Dneska se mi v hlavě honí spousta myšlenek.
Mami, vy jste si pořídili Honzíka pro sebe, tak se o něj taky starejte. Já se potřebuju vyspat před školou, řekl mi klidně můj syn Jakub, když jsem ho poprosila, aby vzal bratra na zahájení školního roku.
Kubo, vždyť tě prosím jen výjimečně. Je to přece první září, všechny děti tam budou s rodiči
Právě že s rodiči, přerušil mě. Kde byli moji, když jsem měl já slavnostní zahájení? Pořád jen s tím malým. Ať jde sám, nezlomí se.
Ale vždyť ne pořád Stalo se to jen párkrát. A nebylo to schválně
Tak ať se to teď taky stane, odvětil a upil čaj.
Zůstala jsem bezradná. Nečekala jsem takový odpor. Vždyť mu dáváme všechno jídlo, oblečení, kapesné a on se odmítá na životě rodiny podílet.
Poslyš, začala jsem přísněji. Žiješ v rodině, a v rodině si všichni pomáhají. My s tátou ti pomáháme. Dáváme ti peníze, vaříme, uklízíme občas i tvůj pokoj. Byl bys tak hodný a občas taky přiložil ruku k dílu?
Já vás neprosil, abyste mi uklízeli pokoj. A bez kapesného se taky obejdu. Je mi osmnáct, nejsem malý kluk ani chůva. Můj názor by se měl brát v potaz.
Po těch slovech vzal svůj hrnek a odešel do pokoje. Zůstala jsem sama. S tíhou na srdci, nevyřešeným problémem a co bylo nejhorší s myšlenkou, že můj syn je sobec.
Kdy se to stalo?
Můj první manželství nevyšlo. Kubův otec nikdy nedospěl raději ležel na gauči, hrál hry a koukal do telefonu, než aby se staral o rodinu. Občas pracoval, ale vydělával tak málo, že si nezaplatil ani sám sebe. Nakonec jsem to vzdala, rozvedla se a odstěhovala se k mamince.
Když jsem se vdala podruhé, bylo Kubovi pět. V tom věku dítě ještě nového člena rodiny přijme. Petr si s ním rychle našel společnou řeč a brzy se stal tátou.
A když bylo Kubovi deset, narodil se Honzík. Tehdy asi všechno začalo jít špatným směrem, i když jsem to tenkrát neviděla.
Tehdy šel poprvé na zahájení školního roku sám. Po porodu jsem byla v takovém stavu, že jsem na školu neměla sílu. Petr pracoval, babičky a dědové byli daleko jedni v jiném městě, druzí na chalupě.
Kubíčku, prostě to tak vyšlo Zvládneš to sám, ano? zeptala jsem se provinile. Nebuď na mě naštvaný, moc bych s tebou chtěla jít, ale vidíš sám
Vidím, povzdechl si. To je v pořádku. Už nejsem malý.
Tenkrát se mi zdálo, že je vše v pořádku. Možná byl Kubo smutný, ale šel, nestěžoval si. Jak se ukázalo všechno si pamatoval.
O tři roky později se situace opakovala. Tentokrát jsem nemohla jít, protože Honzík chytil ve školce nějakou nemoc.
Vlastně Honzík marodil často. Jednou dokonce přinesl ze školky neštovice. Zrovna pár dní před Kubovým výletem se třídou po českých památkách. Nakonec musel zůstat doma.
Mami, chápu to, ale už mě ty nemoci štvou. Nemohla bys aspoň na čas Honzu izolovat? zeptal se podrážděně, když jsem mu potírala pupínky.
Kubo, jsme přece rodina Kde jsem já, tam je i on. A já musím vařit, uklízet Nemůžeme se od sebe úplně oddělit.
Na jednu stranu jsem staršímu synovi rozuměla. Skoro pokaždé, když Honzík onemocněl, nakazil se i on. Na druhou stranu mi to připadalo jako nevyhnutelná součást života.
Postupně začal odmítat pomáhat s domácností nebo s bratrem. Zpočátku neodmítal přímo, ale buď to odkládal, nebo to udělal tak, že pro mě bylo jednodušší udělat to sama. Irritovalo mě to, ale sváděla jsem to na pubertu. Až to začalo přerůstat v konflikty.
Proč mám uklízet obývák, když tam ani nejsem? Vy tam s Honzou trávíte čas, od vás je tam nepořádek. Tak si ho uklidíte, prohlásil jednou.
Ale zato chodíš do kuchyně, namítla jsem. A uklízím tam já. A vařím taky.
Ty uklízíš každou kapku na dřezu. Kdybych žil sám, takhle bych to nedělal. Sterilní čistota mě nezajímá to ty ji chceš, tak si ji udržuj.
Někdy jsem ho přinutila vzít hadr do ruky. Jindy jsem radši přimhouřila oči nervy byly důležitější. A tak to dopadlo
Neměla jsem, kdo by vzal Honzu na slavnostní zahájení. Dědečkové a babičky jako vždycky daleko, Petr na služební cestě, v práci mě nepustili. A Kubo poprvé zatvrzele odmítl pomoct, i když ten den neměl školu.
Co teď?
Jako první jsem zavolala manželovi.
Takže chce dospělý život? Dobrá, přijedu, promluvím si s ním. Když chce zkusit, ať zkusí, odvětil zamračeně.
Petře, prosím tě, bez extrémů polekala jsem se. Už tak o něj přicházíme. Když uteče úplně, co budeme dělat?
Ať uteče. Uvidím, jak si povede bez tati, odvez mě a mami, vyzvedni mi balík. My mu přece nepomáháme?
Povzdechla jsem si. V něčem měl pravdu, ale bála jsem se. Petr byl tvrdohlavý a i když Kubu jako syna miloval, mohl být neústupný.
Honzíkova situace se vyřešila. Zavolala jsem kamarádce Aleně, se kterou jsme dřív vodily děti do stejné školky a teď i do školy. Nejenže Honzu vzala na zahájení, ale pak s dětmi zašla i do parku. Nenahradilo to rodiče, ale aspoň něco.
Alenko, moc ti děkuju, zachránila jsi mě, vděčně jsem jí poděkovala, když jsem si pro syna přišla. Pojď, aspoň vás pohostím čajem.
Ale to nic. Ty jsi taky párkrát vzala mého kluka. Mladé mámy by měly držet pohromadě, usmála se.
Přesvědčila jsem ji, aby zašla na návštěvu. A svěřila jsem se jí se svými obavami o Kubu.
