Prodavač ovoce otevřel krabici. Z ní vykoukla maličká čumáčkem. Obří vystrašené oči jako by měly každou chvíli skanout dvěma velkými slzami.
— Nic nežere, asi jsme ho odtrhli od matky kočky a vyhodili. A srst má zplstnatělou, protože žilo v krabici od švestek.
Kupující žena nic neřekla a odešla. Muž smutně zavrtěl hlavou: „Ani ženy už nemají slitování.“ Ale po chvíli se vrátila. „Nemohu dostat z hlavy vaše kotě,“ řekla a podala látku:
— Zabalte tu „věc“.
— Opravdu si ho vezmete? — zaradoval se muž. Opatrně zabalil kotě a jako dítě je podal ženě.
— To je po Bohu, po Bohu. Bude vám odměnou, — opakoval.
Žena se shovívavě usmála: — Jaká já jsem to dobrodějka. Ještě nevím, co na tento „dárek“ řekne manžel. Můžeme skončit na ulici oba.
A měla pravdu. Kotě se doma neujalo. I když bylo umyté, uhlazené, nakrmené, stále působilo žalostně a nehezky.
— Co je to za tvora? — znechuceně odstrčil muž kotě, když se mu snažilo vylézt na nohu. Podezřelé škrábání drápků odvedlo manžele od televize. Nové, drahé tapety byly v ohrožení.
— Máš snad myši? Na co potřebujeme v jednopokojovém bytě kočku? — vyčítal muž ženě.
Chytl kotě za kůži za krkem a nedůvěřivě se na bezmocnou bytůstku v jeho rukou díval:
— Ať je zítra pryč.
Valerie už také nebyla ze svého nálezu nadšená. Ale zespodu na ni hleděly oči-plné slz a maličké packy jí snažně tlačily nohu, zatímco hubené tělo vydávalo takové jemné vrnění, že se jí do srdce vlila teplá vlna lítosti. Naklonila se a pohladila ho.
Povzbuzená pohlazením se koťátko vyhouplo na ruce, zabořilo nos do teplé dlaně své paní. „Milost tomu, kdo prokázal milost,“ vzpomněla si na matčina slova Valerie a tím si ospravedlnila své rozhodnutí, zklidnila se.
Zazvonil telefon:
— Babi, přijď k nám na čaj!
Valerie tiše, aniž by rušila manžela od seriálu, proklouzla ze dveří.
Syn bydlel nedaleko, přes ulici. Kačenka už stála před domem radostně mávala. Najednou černý vůz sjel na chodník. Dítě vymrštila nahoru. Valerie zkameněla. Nemohla ani vykřiknout, ani se pohnout.
Jen oči, jako by v pomalém záznamu, pohlcovaly každý okamžik: nějaká žena zvedla holčičku. Maličké ruce jí křečovitě objaly krk. Živá je! S těžkostí z auta vystoupil muž. Opilý. Naproti mu běžel syn. V uniformě.
S roztřesenýma rukama se snažil vytáhnout z pouzdra zbraň a náhle zakopl o výkřik:
— Ne!!!
Matka stála přes ulici, ale zdálo se mu, že ho odstrkuje prudce nataženýma rukama.
Přiběhli lidé, postavili se mu do cesty, odvedli opilého řidiče. Valerie necítila nohy. Ale šla… nebo ji nesli? Ke Kačence! Lékař už prohlížel, prohmatával každou kostičku:
— Všechno v pořádku. Žádné zlomeniny. Silné pohmožděniny rovněž ne.
— Ale proč nemluví?! — třásla se snacha.
— Lekla se. Musíme ji rozptýlit, — navrhl doktor.
— Počkejte, hned to zařídím.
Valerie pelášila domů. Vběhla, popadla kotě a v běhu vyprávěla muži, co se stalo. Přišla včas. „Sanitka“ ještě neodjela. V očích dítěte plavala hrůza. Opatrně rozpojila její ručičky, vložila kotě. Kačenka se podívala jinam. Prstíky se pohnuly, pohladily hebkou srst. V odpověď se ozvalo něžné „mňau-mňau-mňau“. „Muriňa,“ zašeptala holčička. Lékař si úlevou vydechl. Valerie dala slzy volný průběh — už to bylo možné.
Katka nepustila kočičku z rukou. Noc strávili v nemocnici. Ráno je pustili domů s konstatováním: „Holčička se narodila pod šťastnou hvězdou.“
„Milost tomu, kdo prokázal milost,“ šeptala Valerie….
