– Proč sedíš v té zimě? – zeptala se Alena Veselá, otřásajíc se chladným větrem.
Dívka zvedla oči a smutně pohlédla na paní. Bylo jí asi pětačtyřicet, ne víc. Vypadala upraveně a krásně, ale měla v sobě smutek.
– Omlouvám se, jestli překážím, klidně odejdu! – řekla dívka.
– Nevyháním tě. Jen se ptám, proč tu sedíš? Venku je zima! – řekla měkčeji Alena.
Byl to zvlášť chladný den a vítr hvízdal. Není dobré jen tak sedět na lavičce.
– Nemám kam jít! – řekla dívka a začala plakat.
Jmenovala se Klára. Opravdu neměla kam jít. Před pár dny ji otec vyhodil z domu. Přijela do tohoto města, aby na chvíli pobyla u tety z matčiny strany.
Matka Kláry zemřela před třemi lety. Po její smrti otec začal hodně pít. Každým dnem to bylo s ním horší, a po třech letech to bylo nesnesitelné.
Jirka, tak se jmenoval její otec, často přiváděl domů své podivné přátele. Někdy se k ní chovali nevhodně, a když si stěžovala, otec nereagoval. Musela se bránit sama. Po jedné hádce ji otec vykázal z domu.
– Zmiz, nikdo tě tu nechce! Nejsi k ničemu jinému než jen přítěží! – křičel za ní.
Klára přijela za tetou Martou doufajíc, že ji přijme, ale v jejím bytě nebylo místo pro dalšího nájemníka. Marta měla tři děti, a navíc s nimi bydlela tchyně a švagrová s dcerou. Všichni byli natlačení ve třípokojovém bytě.
Marta neměla jinou možnost, než poslat neteř zpět k otci.
– Jdi zpátky, otec tě přijme. Pokud je třeba, plač a omluv se. Vidíš, my tu prostě nemáme místo. Omlouvám se, zlatíčko. Máš plné právo žít v otcově bytě. Musí to pochopit! – řekla, aniž by ji nabídla čaj.
Klára odešla. Bylo jí líto, ale vrátit se k otci nechtěla. Nic dobrého ji tam nečekalo.
Bloudila zasněženými ulicemi města, dokud nebyla unavená. Chtěla si odpočinout na lavičce, když k ní přistoupila cizí žena.
– Jak to, že nemáš kam jít? Vypadáš tak mladě! Nemáš rodiče?
Kláře bylo osmnáct let. Chodila do střední školy. Byly právě prázdniny. Vůbec neměla čas si vše promyslet, když ve spěchu opouštěla domov. Až při té dlouhé procházce jí došlo, jak složité to teď bude.
– Nemám, – zašeptala a zabořila nos do kolen.
Seděla na lavičce, objímala si nohy, aby se zahřála. Ruce měla promrzlé do modra. Nos jí tekla rýma. Na řasy jí stále sedaly sněhové vločky.
Aleně bylo děvčete líto. Sama měla syna, který byl o něco starší. Nechat děti v nesnázích, i když je nezná, se jí příčilo.
– Pojď ke mně, aspoň tě zahřeju čajem, nechci, aby ses promrzla! – navrhla.
Klára souhlasila. Spolu vyšli do druhého patra, kde Alena bydlela. Byt byl prostorný, ale co bylo důležitější, bylo tam velmi teplo. Dívka se konečně zahřála.
– Dáš si boršč? – zeptala se hostitelka.
Klára jen vděčně přikývla. Naposledy jedla včera večer. Když před ní Alena položila talíř horkého boršče, Klára se na něj vrhla, jako by nejedla celý rok.
Po jídle vyprávěla Aleně svůj příběh. Alena jen nespokojeně vrtěla hlavou.
– To je smutné. Víš co, zůstaň u mě. Místa máme dost. Syn teď slouží v armádě, vrátí se až za dva měsíce. Máme tři pokoje. Zůstaň, dokud si nepromyslíš, co dál.
– A kde je váš manžel? – zajímala se Klára.
– Zemřel před pěti lety. Stále mi chybí. Je mi občas smutno. Bude příjemné mít tu společnost. Takže můžeš bydlet tady. Budu ráda za společnost. I náš kocour Ferda bude rád, viď Ferdo? – mluvila ke zrzavému kocouru, který si seděl vedle stolu a myl se.
Kláře to bylo trochu trapné, ale nebylo vyhnutí, souhlasila. Neměla kam jinam jít. Nikdo ji nepotřeboval. A tak začaly spolu žít.
Aleně se Klára hned zalíbila. Byla slušná a vychovaná. Přesně to vyzařovalo i z jejího chování, navzdory životu s otcem-alkoholikem.
Klára byla pečlivá a nebojácná v řešení domácích prací. Byla činorodá při úklidu, mytí nádobí a s radostí se učila vařit.
Klára musela opustit školu, ale rozhodla se, že se příští rok pokusí nastoupit do jiné.
Alena ji pomohla najít práci, dokud nebude ve škole. V obchodě nedaleko bydlela Alenina dobrá známá a riskla jí dát práci prodavačky, přestože neměla žádné zkušenosti, a později potkala Alenu na ulici a poděkovala jí.
– Dobře jsi mi doporučila pracovnici! Pracovitá, skromná, chytrá.
Klára byla Aleně velmi vděčná za střechu nad hlavou. Někdy jí o tom i říkala. Snažila se pomáhat všemi možnými způsoby, aby se necítila jako přebytečná. Spřátelily se.
Dokonce i kocour Ferda si na Kláru zvykl a rád s ní spal v posteli. Všude ji následoval.
Za dva měsíce se z armády vrátil Alenin syn. Když přišel domů v uniformě a s kyticí pro matku, Kláře srdce poskočilo. Viděla ho poprvé. Dříve jen na fotkách v obýváku a obvykle jako malého kluka. Byl pohledný.
Po objímání s matkou si Míša všiml Kláry.
– Ahoj, kdo jsi? – zeptal se překvapeně, dívaje se na štíhlou blondýnku v domácím oblečení.
– Ó synku, to je naše hostka. Jmenuje se Klára. To je na dlouhé povídání. Zatím tu bude bydlet. Doufám, že se spřátelíte! Ať tě ani nenapadne ji zlobit. Je to skvělé děvče!
– To bych ani neplánoval! Myslel jsem, že mi tu uděláš sestru, zatímco jsem byl pryč! Kdybych věděl, přinesl bych květinu navíc! – řekl Míša a usmál se na Kláru. – Rád tě poznávám!
Klára nedokázala nic říct. Jen na něj pohlédla. Tak moc se jí líbil. Po chvíli se vzpamatovala a sklopila oči.
Po návratu z armády Míša zmužněl a zesílil. Dokonce i matka byla překvapená, jak je teď statný. Klára spatřila svého ideálního muže. Jak říkávala, armáda dělá z chlapců muže.
Po týdnu odpočinku začal Míša také hledat práci. Plánoval na podzim nastoupit na univerzitu, ale zatím musel vydělávat. Nechtěl být na matce závislý.
Tak spolu všichni žili. Vídali se ráno a večer a přes den byli v práci.
Míša a Klára si brzy porozuměli. Měli společné zájmy a často spolu večer povídali a sledovali filmy. Ani si nevšimli, jak se do sebe zamilovali, rozhodně ne jako bratr a sestra.
Klára nemohla udělat první krok, protože se bála urazit Alenu Veselou. Míša také váhal, protože si nebyl jistý, zda jsou jejich city vzájemné. Jedině Alena vše viděla. Chápala, že mezi nimi roste něco víc než jen přátelství, ale nezasahovala.
Večer seděla Alena a přemýšlela o tom. Snažila se pochopit, zda by jí Klára jako snacha potěšila? Ano, měla mnoho vlastností, které by jako budoucí tchyně oceňovala. A tak se Alena rozhodla mladým trochu pomoct.
Když přišlo léto, koupila dvě dovolené k moři. Plánovala jet s Míšou, ale na poslední chvíli řekla, že má důležité pracovní povinnosti. Pod touto záminkou poslala Míšu s Klárou na dovolenou.
– Buď rychlý! Ať ti ji někdo neodvede! – usmála se šibalsky na syna.
Míša pochopil. Maminka se nemýlila. Domů se vrátili jako zamilovaný pár, a brzy poté oznámili, že se chtějí vzít.
I když se to někomu mohlo zdát ukvapené, Alena nic nenamítala.
Koneckonců, dobré snachy se na ulici neválejí. Pravda, někdy se objeví na lavičce před vchodem v mrazivý den, ale to je spíš výjimka. Alena měla štěstí. A i její syn měl štěstí.
Sousedé si šuškali a někteří známí jí dokonce do očí říkali, že syna provdala za chudou dívku. Mluvili o bláznovství, ale Alena věděla, že udělala správnou věc.
I po letech Alena nikdy nelitovala, že tehdy přijala zmrzlou dívku z ulice, zahřála ji a pozvala k sobě, protože Klára se stala dobrou a věrnou manželkou pro jejího jediného syna. Milovala ho celým srdcem. Darovala Aleně tři úžasné vnoučata a spoustu krásných vzpomínek.
