Olinka stála nejistě a nedůvěřivě hleděla na ženu stojící před ní.
Právě jí paní vychovatelka vysvětlila, že přijela její maminka!
Že ji dlouho hledala, a vůbec se jí nezřekla, jak si Olinka myslela. Vždyť se jednou ztratila v jiném městě a lidé ji našli a odvezli do dětského domova. A její maminka ji celou tu dobu hledala!
Olinka nervózně pozorovala obličej neznámé usmívající se ženy. Jakoby ji chtěla poznat, ale nedokázala to. Jsou to máminy oči? A ruce? Je to opravdu její maminka, kterou si vůbec nepamatuje?
Olinka naklonila hlavu a najednou se na tváři ženy něco změnilo. Stále se snažila usmívat, ale po tvářích jí začaly téct slzy, které už nedokázala zadržet.
A maličké srdíčko Olinky se zachvělo. Samozřejmě, že je to maminka, poznala ji podle lesku očí, podle otočení hlavy. Bůh ví podle čeho ještě ji poznala.
Udělala dva nejisté krůčky, roztáhla ruce a rozběhla se jí vstříc s výkřikem, – Mami, maminko, konečně jsi mě našla!
Už večer, doma, seděly obě ve velkém pohodlném křesle. Jana hladila Olinku po vlasech, po hubených ramínkách a líbala ji na uplakané oči.
A po stopadesáté se pokoušela odpovědět na tu nejdůležitější otázku, – Maminko, proč jsi tak dlouho nepřicházela? Tak moc jsem tě čekala!
– Moje sluníčko! Odpusť mi, hledala jsem tě každý den. Ale ty jsi zmizela, bylo to hrozné! Někdo viděl, jak Romka utíká s dítětem v náručí. Dokonce jsme chodili k Romům, ale tam jsi nebyla! Procestovala jsem všechna okolní města. A někdo mi pak řekl, že je v jednom dětském domově holčička, kterou přinesli. A okamžitě jsem si pomyslela, že jsi to ty, a tak jsem přijela!
– Tak dlouho, mami! Jsem ráda, že jsi mě našla! – Olinka pevně objímala Janu teplými malými ručičkami.
Ale z teplého mléka, pohodlí domova a máminých objetí byla celá ospalá. Ručičkami se ještě chytala mámy, ale už byly slabé a povolovaly. Jana vzala ospalou holčičku do náruče a odnesla ji do postýlky.
– Už mě nikdo neukradne, že mami? – zašeptala ospale Olinka.
– Už tě nikdo nevezme, to ti slibuju! – Jana ji pevně přitiskla a políbila na hebké vlásky. Potom ji položila do postýlky.
– Neodcházej, – požádala Olinka a Jana si lehla vedle na dětskou pohovku.
Olinka hned sladce usnula, přestože jednou rukou stále držela maminčin župan, jako by kontrolovala, zda je máma stále s ní.
„Tak jsem konečně splnila poslední přání milované sestry. Našla jsem Olinku a teď je se mnou. Diana mě prosila, abych Olině o ní nic neříkala. Teď jsem Oliňina maminka,“ přemýšlela Jana, která ležela bez spánku.
Upravila měkkou pokrývku na holčičce a Olinka se ve snu usmívala.
Nechť vše špatné zůstane za námi, přestože je tak těžké smířit se se ztrátou sestry i matky.
Maminka, ač byla k nim s Diany dobrosrdečná, byla vždy nějak bezmocná. Porodila je obě s Dianou bez otce. A co si Jana pamatuje, matka stále plakavala, jak moc těžké je vychovávat dvě holčičky sama. Jakoby za to někdo mohl!
Diana byla starší Janiny o patnáct minut a vždy rozhodovala za obě.
Když matka přivedla již třetího přítele, Diana řekla, že musíme z domu utéct, jinak to bude zlé!
Ale Janě bylo maminky líto, jak bychom ji mohly opustit? Snaží se přece udělat pro dcery to nejlepší. Aby byl muž v domě.
– Jani, seženu peníze a utečeme, – přesvědčovala ji Diana, – Jinak to nedopadne dobře! Už je nám sedmnáct, nastoupíme na učiliště, budeme žít na koleji, chápeš? Vždyť ten mamin přítel mi už moc leze na nervy!
Jak naivní tehdy byla Jana!
Diana ji něco říkala proti nevlastnímu otci, ale Janě se zdálo, že si všechno Diana jen vymýšlí. Maminka byla spokojená a nevlastní otec jim kupoval sladkosti a ovoce. Jednoho dne na Janu mrkl i s tím úsměvem, – No tak, s tatínkem je lepší žít, co? Drž se mě, pak bude vše v pořádku, chápeš, modroočka?
– Nech tu maličkou na pokoji, jasné? – hned se před Janou postavila Diana. A Janě přišlo zvláštní, že s ním Diana tak ostře mluví.
Od té doby se Diana opravdu změnila. Začal se o ni ucházet kluk z jejich domu.
Antonovi se Diana líbila od páté třídy. Dobře se přátelili, a Jana dokonce škádlila sestru, že ji Anton vezme za ženu, a že bez Diany zůstane ztracená.
Ale poslední dobou se Diana s Antonem úplně rozhádala a Anton chodil jako mračna hromu. Dokonce i za Janou přišel, ale Jana nevěděla důvod, co by mu mohla říct?
Netrvalo dlouho a Diana nějak přišla k velké sumě peněz, Jana se bála, kde to všechno našla?
– Kde jsem to vzala, už není! – oznámila jí sestra naštvaně, – Jdeš se mnou nebo ne? Jsi věčně jako dítě, přestože jsi jen o patnáct minut mladší! Jedeš se mnou?
Diana měla takový pohled, že se Jana polekala a … souhlasila. Vždyť chtějí nastoupit na učiliště.
Ale vše dopadlo úplně jinak. Diana si pronajala pokoj a nastoupit na učiliště odmítla. A potom se ukázalo, že Diana… čeká dítě!
– Tak třeba to řekni Antonovi, co myslíš, Diano? – snažila se Jana povzbudit sestru, ale ta jen popudlivě reagovala, jako by ji někdo vyměnil, – Co s tím má Anton společného? Dej mi pokoj, chápeš?
Pak Diana plakala a prosila Janu o odpuštění. Jana sestru utěšovala, že jí s malým pomůže. Půjde do práce a pak se to všechno nějak vyřeší. Ale tahle utěšení Dianu jen ještě víc rozčilovala.
Děvčátko se narodilo předčasně. Jana čekala sestru s děckem z porodnice. Nastoupila do obchodu jako prodavačka. Koupila výbavičku malé neteři a snažila se Dianě všemožně pomáhat.
Ale osud se neoklame. Maminka se od někoho dozvěděla, jak to její holky s „učením“ zvládají. A k tomu všemu nevlastní otec vyvolal skandál, že peníze zmizely, že to jistě vaše děvčata je ukradla! Slovo dalo slovo a nevlastní otec řekl, že to s ním je Diana v tom, co to je!
No mamka ho odstrčila, takovou doznání přece nečekala. Strkala do nevlastního otce, až se ten uhodil o roh skříňky. Volala nám pak v hysterii, – Holky, já udělala něco příšerného, co mám dělat?
Dostala trest, ale byla slabá a neunesla to, už se nikdy nevrátila.
Diana po tom všem ztratila zájem o život. Jednoho dne se Jana vrátila z práce a doma nikdo nebyl.
A na stole byl vzkaz, „Neztrácej čas mě hledat, ani Olinu nehledej, odvezla jsem ji do jiného města do dětského domova. Ty máš svůj život, a já taky svůj. Sbohem, sestro! “
Jana tehdy plakala celou noc. Jak je to možné? Nemá matku a starší sestra ji opustila!
Naplakala se na sto let dopředu. Ráno se umyla a rozhodla se pevně, že najde Olinku. Nejspíš nemá už žádnou blízkou duši.
Ale její hledání k ničemu nevedlo, ačkoliv se Jana snažila sebevíc.
O dva roky později telefonát, Dianin hlas, ale hrubý, podivný a zoufalý, – Jano, splň mé přání, vezmi Olinu z dětského domova. Ten domov je ve městě ***. A na mě zapomeň! – a telefon se odpojil. Tak toto bylo…
***********
Olinka ze spaní zavzlykala a Jana jí upravila pokrývku, – Šššš, spinkej, spinkej… dcerko.
Dcerko.
Ano, dcerko.
Brzy se Pavel vrátí z pracovní cesty. S ním už dávno vše prodiskutovali. Adoptují Olinku a jí zatím nic neřeknou. Potřebuje vůbec malé dítě tohle všechno vědět?
A pak osud všechno vyřeší.
Možná se někdy Diana vrátí?
Protože život je tak nepředvídatelný.
Olinkina maminka se našla.
A zatím budeme prostě žít. S Pavlem chtějí mít další děti a chtějí, aby vše bylo prostě dobré, jen to!
Vždyť obyčejné rodinné štěstí je přesně to, o čem Jana vždycky snila.
A sny se splní, když si je přát ze srdce.
