PODIVNÍ SOUSEDÉ Do bytu 222 v domě č. 8 na ulici Seifertova se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár kolem padesátky, oba menší a štíhlí. On nosí vousy a dlouhý šedý kabát, ona chodí v dlouhé sukni a pestrobaretném baretě. Jsou vždy slušní, v výtahu se usmívají a přidržují dveře, když má někdo plné tašky. A co je dnes při nové výstavbě domů zásadní — jsou tichouncí. Tedy aspoň to tak vypadalo na začátku. Asi po dvou týdnech je Smolíkovi z 221 a Kozákovi z 223 slyšeli mnohem výrazněji. A stalo se z toho oblíbené téma u jejich rodinných večeří. Takhle si povídali Smolíkovi, oba okolo čtyřicítky, polovinu života už sdílejí společné příjmení: — Viděla jsi naše nové sousedy? — Jasně, jeli jsme spolu včera výtahem. — A co na ně říkáš? — Působí normálně, obyčejně. Proč? — Jsou dost… milovníci života. — Jak to myslíš? — Když je panelák prázdný a všichni jste v práci, je tady klid. Pak je slyšet každé slovo. Už třetí den mají doma… ehm… dospělé hry. — Fakt jo? — Jo, a ještě s fantazií. Místo filmu, akce přímo za zdí… — Ha, zajímavý! — Až uslyšíš na vlastní uši, pochopíš. Ale, upřímně, trochu to ruší a je těžké pracovat. — Neber to tak prudérně, vždyť jim táhne na šedesát a pořád „hrají“. ‘To se o nás říct nedá’, pomyslel si manžel, nahlas to ale neřekl. O víkendu se i pán stal nedobrovolným posluchačem sousedských hrátek. Tentokrát šlo o „klasickou“ scénku zahradníka a paní domu. Smolíkovi zrudli. ***** A takové debaty vedli doma Kozákovi, nejmladší pár na patře. Oběma skoro třicet, pátý rok po svatbě, čekají první dítě. — Kosti, viděl jsi ty nové sousedy? — Viděl, včera na chodbě. Proč? — Jsou zvláštní. Ona mu každý den vaří, jak v luxusní restauraci. On ji zas pořád zahrnuje dárky. Bez květin ani ránu. — Odkud to víš? — Každý den chodím na procházku, a z jejich bytu to voní… A jednou jsem ho potkala s kyticí, jindy s dárkovou taškou. Vždycky domů pospíchá jak na rande. — Hm. — Možná vůbec nejsou sezdaní, třeba jsou milenci? — Nevím, žijí spolu. — Na kuchyni si štěbetají, když nedrnčí nádobí, slyšet každý smích: „hi hi hi, ha ha ha“, jak zamilovaní puberťáci. — Jasně. Začínají zprávy, jdu koukat. V pátek narazil Kosta u výtahu na souseda s kytkou, láhví vína, plný očekávání, co večer přinese. ***** Čas běžel. Podivní sousedé žili v bytě 222 už měsíc. V 221 si zvykli na noční tóny. A sousedi pořád a pořád hráli – každý den něco nového, samé sladké vzdechy a vrzání postele. Jako by žili poslední den, chtěli si užít každý moment. Jednou večer, Vera Smolíková odvrátila pohled a svěřila se manželovi: — Byla jsem dnes v galerii a zatoulala se do oddělení spodního prádla. Podívej, co jsem si koupila — rozepnula župan. Oči Nikolaje Smolíka zajiskřily, nenápadně si olízl rty. — Já byl zas teď v krámě. Pro dospělé. Uvidíme, jestli se ti to bude líbit. — Když nezkusíš, nezjistíš — začervenala se Vera. ***** — Už se to rozjelo — šeptal soused z 222, uchem přitisknutý ke stěně ke Smolíkovým. ***** Kozák se rozhodl zajít po obědě do zlatnictví. Dávno už ženu neobdaroval. Dřív každý týden vymyslel překvapení. Kamkoli šel, vždycky pro manželku něco našel. Nečekaně zahlédl známý kabát. — Oxi, co tu děláš? Máme to domů docela kus. — Jen jsem se chtěla projít… A ty? — Koupil jsem ti náušnice! — usmál se. Oksana se rozzářila: — Děkuju, lásko — políbila ho. — A já ti dnes udělám špagety carbonara s krevetami, pamatuješ? Tady mají ty nejlepší. — Pamatuju! Jen si na to vzpomenu a mám hlad. — Dnes přijď včas, ať nemusím ohřívat. — Jasně — pomyslel si, že ještě květiny koupí. ***** — Tak co? — ptá se pan z 222 — Připravuje něco speciálního — usmívá se žena, — i u nich je rozjetá akce. ***** Za další měsíc Smolíkovi omládli o deset let. Nemohli se od sebe odtrhnout. Jen co se naskytla příležitost, hned byli spolu, i bez dětí si občas pronajali hotel a užívali si. Najednou měli společná témata a práce jim šla od ruky. ***** U Kozákových každým dnem čekali přírůstek, ale randili znovu. Kino, restaurace, výstavy. Oksana objevila starou kuchařku, Kosta ji hýčkal dárky, jak jen mohl, a vždy v portfoliu schoval čokoládu. Ani nevěděl, kdy naposled koukal na zprávy. ***** — Tak jak to vypadá u nich? — ptá se žena ze 222. — Jde to dobře. Tiše vržou matrací, asi jsou děti doma. Ale celkově je to tu živější a zajímavější, poslouchám je pořád, ať mám jistotu. — I u těch druhých dobré, štěbetají v kuchyni jako hrdličky, smějí se, a voní to tam jak v gurmánské restauraci. — Paráda! Do tří měsíců hotovo. Ještě dvě, tři týdny a máme splněno. — Jasně. Kdo je další? — Simonova, Seifertova 4, byt 65. V 66 zkostnatěla rodina, už se ani neoslovují jménem. V 64 klasika – postel a pořádek! — Dobře. Tak já tvoje kazety zatím nechám, klidně ještě pozlob. Jídlo z restaurace rušit nebudu. Máme ještě aromatická olejíčky. Jo, ty růže, co jsi týden pečoval, už uvadly. Bude potřeba nová kytice. — Zařídím. Masíruj mi záda, a pak už na kutě…

ZVLÁŠTNÍ SOUSEDÉ

Do bytu číslo 222, v domě číslo 8 na ulici Seifertova, se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár, kterému bylo něco málo přes padesát. Oba byli menší postavy, hubení. On nosí krátce střižený vous a šedý kabát. Její častou ozdobou je dlouhá sukně a pestrobaretný baret. Jsou slušní, v výtahu se usmějí a podrží dveře, když někdo nese těžké tašky.

A co je dnes na panelácích důležité jsou tiší.

Aspoň se to tak zprvu zdálo. Ale asi za dva týdny Novákovi z bytu 221 a Benešovi z 223 začali své nové sousedy slyšet až moc zřetelně.

Brzy se to stalo tématem jejich rodinných večeří.

Takto spolu rozmlouvali Novákovi, manželé kolem čtyřicítky, polovinu života sdílejí příjmení.

Viděla jsi ty nové sousedy?

Jo, jela jsem s nimi včera výtahem.

A jak ti přijdou?

Vypadají normálně, obyčejní. Proč?

No, jsou až moc láskyplní…

Co tím myslíš?

Když jste všichni přes den pryč, v bytě je ticho a jde slyšet všechno. Poslední tři dny nonstop nějaké jejich hry. Takové pro dospělé…

To snad ne!

Ale jo, a ještě mají velkou fantazii. Fakt to je jak v kině.

To je zajímavý!

Až to uslyšíš, budeš se bavit. Upřímně už mě to trochu rozčiluje, nedá se u toho pracovat.

Ale no tak, nesuď je. Vždyť jim je přes padesát a ještě si takhle užívají.

To my ne, pomyslel si Novák, ale nahlas to samozřejmě nevyslovil.

O víkendu i hlava rodiny nechtěně zaslechla jejich sousedské hry. Tentokrát právě klasickou scénu zahradník a paní domu. Novákovi v obýváku seděli a jen rozpačitě rudli.

*****

A jak to probíhalo u Benešových? Nejmladší pár na chodbě, skoro třicet, pátý rok manželství, čekají první dítě.

Kubo, zahlédl jsi ty nové sousedy?

Jo, narazil jsem na ně včera u schodů. Proč?

Jsou mi fakt zajímaví. Ona mu vaří jak v nejlepší restauraci a on ji pořád nosí dárky. Snad každý den!

Odkud to víš?

Chodím kolem jejich dveří, voní to po chodbě úplně nádherně! A viděla jsem ho několikrát s kytkama, jednou s dárkovou taškou. Domů běgel jak na rande.

Hmmm…

Možná ani nejsou manželé! Možná milenci…

Nevím… žijou spolu, ne?

Z kuchyně zní pořád smích, pokud nedrnčí nádobí, je slyšet jak se smějí, jak dva čerstvě zamilovaní.

Jo, začaly zprávy, jdu se dívat.

V pátek potkal Kuba Beneš souseda od vedle před výtahem. Ten nesl pugét, flašku červeného a vypadal, že si od večera hodně slibuje.

*****

Čas plynul. Už to byl měsíc, co ti zvláštní sousedé žili v bytě 222.

Novákovi si na zvuky za stěnou zvykli. Sousedé se, zdálo se, nemohli vyřádit dosyta. Každý den nový scénář, nebo jen sladké povzdechy a vrzání matrace. Jako by žili poslední den, spěchali si užít jeden druhého.

Jednoho večera Veronika Nováková, uhýbajíc pohledem, povídá manželovi:

Byla jsem dnes v Palladiu a nějak jsem zabloudila do oddělení prádla. Podívej co jsem si pořídila, rozepnula župan.

Oči Nováka Miroslava se rozsvítily, bezděčně si přejel jazykem spodní ret.

Já jsem zase byl nedávno ve specializovaném obchodě. Pro dospělé. Koupil jsem něco, nevím, jestli se ti to bude líbit.

No, když to nevyzkoušíme, nezjistíme to, začervenala se Veronika.

*****

Začíná to! zašeptal soused z 222, přitiskl ucho ke zdi, co hraní s Novákovými.

*****

Kuba z 223 se rozhodl dát si pauzu v práci a zajít do klenotnictví. Uvědomil si, že už dávno manželku ničím nepotěšil. Dřív jí každý týden něco kupoval, vždy měl v aktovce čokoládu, kterou měla ráda.

Nevěřícně zahlédl povědomou bundu.

Hanko! zavolal na ženu. Co tu děláš? Však je to domů dost daleko.

Šla jsem se projít… zrozpačitěla Hanka. A ty?

Koupil jsem ti náušnice. Tady máš. Nevydržel a hned jí je předal.

Hanka se usmála:

Děkuju, miláčku, políbila ho. A já jsem koupila čerstvé krevety na večeři, udělám carbonaru jako dřív. Pamatuješ?

Pamatuju! Už teď mám na ně chuť!

Nespěchej dnes, budu mít hotovo k sedmé, ať to nemusím ohřívat.

Dobře, usmál se Kuba a pomyslel si, že by měl koupit cestou ještě nějaké květiny.

*****

Tak co? ptal se muž z 222.

Chystají něco speciálního, usmála se jeho partnerka. A u těch druhých se taky něco děje.

*****

Ještě další měsíc a Novákovi se změnili k nepoznání. Jako by jim ubylo deset let. Nemůžou se jeden druhého vynadívat, jen čekají, až budou chvíli sami.

Někdy odjedou od dětí, vezmou si pokoj v hotelu a nemůžou se jeden druhého nabažit.

Mají zas společná témata, jejich dny plynou radostněji.

*****

U Benešových se už brzy chystá příchod prvního potomka. A oni jako by znovu začali randit kino, restaurace, výstava. Hanka našla starý receptář, Kuba jí každý týden něčím překvapí. A v jeho aktovce se vždy najde aspoň čokoláda pro ni. Večerní zprávy má za celé týdny naposledy v paměti.

*****

Tak co, jak se jim daří? ptá se žena z 222.

Matrace tiše vrže, asi jsou doma děti. Každopádně je tu veseleji, poslouchám je, ať nic neunikne.

U druhých taky dobře. V kuchyni si vrkají jako hrdličky, smějí se. A voní to od nich tou největší pochoutkou.

To je dobře! Tři měsíce máme splněno. Ještě pár týdnů a máme hotovo i tady.

Fajn. Kdo je další?

Simanová, 4, byt 65. V 66 mají domácnost jak z pravěku, sotva si pamatují jména. V 64 standardně spravit postel a zavést pořádek!

Rozumím. Tak já tvoje kazety uklízet nebudu, pusť něco hlasitějšího. A objednávku z restaurace rušit nebudu, vonné olejíčky jsou pořád. Jen růže, které jsi balil minulý týden, už uvadly. Takže budeš muset koupit novou kytici.

Koupím. Prosím masíruj mi záda, a pak už půjdeme spátA tak v domě na Seifertově ulici tiché večery střídaly pobledlé ráno s novými úsměvy za dveřmi a mezi schody častěji voněla káva i kytice. Sousedé z 222 mizeli a objevovali se nenápadně, vždy ale zanechali po sobě špetku pestrosti ve výtahu i drobnou chuť na lepší den u každého, kdo s nimi prohodil pár slov.

Netušil to nikdo, snad jen domovník ve své pracovně někdy pozvedl obočí nad tím, jak často se v domě objevují čerstvé květiny i nečekané dárky. Všichni ale byli najednou laskavější, lidé si častěji podrželi dveře, někdy se dokonce i smáli, i když spolu neměli víc společného než stěnu. A mezi kuchyněmi o patro výš a níž se z řídkých gest stával zvyk, z obyčejných dní rituál, kvůli kterému stálo za to vracet se domů.

Když sousedé z 222 tiše odjeli, jak znavený orchestr po posledním taktu, jejich byt zůstal nečekaně prázdný a přece v domě zůstalo něco, co nikdo neuměl pojmenovat. Lehký šum, jiskra v očích, tiché poděkování a znavené objetí na konci dne. Nikdo nevěděl, kdo přijde další, ale všichni s podivem zjistili, že v paneláku na Seifertově nikdy nebylo veseleji a že sousedé vlastně nejsou vůbec tak obyčejní, jak si mysleli.