Proč si Alena začala plést capáčky, ani sama pořádně nevěděla.
Její dceři už bylo čtyřicet let. Před dvěma leta ovdověla a děti nikdy neměla. Vloni se znovu vdala, ale její muž byl o dost mladší a říkal, že si chce ještě užít život, bez spěchu.
Alenin syn už dávno odjel do Ameriky a neplánoval se vracet. Neteře a synovci dospěli, ale na vlastní děti měli ještě čas. V domě nebylo dětského smíchu ani naděje na miminko.
Jednou v obchodě Alena uviděla vlnu. Jemné odstíny české příze ji okouzlily. Chtěla si uplést vesty, koupila tenké jehlice a háček. Ale najednou, sama nevěděla jak, začala plést capáčky.
Do večera byla první hotová. Vlny měla ještě dost. Druhý den upletla čepečku, pak kabátek a kalhotky s páskem. Když měla celý set hotový, vytáhla starou krabici s knoflíky a vybrala ty nejhezčí malé sluníčka.
Vyprala věci v lavoru s jemným pracím prostředkem, opatrně rozložila na froté ručník. Když se na ten droboučký komplet podívala, povzdechla si:
Tak já umřu, aniž bych vnoučata pochovala
Ale pak ji napadlo něco jiného:
Někde na světě je dítě, kterému se tohle bude hodit.
Otevřela notebook a hledala dětské domovy v jejich městě. Přečetla si pár článků, sebrala se a šla do obchodu koupit další vlnu tentokrát v modrých odstínech.
Za pár dní měla komplet pro chlapečka. Pak dalších deset párů capáčků a deset teplých čepiček, každou jinou barvu. Sbalila vše do krabice a odnesla do dětského domova.
Bez certifikátů nemůžeme věci přijmout, vysvětlila pracovnice. Bylo by lepší, kdybyste přinesla plenky, ty se vždycky hodí.
Alena stála s pletenými dárky v rukou a brečela.
No dobrá, nějak to zařídíme, řekla nakonec ta žena. Pojďte, zkusíme capáčky na miminka.
Alena brala do náruče ty malinké, hladila jejich jemná líčka a navlékala capáčky na drobounké nožičky. Starším dětem zkoušela čepičky.
Když se vrátila domů, řekla manželovi:
Tam říkali, že máme radši vozit plenky.
Tak dobrá, odpověděl. Zítra nějaké koupíme. Teď pojď uvařit brambory.
Dítě nám nedají, jsme staří, mně je 61, tobě 62, smutně řekla Alena.
Možná nedají, ale nikdo nám dveře nezavře, klidně odpověděl. Můžeme domluvit návštěvy, pomáhat. Capáčky a ponožky upleteme, určitě se budou hodit.
Jsou tam dva kluk a holka, dvojčata. Světlovlasí. Mají skoro dva roky, zamyslela se Alena. Myslím, že by se jim hodily pletené oblečky. Teď budou možná velké, ale děti rychle rostou. A capáčky vyšly akorát, udělala jsem je jako tenisky.
Pojďme tam spolu, navrhl manžel. Všechno zařídím, budeme je navštěvovat.
A skutečně to zařídil. Čtyři měsíce chodili jako dobrovolníci do domova. Alena pletla nové oblečky a capáčky do zásoby, a dvojčata ji už začala oslovovat mámo. Jenže jednou, když přišli, děti tam nebyly.
Představte si, adoptovali je, oba najednou, řekla pracovnice. Udělali jsme fotku v těch vašich pletených oblečcích, a hned ten den se ozval jeden pár. Několik měsíců sháněli dokumenty, a dnes ráno si je odvezli. Až do poslední chvíle jsme se báli, že si nevezmou oba.
Aleně vstoupily slzy do očí.
No copak brečíš, hloupá, řekl laskavě manžel. Máš se radovat.
Toho večera volala dcera:
Mami, můžete s tátou přijet? Potřebuju pomoc.
Co, zase kohoutek? zeptala se Alena. Nebo sousedi zase zatopili?
Ne, potřebuju složit postýlku, odpověděla dcera. Přijdete? Radši nevolejte, otevřete si svým klíčem.
Dobře, přijedeme, kývla Alena.
Nasedli do své Škody a jeli. Dceřin byt zářil čistotou, z kuchyně vonělo jídlo. Alena s manželem se přezuli do bačkor.
Umyjte si ruce a pojďte do pokoje, zavolala dcera z kuchyně. Hned přijdu.
Sedli si na gauč a pustili zprávy. Najednou manžel Alenu lehce postrčil.
Zvedla hlavu. Ve dveřích stál zeť, Tomáš.
V náručí držel ta dvojčata, oblečená v Aleniných pletených oblečcích a capáčkách-teniskách. Kluk držel v ruce kousek jablka, holčička s umouněnými tvářemi se šibalsky usmívala a snažila se ukousnout jablko. Tomáš se usmíval.
Ani nevím, jak to říct Prostě máte vnoučata. Neříkali jsme to dřív, protože jsme nevěděli, jestli to vyjde. Teď přijde Jana, zrovna jim vaří kaši.
Do pokoje vběhla Jana, rozzářená a usměvavá.
Mami, tati, seznamte se, to jsou Terezka a Honzík. Viděla jsem jejich fotku na stránkách Děti čekají. Jsou dvojčata, jako já s bráchou.
A capáčky mají stejné, tenisky, jako ty, co jsi nám kdysi pletla. Pamatuješ, na té fotce, kde je nám dva roky? Ukázala jsem je manželovi a on řekl: Bereme je.
Tomáš položil děti na zem. Přiběhly k Aleně, natáhly ručičky a radostně vykřikly:
Mámo! Mámo!
Alena je přitiskla k sobě, líbala je a utírala si slzy:
Já nejsem máma, já jsem vaše babička, bába.
A znovu, jako v transu, opakovala:
Bá Bá Bá
Manžel se smál:
No a teď proč brečíš? Je čas koupit vlnu. Budeš plést ponožky, capáčky už jsou malé
