**Příliš městská pro vesnici**
Když Tereza zjistila, že letní zkouškové se protáhne, téměř zajásala. Minulé léto strávila na vesnici a nenáviděla každou vteřinu. Během studií na vyšší odborné škole bydlela u tety v Praze a tak si zvykla na městský život, že návrat do rodné vsi ji děsil.
Na univerzitě si osvojila samostatnost a městské vymoženosti. I když vyrůstala na venkově, teď jí vše připadalo trapné a zastaralé. Facebook, Instagram – sledujte, ať vám nic neuteče!
Dřina na poli, zvířata, věčné starosti o krámky. Žádné latté s rostlinným mlékem v kavárně, žádné kluby ani bistra. Ani internet v té zapadákovské díře pořádně nefungoval. Proklatě!
Na metro a Bolt se může rovnou zapomenout, i když stejně nikam nejede. Místo toho štěkot psů, kteří nemají lepší práci, a kohouti řvoucí o úsvitu jako posedlí.
K dobrému životu si člověk zvykne rychle. Tereza si zvykla za pět let – tři roky vyšší školy, dva na univerzitě.
Matčina sestra, teta Zuzana, utekla z domova mládí a Tereza ji za to obdivovala. Vyhlídka na léto v Dolní Lhotě ji děsila, ale matce odmítnout nedokázala.
Chyběla jí máma, ale děsila ji představa dřiny na zahrádce, absence kaváren a běžného komfortu. Proboha, v domě ani klimatizace!
Vesničané jí připadali omezení. Místní dívky neznaly contouring, Tinder ani Voyo. Na otázku, co sledují místo streamovacích služeb, odpovídaly neurčitě: „Televizi.“
„A jak se seznamujete, když nemáte Tinder?“
„Proč? Všichni se tu známe.“
Tereza se otřásla při vzpomínce na minulé léto. Čekala, až skončí, aby utekla zpět do civilizace. A teď, koncem června, se vrací…
Vlak, pak rychlík. Zamlženým oknem mizí pole střídané lesy. Rychlík ji vzdaluje od všeho, co miluje, a její duše pláče.
Ale to není konec – v Kolíně přestoupí na autobus, který spíš připomíná kravín na kolech. Čím dál hůř.
Tereza, už na poslední zastávce, proklínala řidiče, co najížděl na každý výmol, sebe za souhlas s návratem, matku, že ji porodila do téhle díry…
Sotva vystoupila, vrhla se jí máma do náruče.
„Polibek! Celý rok jsem tě neviděla!“ jásala Helena Nováková.
„Mami!“ zamumlala Tereza, lehce povolujíc. „Už pusť.“
„Proč ta kyselá tvář?“ usmála se matka, popadla dvě tašky z tří. „Usměj se, jsi doma a čeká nás léto!“
„To mě právě děsí!“ zasténala dcera.
„Vzduch je čistší a lidé upřímnější,“ odsekla Helena. „To je fakt! Tady se všichni znají.“
„Až moc!“ přitakala Tereza. „Jak říkával táta – když v jedné chalupě prdí, v celé vesnici to slyší!“
„Táta to říkal… jemněji!“ zasmála se matka. „Ale není to špatně. Lidi se kvůli tomu snaží chovat slušně. I když blbci jsou všude. I v Praze.“
„Jak můžou být slušní lidé, co si myslí, že sushi je jen rýže s rybou?“ Helena se rozesmála jejímu pobavenému výrazu.
„Jsi pořád moc mladá! Nadýmáš se kvůli hloupostem. Jediný, co je tu horší, jsou polní cesty. To se nedá popřít.“
Spor zdánlivě skončil. Ve skutečnosti se k němu vracely denně. Terezu štvalo vše – od domácí stravy po vytí psů, ale nejvíc lidé, kteří neznali jiný život. Cítila se mezi nimi jako vetřelec.
„Nebuď tak povýšená!“ domlouvala jí Helena, někdy si všimla, že tuto větu opakuje pětkrát denně. Marně.
Možná dceři vyhovuje pocit výjimečnosti? Helena v jejím věku už byla matkou. Nechápala tu potřebu nadřazování. Tereza si mezitím zvykla na kohouty, práci na zahradě, absenci zábavy kromě knihovních čtení a ochotnických divadel v kulturním domě.
Zvykla si na vše kromě lidí. Každý vesničan jí připadal ubohý. Proč nikdo neutekl jako ona nebo teta Zuzana?
„Líbí se jim tu!“ vysvětlovala matka. „Neznají nic jiného.“
„Když člověku nerozšíříš obzory, nikdy nepozná lepší život!“ souhlasila Tereza. „Proč se aspoň nesnaží vzdělávat? Tvořit?“
„Kdy?“ zasmála se Helena. „Musí zrýt záhony, nasekat dříví, podojit krávu…“
„Ten primitivní život mě děsí!“ ošklíbala se Tereza.
„Nesuď. Mají jiný řád. Vzpomínáš, jak jsi jako dítě běhala za slepicemi? Jak jsi chroupala mrkev přímo ze zahrádky?“
„Zapomněla a nechci si připomínat!“ odsekla dcera.
Ve městě našla přátele se stejnými zájmy. Tady nemluvila s nikým. Matka ji přistihla: „To, že jsem našetřila na tvé studie, neznamená, že jsi lepší než ostatní!“
„Jsem!“ vztyčila bradu.
„Líbí se ti ten pocit nadřazenosti?“
Tereza zvážila. Přikývla. Matka povzdechla. Snad to pramení z nejistoty…
„Ano, jsem lepší! Všichni tu jsou zaostalí.“
„A já?“
„Ty jsi v pohodě. Ale učitelka češtiny nezná základní literární teorie!“
„Učí přece děti psát i/y, ne tvoje termíny!“
„Ale měla by to vědět!“
„Proč? Stačí jí, co učí. Ne každý musí být chodící encyklopedie.“
Tereza zmlkla. Bolí, když tě kritizuje vlastní matka. Na vteřinu ji napadlo uspořádat ve škole workshopy, ale hned nápad zavrhla. Stejně by nikdo nepřišel – mají dost práce s bramborami.
Přestala se hádat. Matka prý také „zapadlá“. Musí přežít léto, pak si najde práci v Praze. Nebo se vdá, aby ji už nikdo nedostal zpět…
