„Přestaň se vymlouvat, mám hlad! Copec dva dny nachlazení jsou důvod zůstat v posteli?“
Neschopnost podržet v manželovi nejzákladnější pochopení se stala bodem zlomu v osudu mé kamarádky. Známe se s Janou už od základky. Vždycká jsem ji považovala za silnou ženu, ale to, že tenhle vztah vydržela tři roky, mě dodnes šokuje.
Její manžel Martin patřil k těm, kdo všechno vidí jen podle sebe. Bolí tě hlava nebo mášádměv? To je jedno, hlavně že večeře je včas. Pro Martina byla role manželky spojená s povinnostmi kuchařky, uklízečky, ošetřovatelky a psycholožky, ale sám k NETOMUTO přistupoval naprosto lhostejně. Ani kapku soucitu.
Když byla Jana v nemocnici s komplikacemi po chřipce, ani ji nenapравил. A hned po propuštění začal s požadavky: večeře přece nevaří sama. Když řekla, že celou noc prospala, jen máchnul rukou: „No a? To je tragédie? Unavená je… Tak neflákni se a jdi něco udělat, já mám hlad!“
Jana vstala – ale ne do obchodu, nýbrž na matriku. Pak si sbalila věci a odjela k rodičům. Ticho, bez hádek a vysvětlování. Prostě odešла.
A měla pravdu. Když láskolkáskol přeroste v opovržení, zůstat znamená zničit samu sebe. Teď je Jana znovu sama sebou, v jejím hlase slyším sílu. A věřím, že ji čeká lepší den.
