– A ručníky!
– Přivezu…
Ať se Alena snažila sebevíc vyvolat konflikt, Zuzana jí nedala sebemenší šanci. Se vším souhlasila, poslušně přikyvovala a „zapisovala“ si své budoucí povinnosti.
Nakonec Alena unaveně vzdala vymýšlení konfliktů a rozhodla se jednat přímo.
– Proč jsi sem vůbec přišla?
– My se s Karlem milujeme…
– To bys ho taky milovala, takového chlapa! Jen mi není jasné: co on na tobě našel?
– Neptala jsem se…
– A kdo jsou tvoji rodiče?
– Maminka pracuje v továrně. Je švadlena.
– A otec?
– Nikdy jsem ho neviděla.
– Chápu. Bez tatínka. A jak chceš být dobrou manželkou mému synovi?
– Budu se snažit…
– Ať se snažíš, nebo ne, holka, nic z toho nebude. Můj syn tě nemiluje. Jen se mu to zdá! Já ho znám! A nikdy si tě nevezme! Proč by taky? Když ty jsi ochotná ke všemu.
– On mě miluje, – hlas Zuzany se zachvěl, – jsem si jistá.
– Marně. Myslíš, že jsi u něj první?
– To si nemyslím… Ale to přece není důležité…
– Není důležité? Za týden se s tebou začne nudit! Nejsi pro něj partnerka! Intelekt! Slyšela jsi někdy to slovo?
– Slyšela. Ale tady je nepatřičné.
– A proč?
– Mám vysokou školu.
– No a co? Zkrátka, holka, běž domů. Tady pro tebe místo není. Už půl dne se ti to snažím vysvětlit, a ty pořád nechápeš.
– Dobře, půjdu. Ale co řeknete Karlovi? Bude z toho nešťastný.
– To není tvůj problém! Jdi a nevracej se. Nejsi tu vítaná.
Alena mluvila a sama se divila: Co se to do ní pustilo? Nikdy nik”Překvapilo ji, když za několik týdnů dostala od Zuzany dopis s pozváním na setkání s vním a tichou prosbou o druhou šanci.”
