„Protože někdo ty zprávy úmyslně zadržel,“ dokončil Martin.
Jakub Novotný sevřel telefon tak pevně, až mu zbělely klouby.
„Kdo?“
„Tvoje tehdejší asistentka Iveta. Našel jsem záznamy ze starého firemního systému. Klára ti během tří měsíců poslala šest e-mailů. Ani jeden se nedostal do tvé schránky.“
„To není možné.“
„Ještě horší je, že Iveta některé zprávy přeposlala na soukromou adresu tvého obchodního partnera Radka.“
Jakub se opřel o pracovní stůl.
Radek Beneš byl jeho společníkem už jedenáct let. Společně vybudovali realitní společnost, která právě jednala o obchodu za 310 milionů korun.
„Proč by Radek zasahoval do mého soukromí?“
„To zatím nevím. Ale našel jsem jednu Klářinu zprávu. Myslím, že by sis ji měl přečíst.“
O několik minut později se na Jakubově monitoru objevil starý e-mail.
Jakube, vím, že už se mnou nechceš mluvit. Ale čekám děti. Dvě. Doktor říká, že jsou zdravé. Nežádám tě, aby ses ke mně vrátil. Jen chci, abys věděl, že budeš otcem. Prosím, zavolej mi.
Pod zprávou bylo datum.
Jakub si vzpomněl na ten den. Byl tehdy v Praze na slavnostní večeři s investory. Radek mu mezi dvěma chody oznámil, že Klára zase volala do kanceláře.
„Chce jen peníze,“ řekl tehdy.
A Jakub mu uvěřil.
Nyní se mu z té vzpomínky udělalo nevolno.
„Martine, zjisti, kde Klára bydlí. Ale nikomu o tom neříkej.“
O dva dny později stál Jakub před starším bytovým domem na okraji Brna.
Na schránce ve třetím patře bylo napsáno K. Novotná. Klára si po rozvodu ponechala jeho příjmení.
Zazvonil.
Dveře se otevřely a před ním stála žena, kterou kdysi miloval víc než kohokoli jiného.
Měla vlasy stažené do obyčejného culíku a na sobě vytahaný svetr. Vypadala unaveně, ale její oči zůstaly stejné.
„Jakube?“
„Ahoj, Kláro.“
Několik vteřin na sebe jen hleděli.
„Co tady děláš?“
„Viděl jsem tě v pekárně.“
Klára zbledla.
„Takže jsi viděl i kluky.“
Přikývl.
„Jsou moji?“
Klára se hořce usmála.
„Pět let ses nezeptal. A teď tě to najednou zajímá?“
„Nevěděl jsem, že existují.“
„Psala jsem ti. Volala jsem. Dokonce jsem přijela do tvé kanceláře.“
„Já vím. Teď už to vím.“
Klára se opřela o rám dveří.
„A co ode mě chceš?“
„Pět minut. Jen pět minut, abych ti mohl vysvětlit, co jsem zjistil.“
Vtom se za jejími zády ozval dětský hlas.
„Mami, kdo to je?“
Na chodbu vyšel malý chlapec s tmavými vlasy. V ruce držel sešit s nakreslenými planetami.
Za ním se objevil jeho bratr.
Jakub se na ně zadíval.
Stejné oči. Stejný tvar brady. A ten zvláštní způsob, jakým jeden z nich nakláněl hlavu, když byl zvědavý.
„To je pan Jakub,“ odpověděla Klára.
„Ty jsi ten pán z pekárny?“ zeptal se Tomáš.
Jakub přikývl.
„Ano.“
„Viděl jsi, jak nám pan Dvořák dal croissanty zadarmo?“
„Viděl.“
„Je moc hodný,“ řekl Matyáš. „Až budu velký, koupím mu novou pekárnu.“
Jakub se musel odvrátit.
Právě jednal o stovkách milionů korun. Jeho vlastní syn přitom snil o tom, že jednou pomůže člověku, který jim daroval dva croissanty.
Klára si všimla jeho výrazu.
„Kluci, běžte si dokončit obrázky. Hned přijdu.“
Když děti zmizely v pokoji, pustila Jakuba dovnitř.
Byt byl malý, ale čistý. Na kuchyňské lince stály tři hrnky, na lednici visely dětské kresby a u okna rostla bazalka v oprýskaném květináči.
„Co se ti stalo, Kláro? Vždyť jsi měla dobrou práci.“
„Učím pořád. Jenže Matyáš byl dlouho nemocný. Musela jsem omezit úvazek. A nájem se za poslední roky zvýšil.“
„Proč jsi mě znovu nekontaktovala?“
„Protože mi tvůj právník poslal dopis.“
Jakub ztuhl.
„Jaký dopis?“
Klára otevřela zásuvku a vytáhla složený papír.
Byl na hlavičkovém papíře Jakubovy společnosti.
Stálo v něm, že Jakub Novotný odmítá jakékoli osobní závazky vůči Kláře a že další pokusy o kontaktování budou považovány za obtěžování.
Dole byl jeho podpis.
„Tohle jsem nikdy nepodepsal.“
Klára se na něj podívala.
„Pět let jsem si myslela, že ano.“
Jakub vytáhl telefon a vyfotografoval dokument.
„Dovol mi to prověřit.“
„A co když zjistíš, že někdo opravdu lhal? Vrátí nám to těch pět let?“
Neměl odpověď.
Ještě ten večer Martin potvrdil, že podpis na dopise byl pravděpodobně napodobený.
A objevil něco dalšího.
„Jakube, ten dopis připravila Iveta. Ale odeslání schválil Radek.“
„Proč?“
„Myslím, že už vím.“
Martin rozložil na stůl několik smluv.
Před šesti lety Jakub podepsal se svým obchodním partnerem dohodu o nástupnictví ve společnosti. Pokud by zemřel bez potomků, Radek by získal přednostní právo odkoupit jeho podíl za předem stanovenou cenu.
Tehdy to působilo jako běžné obchodní opatření.
Jenže společnost mezitím několikanásobně zvýšila svou hodnotu.
„Kdyby ses dozvěděl o dětech a upravil smlouvy, Radek by přišel o výhodu,“ vysvětlil Martin.
Jakub se zadíval z okna.
„Takže mě připravil o pět let s vlastními syny kvůli penězům.“
„Máme silné podezření. Ale ještě potřebujeme důkazy.“
Jakub přikývl.
„Najdi je. A připrav nezávislé ověření otcovství, pokud s tím Klára bude souhlasit.“
Následujícího dne se Jakub vrátil za Klárou.
Tentokrát nepřinesl drahé dárky ani obálku s penězi.
Přinesl složku se všemi nalezenými e-maily.
Klára je četla dlouho a mlčky.
Když došla k poslednímu, rozplakala se.
„Víš, co bylo nejhorší?“ zašeptala. „Když se narodili předčasně, Tomáš měl problémy s dýcháním. Seděla jsem u inkubátoru a pořád čekala, že se objevíš. Pokaždé, když se otevřely dveře, jsem zvedla hlavu.“
Jakub si sedl vedle ní.
„Je mi to líto.“
„Já nepotřebovala bohatého manžela, Jakube. Potřebovala jsem, aby moji synové měli otce.“
Ta slova ho zasáhla víc než cokoli jiného.
„Nemůžu změnit minulost. Ale pokud mi to dovolíš, chci být součástí jejich života.“
Klára si otřela oči.
„Nejdřív musíš pochopit jednu věc. Kluci nejsou obchodní projekt. Nemůžeš přijít, všechno zaplatit a čekat, že tě budou milovat.“
„Vím.“
„Nevíš. Ale možná se to můžeš naučit.“
Z vedlejšího pokoje se ozvalo:
„Mami! Matyáš mi zase schoval Saturn!“
Klára se poprvé slabě usmála.
„Tak začni tím, že jim pomůžeš najít Saturn.“
Během následujících týdnů začal Jakub chlapce poznávat.
Dozvěděl se, že Tomáš miluje astronomii a Matyáš chce jednou stavět mosty. Že oba nesnášejí vařenou mrkev a že před spaním musí mít každý svou vlastní pohádku.
Jednoho sobotního odpoledne je Klára nechala jít s Jakubem do planetária.
Když se na kopuli rozzářily hvězdy, Tomáš ho chytil za ruku.
„Pane Jakube, myslíš, že náš tatínek má taky rád vesmír?“
Jakubovi se sevřelo hrdlo.
„Možná ano.“
„Maminka říká, že o něm jednou budeme mluvit.“
Jakub stiskl chlapcovu malou dlaň.
„A chtěl bys ho poznat?“
Tomáš chvíli přemýšlel.
„Asi jo. Ale jenom jestli bude hodný na maminku.“
Jakub nedokázal odpovědět.
Mezitím Martin pokračoval ve vyšetřování.
Jednoho večera mu zavolal s naléhavou zprávou.
„Jakube, máme problém.“
„Jaký?“
„Radek zjistil, že prověřujeme staré dokumenty. A dnes ráno převedl část firemních prostředků na zahraniční účty.“
„Zablokuj všechny převody, které můžeme legálně zastavit. A informuj příslušné orgány.“
„To už řešíme. Ale našel jsem ještě něco.“
„Co?“
„Před pěti lety Radek zaplatil soukromé klinice za genetické vyšetření. Ve spisu jsou uvedena jména Klářiných dvojčat.“
Jakub se zarazil.
„Jak mohl mít jejich údaje?“
„Nevím. Ale vypadá to, že se o jejich narození dozvěděl dřív než ty.“
„A výsledky?“
Martin se odmlčel.
„Zpráva uvádí vysokou pravděpodobnost tvého otcovství. Jenže v příloze je ještě jeden dokument.“
„Jaký dokument?“
„Záznam o návštěvě Kláry v té klinice. Podepsala tam žádost o vydání výsledků. A někdo ji poté doplnil ručně psanou poznámkou.“
„Co v ní stojí?“
Martin pomalu přečetl:
„Matka byla informována o skutečném důvodu vyšetření. Doporučeno neprodleně kontaktovat pana Novotného.“
Jakub se zamračil.
„Jakém skutečném důvodu?“
„To právě nevím. Ale našel jsem jméno lékaře, který vyšetření vedl. Je stále naživu a souhlasil, že s námi promluví.“
Druhý den ráno seděl Jakub v ordinaci doktora Hrušky.
Starší lékař si pečlivě prohlédl kopii dokumentu.
„Pamatuji si ten případ,“ řekl nakonec.
„Takže jsem otcem těch chlapců?“
„Podle tehdejšího vyšetření to bylo velmi pravděpodobné. Ale doporučil bych nové testy se souhlasem všech zúčastněných.“
„A co ta poznámka?“
Doktor Hruška si sundal brýle.
„Pane Novotný, tehdy nešlo jen o určení otcovství. Při kontrole zdravotní dokumentace jsme objevili nesrovnalost, která mohla mít vážné následky.“
Jakub cítil, jak mu buší srdce.
„Jakou nesrovnalost?“
Lékař otevřel starý archivní záznam.
„Vaše bývalá žena porodila dvě děti. Ale v nemocničním systému byly původně zapsány tři novorozenecké identifikační náramky.“
„Tři?“
„Ano. Jeden záznam byl později zrušen jako administrativní chyba. Jenže podpis osoby, která zrušení schválila, nepatřil žádnému z našich zaměstnanců.“
Jakub zbledl.
„Komu tedy patřil?“
Doktor otočil monitor směrem k němu.
Na obrazovce bylo jméno.
Radek Beneš.
A pod ním krátká poznámka:
„Třetí identifikační záznam – dokumentace předána zákonnému zástupci.“
Jakub se prudce postavil.
„Co to znamená?“
Lékař na něj pohlédl s vážným výrazem.
„To je právě otázka, pane Novotný. Protože podle porodního protokolu se narodila pouze dvojčata. A někdo měl velmi dobrý důvod, aby se o tom třetím náramku nikdy nemluvilo.“
