– Pomůžeš své sestře? Je jí těžko po rozvodu, – napomínala matka.
Dvě sestry seděly za kulatým stolem v domě své matky a poslouchaly její stížnosti.
– Tvůj Roman je opravdu rozmazlený! – neváhala ve svém vyjádření Světlana Arkaďjevna. – Pracuje na směny, ale domů nosí jen drobné!
– Mámo, šedesát tisíc už pro tebe nejsou peníze? – rozhořčeně se zeptala mladší dcera Valentýna.
– Mně je to jedno. Hlavní je, že tě dokáže uživit, – matka si znechuceně svraštila rty.
– On mě uživí, – zamračila se dívka.
– Nevidím to. Včera sis ode mě půjčila pět tisíc, – připomněla Světlana Arkaďjevna. – Neumí tě uživit, rozvedte se! Najdi si někoho, kdo to zvládne! Když se na něj podíváš, hned je jasné, že je trochu podivín.
– Mámo, myslím, že to už přeháníš, – mlčící Alena se rozhodla postavit na stranu sestry.
– Říkám snad nepravdu? Je trochu ošklivý, zrzavý a ještě šišlá, – ušklíbla se žena a obrátila oči v sloup. – Vall, zasloužíš si lepšího. Než bude pozdě, měla by ses rozvést, – dodala, když se podívala na mladší dceru.
– Ale Romana má zlaté ruce. A navíc, na vzhledu nezáleží, – vidouc, jak matka tlačí na sestřinu psychiku, dodala Alena. – Jestli měříš všechno materiálně, tak má byt, auto a má tě rád, to je jasné.
Světlana Arkaďjevna svraštila rty a opovržlivě pohlédla na starší dceru, která se, podle jejího názoru, vměšovala tam, kde ji nikdo neprosil.
– Sama žiješ sama, i když už je ti třicet, tak si nech svoje rady pro sebe, – odrazila matka Aleninu poznámku. – Ve čtyřiceti budeš ráda za každého…
Valentýna tiše poslouchala matku a sestru a netečně sledovala jednu pak druhou.
– Vychvaluješ ho… Byt je sice v paneláku, auto je domácí produkce, styděla bych se to někomu říct, – povýšeně pronesla Světlana Arkaďjevna.
– Vall, co si myslíš ty? – Alena se obrátila na tichou sestru. – Máš nějaký názor?
– Nevím, možná máma má v něčem pravdu, – zamumlala dívka, která se zpočátku svého manžela zastávala, ale teď začala podléhat názoru matky. – Nedávno mi řekl, že bych si měla hledat práci…
– Vidíš! – Světlana Arkaďjevna si založila ruce na břiše. – Už to došlo až tak daleko. Děsím se, co bude dál!
– Proč by Vall neměla pracovat a sedět doma? Málokdo si může dovolit takový luxus. Divím se, že ji Roman už dávno nenutil pracovat, – sdílela Alena svůj názor.
– Nerozumím, proč se za něj tak urputně stavíš? Chystáš si ho pro sebe? – matka upřela pohled na dceru.
– Protože se bojím, že svým tlakem zničíš sestře život, – klidně vysvětlila dívka.
– To už není tvoje věc, – přísně vykřikla na starší dceru Světlana Arkaďjevna. – Se svými radami se montuješ všude. Vall, zasloužíš si víc. Kdyby tě miloval, udělal by všechno pro to, abys neměla žádné starosti. Kdyby měl aspoň něco přitažlivého na vzhledu, ale nemá ani vzhled ani peníze…
Valentýna seděla u stolu s otevřenou pusou a sledovala matkova každého slova.
Své matčiny lekce si Valentinina tak vzala k srdci, že brzy na Romanovi začala hledat vady.
– Myslíš, že vyděláváš dostatečně? – zeptala se muže.
– Normálně, proč?
– Myslím, že by ses měl poohlédnout po jiné práci, – zakroutila hlavou Valentýna. – Byt je malý, auto domácí… Ani sousedům se není čím pochlubit…
– Divné, dřív tě všechno uspokojovalo, – zamyšleně pronesl Roman. – Co se změnilo?
– Nic, jen jsem se na tebe začala dívat jinak. Dřív mě city zaslepil, teď vše vidím reálně, – začala se ospravedlňovat Valentýna.
– Dobře, – lhostejně odpověděl muž s nadějí, že se tím situace uklidní.
Ale Valentýna, podporovaná Světlou Arkaďjevnou, dál tlačila na Romana.
– Už mě rozčiluje tvoje nespokojenost, – skřípal muž skrz zuby. – Vše jsem slyšel, ale nemohu ti pomoci.
– Potřebuji manžela, který bude růst, ne ustrnout na místě, – mrzutě pronesla Valentýna.
– Omlouvám se, že nejsem takový! – chladně odpověděl Roman a vstoupil do ložnice, kde byly věci jeho ženy. – Sbal se!
– Kam se mám sbalit? – nadzvedla obočí překvapeně dívka.
– Tam, kde bude byt v novostavbě a zahraniční auto, – suše konstatoval muž. – Nikdy si neodpustím, kdybys žila se mnou a měla pocit, že jsi se mnou ztratila čas. Jsem si jist, že najdeš někoho, kdo tě zahrne zlatem a diamanty. Bohužel, já to nejsem…
První, kdo se dozvěděl, že Roman vyhodil Valentýnu z domu, byla Světlana Arkaďjevna.
– Ten zatracenec! Kdo by si myslel, že se může tak zachovat?! Neměla sis ho brát, – lkala matka a sypala na zetě kletby a obří tresty za ten podlý čin.
– Jen jsem ho žádala, aby se snažil vydělat více, – říkala Valentýna, rozmazávajíc si slzy po tváři.
– Co o něm mluvit? Hrubián, co je to a všude to stejné. Ničeho se neboj, najdeš si lepšího a Roman si bude hryzat lokty a fňukat pod tvými nohami, – povzbuzovala dceru Světlana Arkaďjevna.
Bez bytu a manžela, Valentýna se nastěhovala zpět do dětského pokoje v domě své matky.
– A co teď budeš dělat? – zeptala se dále sestry Alena, kdy přijela na matčino pohotové zavolání.
– Nic, – odpověděla dívka a zabořila se do telefonu.
– Už jsi přemýšlela o práci? – nadhodila přímo Alena.
– Ne, proč by mě to zajímalo? Prostě si najdu chlapa bohatšího než Roman, – klidně odpověděla Valentýna.
– Co se její sestře divíš? Prošla si stresem, ať si odpočine, – zastala se mladší dcery Světlana Arkaďjevna.
Asi dva měsíce starší žena živila svou lenivou dceru.
Brzy si však uvědomila, že sama vše nezvládne, zavolala Aleně, aby ji požádala o pomoc.
Po práci Alena zašla za matkou, přemýšlela, že pro ni má nějakou naléhavou věc.
– Nepomůžeš sestře? – nesouhlasně zeptala se Světlana Arkaďjevna.
– S čím?
– Ne s čím, ale jak, – opravila ji matka. – Tohle je těžké.
– Co tě nutilo kapat na Vallinu mysl a radit jí rozvod? – Alena mámu překvapila otázkou. – Kdybys nezasahovala, vše by bylo v pořádku.
– Jak můžeš říct něco takového? Roman je tvůj pitomec, bídák a zbabělec! Nevydržel někoho jako Vall, tak se vzdal. Víš co? Vypadni odsud rychle! Už tě nechci vidět! Místo pomoci zkoušíš nás ještě soudit!
Když se matčin křik objevil z pokoje, Valentýna pomalu vyšla. Když viděla sestru, založila ruce v bok.
– Stavíš se za někoho, kdo mě zradil a vyhodil?
– Sama jsi si za to mohla! Méně poslouchej mámu…
– Nenech se poučovat? Myslíš si, že jsi nejchytřejší? Tak proč jsi bez chlapa? – zavrhla Valentýna.
Alena zavrtěla hlavou, poslouchala sestry a matčiny výbuchy a zamířila k východu.
Už neměla chuť dál se stýkat s rodinou, stejně jako Valentýna s Světlou Arkaďjevnou.
