Možná bych nelitovala, kdybych si ho vybrala, ale to nikdo neví. Před více než dvaceti lety mi babička řekla, že dělám velkou chybu, jenže já jí nevěřila. No, dnes už je pozdě…
Tehdy jsem byla mladá, krásná a zamilovaná do jiného muže. Moje středoškolská láska – jak bychom nemohli být všichni šťastní. A jak se nemýlit, když je člověk ještě tak zelený.
Moje první chyba byla, že jsem s ním zůstala a byla studentka.
Tehdy se ještě chodilo do kasáren, ale můj milý zůstal – sportovci je brali na sportovní školu, neměli starosti ostatních rekrutů. Zdálo se mi, že jsem jeho vojnu prožívala hůř, v roli věrné dívky, která na něj čekala.
Místo abych se bavil v novém studentském prostředí (neříká se, že to jsou nejlepší roky), poflakoval jsem se po tělocvičnách a před šatnami po zápasech, aby mi můj hrdina neutekl s nějakou rozjívenou sportovkyní. Ale když byli na sportovním soustředění nebo cestovali na závody, vyloženě jsem jim záviděla.
Druhou chybou bylo, že jsem od něj dostala dva potraty.
Zabránit nechtěnému těhotenství bylo zájmem nás obou, ale on na to zjevně zapomínal a odmítal se připravit o plnohodnotné potěšení, které se s kondomem ztrácelo. Místo aby mě to uráželo, lichotilo mi to, opájelo mě to, že mě chtěl celou, bez zábran.
Já jsem zase nebrala pilulky proti početí, protože jsem se bála, že ztloustnu a budu chlupatá (hormonální antikoncepce tehdy ještě nebyla tak sofistikovaná).
Asi jsem se uklidňovala, že kdyby se to zvrhlo, tak se vezmeme. No jo, jenže já dvakrát otěhotněla a dvakrát potratila – on se odmítal ženit, natož mít dítě, bylo na nás moc brzy.
To až potřetí, když jsem to řekla matce, a ta se chopila iniciativy a uvrhla mého nezodpovědného milence do manželského svazku.
Třetí chybou bylo, že jsem si ho vzala.
Šťastná, že jsem neslyšela svou moudrou babičku, která na mé svatbě vyhrkla, že její duše pláče nad hloupostí, kterou dělám, ale doufá, že se nade mnou Bůh smiluje.
Zrovna jsem se zbláznila radostí, že se bereme – dokonce jsem cestou z civilu do restaurace ztratila oddací list.
Když jsme se šli rozvádět, museli jsme si vyřídit duplikát. Ale to už nám zbývaly tři roky, naplněné nikoli medem, ale hořkostí.
Ukázalo se, že moje těhotenství bylo po dvou potratech rizikové a musela jsem do nemocnice na záchytku. Ležela jsem tam několik měsíců, ale nezvládla jsem to – dítě se narodilo předčasně a já o něj přišla.
Lékaři mi potom řekli, že mezi námi dvěma nebyla žádná neslučitelnost ani poškození plodu, ale můj psychický stav byl celou dobu velmi úzkostný a stres si řekl své. Hádejte proč – místo abych myslela na svého potomka, trápila jsem se tím, s kým mě manžel podváděl, když jsem byla v nemocnici. Jen babička, když mě po propuštění objímala, mi pošeptala: “On, Pane, ví, co je jeho věc…” Ale já jsem nechápala, že přijala mé neštěstí jako spásu.
Čtvrtou chybou bylo, že jsem se rozhodla pomstít mu nevěru.
V přesvědčení, že nezůstává doma jako věrný manžel, jsem se pustila do dobrodružství, abych mu to natřela. Dělala jsem to otevřeně a on si to užíval – posttraumatický stres, filozofování, tak jsem mu sáhla na život. Dokud nepřišla tahle, jediná, která ho opravdu znechutila.
Člověk, kterého dodnes lituji, byl bratranec mé nejlepší kamarádky. Byla svědkem mých zážitků, snažila se mě v tu chvíli rozveselit tím, že nás všechny tři pozvala na schůzku se svým bratrancem, a pak na poslední chvíli nepřišla.
Ten člověk mě vyslechl, slyšel mě, pochopil mě a soucítil se mnou. A já jsem si prostě vylila duši. Nedostalo se mi žádné výčitky, žádného posměchu, žádné rady. Nasál mou bolest a nabídl mi svou lásku bez jakýchkoli podmínek a výhrad. Po naší první milostné noci jsem se cítila jako znovuzrozená, čistá voda a neopilá. Musela jsem vyzařovat jakousi zářivost, takže i můj manžel viděl, že to není jen další dobrodružství.
Pátou chybou bylo, že jsem mu znovu uvěřila.
Tak jsme dospěli k mužným slzám, výčitkám a slibům. Přesto jsem se odstěhovala k babičce. Jenže manžel mi nedal pokoj – ráno jsem ho našla před blokem, večer zase tam.
Nesnažil se mě zastavit ani se mnou mluvit, jen se na mě díval smutnýma očima ukoptěného psa. Stále jsem se vídala se svým novým milencem, ale stále si nacházel důvod, proč mě neposlat domů.
Na Zvěstování babička pozvala mou kamarádku a její sestřenici na návštěvu. Když zazvonil zvonek, nevěděla jsem, koho uvidím.
Stál tam můj milý s krásnou kyticí a bez sestřenice. “Už jsem tu byla!” zamumlala, podala mi květiny a odešla. O pět minut později zazvonily dveře mého manžela a já ho pustila dovnitř. Babička vyšla ven.
Osudovou chybou bylo, že jsem se tehdy neřídila svým srdcem. Sama jsem se vinula v domnění, že můj manžel je moje velká láska, ale babička mi stále opakovala: “Velká láska děti nerodí, hledej tu pravou.” A tak jsem si myslela, že to je moje velká láska. Po necelém roce jsme se rozvedli – na jeho přání a mou vinou – nemohla jsem mu porodit děti.
Dnes jsme oba bez partnera po svém boku. Podruhé se rozvedl a trpí tím, že mu bývalá žena nedovoluje vídat se se synem. Vzala jsem si muže, který ze mě udělal klidnou a šťastnou ženu, ale odešel z tohoto světa bez času a já ho upřímně oplakávám.
Mou osudovou chybou bylo, že jsem nechala rozhodovat za sebe jediného muže, kterého lituji. Ukázal mi to nejdůležitější v lásce: v pravý čas je třeba odvahy, pak už je pozdě.
