Podposlechla si Božena rozhovor manžela s přítelem a pochopila, proč se vlastně na ni oženil.
Kolik ještě můžeš mačkat prsa, Len? Promiň za hrubost, ale už mi docházejí nervy! To je přece verník! Rozumíš tomu slovu? Karel nervózně kráčel po prostorném obývacím pokoji, občas si poškrábal perfektně upravený ofina. Václav nám dává šanci vstoupit do podílu v etapě základové jámy. Za rok se ty byty zdvojnásobí! Vložíme deset milionů, vytáhneme dvacet!
Božena seděla v hlubokém křesle, sevřená šálkem vychladlé čaje. Toužila zavřít oči a jen tak poslouchat ticho, ale manžel jí už dva týdny neumožňoval takový luxus.
Karel, deset milionů to jsou všechny mé volné prostředky. To je bezpečnostní polštář firmy. Když něco selže, nebudu mít co platit mzdy, co koupit látky. Víš, že je teď sezóna, brzy školní uniformy a pak vánoční firemní večírky
Taky máš své hadry! Karel zvedl oči s výrazem, který by se dal nazvat malířským. Len, jsi chytrá žena, podnikatelka. Myslíš však jako švadlenamotorkářka. Tvůj ateliér nepřijde o nic. A taková šance přichází jen jednou za život. Václav můj nejlepší kamarád by ti nic podváděl. On sám tam investuje.
Božena povzdechla. Milovala Karla. Milovala jeho mladou energii, jiskřivé oči, schopnost krásně mluvit i krásně pečovat. Když se seznámili před třemi lety, jí bylo čtyřicet pět, jemu třicet sedm. Byla majitelkou řetězce krejčovských dílen a malého šicího závodu, zvyklá vše tahat na sebe. První manžel ji opustil pro mladou, zanechal ji s dospívajícím synem a hromadou dluhů. Vytáhla se, vybudovala podnik, vychovala syna. A když přišel Karel galantní, veselý, nevyžadující od ní železnou paní roztála.
Karel pracoval jako obchodní manažer ve stavební firmě, nedosahoval hvězd z nebe, ale Boženu to nevadilo. Důležité bylo, že ji po práci přivítal horkým večeřím, daroval květiny bez příčiny a vozil na dovolenou k moři.
Poslední dobou se jeho projekty stávaly čím dál naléhavějšími. Buď chtěl koupit drahéauto, aby odpovídalo statusu manžela majitelky firmy, nebo navrhoval investovat do kryptoměny. Teď přišel ten stavební záměr.
Karle, prosím, dej mi ještě chvíli na rozmyšlenou, dobře? Musím prověřit doklady, poradit se s právníkem.
S jakým právníkem? S tím tvým starým Borisem Ignácem? Ten žije v minulém století! Řekl by ti ukládat peníze pod matraci. Len, tady se musí jednat rychle. Zítra je poslední den, kdy můžeme získat tu cenu. Václav už pro nás rezervaci drží.
Karel se přisedl k židlím, klekl před ní a vzal ji za ruce. Jeho dlaně byly teplé a jemné.
Len, věř mi. Snažím se o nás. Chci, abychom žili lépe, abys nemusela pracovat celý den a mohla odpočívat. Postavíme dům, budeme cestovat. Co říkáš? Pro naši budoucnost.
Božena hleděla do jeho krásných hnědých očí. Toužila věřit. Věřit, že se o ni skutečně stará, ne jen hledá snadné peníze.
Dobře, řekla tiše. Zítra ráno půjdu do banky. Potřebuji čas na převod.
Jsi nejlepší! Karel vyskočil, vzal ji na ramena a vířil po pokoji, ačkoliv ona protestovala slabě. Uvidíš, budeme milionáři! Hned zavolám Václavovi, potěším ho!
Následující den Božena skutečně zamíří do banky, ale ne vybrat peníze, jen zkontrolovat účty. Vnitřní hlas, ten, který ji kdysi řekl, aby nepodepisovala smlouvu s nespolehlivým dodavatelem, jí šeptal: Nespěchej.
Den byl chaotický. Nejprve se porouchala šicí stroj v hlavním dílně, potom přišla finanční kontrola. Božena běhala jako ve větru, řešila papíry, podepisovala protokoly, uklidňovala pracovníky. Večer jí hlava praskala, jako kdyby na ni někdo bušil kladivem.
Rozhodla se jít domů dříve, nevracet se do kanceláře pro notebook. Chtěla si dopřát horkou koupel a lehnout si.
Když přijížděla k domu, všimla si před vchodem černého jeepu. Snad sousedé něco přepravují, pomyslela si a zaparkovala.
V bytě bylo ticho. Božena tiše otevřela dveře svým klíčem. Z obývacího pokoje se ozývaly tlumené hlasy a cinkání sklenic.
Divné, Karel neřekl, že budou hosté, přemítala. Chtěla už křičet: Jsem doma!, ale něco ji zadrželo. Ton byl zvláštní, ne hostinský, spíše rozverný a hlučný.
Obula si pantofle, šla po špičkách po chodbě. Dveře do obýváku byly pootevřené.
Tak to máš, brácho! Přesvědčil ji, že jo? ozval se hrubý, chraplavý smích. Božena poznala hlas Václava, toho stejného obchodního přítele.
Jo! ozval se Karel samolibě, jak nikdy předtím. Říkal jsem ti, hlavní je správný přístup. Trochu brečel o naší budoucnosti, pár komplimentů, pár kol na kolena a klient je hotov. Zítra pošle peníze.
Božena přitiskla záda ke zdi, srdce jí bušilo v krku a tlouklo do spánků.
Deset milionů? upřesnil Václav.
Deset. Řekla, že všechno vylouží. Stará blázenka. Vážně věří, že budeme stavět luxusní komplex.
Ten komplex postavíme v našich snech, zasmejl se Václav. A nebude to odhaleno? Dokumenty, všechno?
Dokumenty? Ona v tom nic neví. Dám jí smlouvu o půjčce na jednorázovou firmu, podepíše. Věří mi jako v Boha. Zamilovaná do mě. Káťko, Káťko špinavý výkřik.
Zvuk nalévání tekutiny přerušil jejich hovory.
Na tvůj herecký talent! prohlásil Václav. A ty? Nepřipadáš si špatně? Přestože je tahle baba docela hezká, upravená.
Upravená zafňkl Karel. Podívej se na její krk, na ruce. Ať se mazí krémy, palec je palec. Každý večer ležím do postele jako do práce. Zavírám oči a představuju si Světlou. Světlá už balí kufry. Jakmile peníze dopadnou, vyrážíme na Bali. Já Lenka řeknu, že jedu na stavbu, a sám adiós. Ať tam jsou. Když ji chytí policie, bude hledat vítr.
Tvrdý jsi, řekl Václav spíše s údivem než odsouzením. A co když ji skončí přistihnout?
Nesáhne. Je pyšná. Nesnáší, že by veřejně přiznala, že ji mladý podvodník podvedl. Budeme mlčet. Smlouva o půjčce bude pravá, jen firma zbankrotuje. Rizika podnikání, miláčko. Štěstí ne.
Božena sklouzla po zdi na podlahu. Nohy ji zradily. Vnitřek se ochladil, jako by se místo krve lila ledová voda. Stará blázenka, jako do práce, Světlá.
Každé Karelovo slovo, které před včerejškem líbilo její ruce, se vrylo do mozku jako žhavý hřebík. Tři roky žila v iluzích. Myslela si, že to je štěstí, pozdější, vyčerpané štěstí. Ve skutečnosti to byl jen obchodní projekt, dlouhodobá investice s konečným vyrovnáním aktiv.
Chtěla vyběhnout do místnosti, převrhnout stůl, zakousnout se mu do tváře, škrábat tu samolibou úšklebku. Křičet, až skleněné dveře prasknou.
Ale nepohnula se. Léta řízení podniku, řešení problémů s gangstery v devadesátých a úředníky v nulových vybudovala v ní ocelový střed. Vypuknutí je dar pro nepřítele; ukazuje slabost. A ona není slabá.
Pomalu, kontrolujíc každý nádech, vstala. Vzala si boty do rukou. Stejně tiše, jako vstoupila, opustila byt.
Na schodišti zavolala výtah, sjela dolů, naskočila do auta. Ruce na volantu se třásly, ale hlava byla jasná, až strašlivě jasná.
Takže Bali. Takže Světlá. Takže jednorázová firma, pomyslela si, hledíce z oken svého bytu, kde dva šmejdi rozdělali její kůži.
Zavřela motor a jela ne k matce, aby plakala, ani k přítelkyni. Jelikož do kanceláře. Tam v trezoru ležel její pas, zakladatelské listiny a razítko.
Domů se vrátila po dvou hodinách s plnými pytlemi jídla z restaurace a láhví drahého koňaku. Otevřela dveře hlasitě, spadly klíče, rozruchy s balíky.
Karle! Jsem doma! křikla od prahu. Její hlas zněl radostí.
Z obýváku vyplácla hlavu Karel. Dokázal nasadit úsměv, ale v očích se mihotal strach.
Lenko! Dnes jsi brzy. Máme schůzku s Václavem. Oslavujeme tvé rozumné rozhodnutí.
Božena vstoupila do obýváku, zářivá.
Václave, dobrý den! Jaký jsem rád, že jste tady. Právě jsem pořízla dobroty, pojďme slavit!
Václav, mohutný muž s rozhledy ve očích, se přiblížil.
Boženo Viktorová, s úctou! Těší mě, že jste s námi. Karel řekl, že souhlasíte? To je správné. Velké peníze milují rozhodné.
Ano, vše jsem promyslela, začala rozkládat talíře s jídlem. Máte pravdu. Už nebudeme trčet za zlatem. Musíme růst. Karel mi otevřel oči.
Přistoupila k manželovi a políbila ho na tvář. Ten se mírně napnul, ale pak se uvolnil.
Jsi moje chytra, zamumlal, obejmutí kolem pasu. Věděl jsem, že mě podpoříš.
Samozřejmě, milý. Zítra ráno jedeme do banky. Už jsem si objednala hotovost. Rozhodla jsem se, že je to bezpečnější než převody a poplatky. Všechno vyberu a hned Václavovi předám pod závazek.
Václavovy oči se leskly chamtivě.
Hotovost je skvělá! To je po našem. Respektuji.
Večer utekl jako mlha. Božena usmívala se, podávala mužům koňak, poslouchala jejich přípitek na světlou budoucnost. Dívala se na Karla a divila se, jak mohla nevidět. Jak mohla přehlédnout tu faleš v úsměvu, ten chladný výpočet v očích? Láska je opravdu slepá. Ale podvod je nejlepší oční lékař.
Když Václav odešel, kolébavý a pobrukující, Karel objal Boženu.
Co, spát? Zítra důležitý den.
Ano, milý. Jdi sprchu, já uklidím stůl.
Ležela v posteli vedle muže, který plánoval ji zruinovat a opustit, a nespala. Slyšela jeho rovnoměrné dýchání a mentálně se loučila. Ne s ním s důvěrou, která skončila v okamžiku, kdy uslyšela jeho smích za dveřmi. Loučila se se svou naivitou.
Ráno ho probudila polibkem.
Vstaň, milionáři! Peníze čekají.
Karel vyskočil jako nikdy předtím. Oblékl nejlepší oblek, nasadil parfém.
Jsem připraven! Len, máš pas?
Samozřejmě. Všechno mám.
Jeli do banky. Karel celou cestu mluvil, plánoval, popisoval dům, který postaví. Božena přikývla a dívala se z okna.
V bance je přivítala VIP místnost. Manažerka, Boženinu známou, přinesla balíčky peněz. Deset milionů korun, pěti pevně svázaných balíků.
Karel zíral na peníze jako zakletý. Jeho ruce samovolně sahaly po stole.
Takže vydáváme? zeptala se manažerka.
Ano, řekla Božena. Vyplňte.
Podepsala výdajový příkaz. Peníze přešly do její tašky.
Tak jedeme k Václavovi do kanceláře! spěchal Karel, když vyšli ven. Čeká nás notářA nakonec si Božena uvědomila, že pravá bohatost spočívá v sobě samé, v odvaze říct ne a v důvěře, kterou si vybuduje sama.
