Jmenuji se Marcin. Považuji se v životě za velmi šťastného, protože se mi podařilo stát se otcem a manželem. Vzal jsem si Annu , do které jsem se zamiloval ještě na škole. Věrně na mě čekala, když jsem byl na vojně, a když jsem se vrátil, vzali jsme se.
Nejprve se nám narodil nejstarší syn Maxmilián. Pak se nám narodil druhý syn Alexander. To bylo o tři roky později. Ale já jsem si moc přál, abychom měli dceru. Už když byla Anna poprvé těhotná, všem jsem říkal, že si dceru opravdu přeji. Všichni tím byli překvapeni. Vždyť většinou všichni muži sní o synech. Já jsem naopak snil o dceři. Nicméně se stalo, že Anna porodila syna. A o tři roky později porodila dalšího syna.
S Annou jsme si žili velmi dobře, naši synové vyrůstali. Až mi Anna jednoho dne oznámila nečekanou novinu: je znovu těhotná. Byl jsem v šoku. Třetí dítě jsme neplánovali. Přesto jsem měl ze zprávy o novém těhotenství své milované ženy velkou radost.
– No, určitě se ti potřetí narodí holčička!
– A já si myslím, že teď se nám určitě narodí holčička! – řekla usměvavá Anna .
Jak moje matka, tak Annina matka věděly z bříška mé ženy, že to bude určitě holčička, a dokonce i výsledky ultrazvuku byly stejné. Všichni jsme velmi očekávali holčičku. Naši synové dokonce vymysleli jméno pro svou sestřičku.
V pravý čas začala Anna rodit a já ji odvezl do porodnice. Celou noc jsem byla vzhůru a bála se. Bál jsem se, jak se moje drahá žena cítí , zda porodila holčičku. Ráno jsem zavolal do porodnice a bylo mi řečeno, že se narodil syn, který vážil 3 kg 200 gramů a měřil 54 cm.
Nevěřil jsem tomu, co mi řekli, myslel jsem si, že je to nějaký omyl. Vždyť jsme měli mít holčičku. Ale bohužel se o žádný omyl nejednalo. Narodil se nám třetí syn. Nečekala jsem to a nečekal to ani nikdo jiný. Všichni jsme si byli jistí, že to bude holčička. Ale jedna věc mi nebyla jasná: jak se mohl lékař provádějící ultrazvuk tak splést? Když jsem zavolal své ženě, zeptal jsem se jí:
– “Podvedla jsi mě?
– O čem to mluvíš? O čem to sakra mluvíš?
– Vždyť jsi přece měla mít holčičku!
– Ty ses zbláznil! – Anna se urazila a zavěsila.
Pak Annu propustili, já jsem si pro ni a pro dítě došla do porodnice. Vrátili jsme se domů. Moje žena rozbalila deku. Podíval jsem se na své malé, velmi drobné miminko, které tolik potřebovalo rodičovskou péči a lásku, a okamžitě jsem se do svého syna zamiloval. Uplynulo čtyři a půl roku. Můj třetí syn se jmenuje Nicholas a naučil jsem ho jezdit na koloběžce. Vůbec se mi nepodobal. Jen trochu se podobal mé ženě. Naopak oba moji starší synové mi byli velmi podobní.
Jednoho dne jsem zaslechl, jak si babičky na příjezdové cestě povídají o mně a mém třetím synovi. Mluvily o tom, že Nikolaj j mi vůbec není podobný.
– Všimli jste si, že Nikolaj vypadal jako George z vedlejší klece?
Když jsem to slyšel, cítil jsem se uražený. Šla jsem se zeptat Anny , která je ve skutečnosti Mikulášovým otcem.
– Zase to děláš! Jak se mě vůbec můžeš ptát na takové věci? Jak mě můžeš podezírat ze zrady? To je úplný nesmysl!
– Chci jen znát pravdu! George tě přece jednou svezl z práce domů!
– Vždyť tě odvezl! Já už jsem tehdy byla těhotná! Hodně jsem zvracela! Nesla jsem dvě těžké nákupní tašky. Tak mě George svezl. Je to zločin?
– Ne, není! Jde jen o to, že Santa z nějakého důvodu vůbec nevypadá jako já!
Celkově jsem se pohádal se svou ženou. Byla na mě hodně naštvaná. A tehdy jsem se rozhodl udělat test DNA. Ale Anna odmítla test DNA podstoupit. A o dva týdny později najednou souhlasila a řekla, že se se mnou určitě rozvede. Myslel jsem si, že je na mě jen naštvaná a hotovo. Přesto jsme se rozhodli udělat test DNA.
Jednoho dne jsem šel vynést odpadky a uviděl George. Bylo mu už pětatřicet let a byl stále svobodný. Pozorně jsem si ho prohlédl a snažil se najít něco společného mezi ním a mým synem. A uvědomil jsem si, že ani on mu není vůbec podobný.
Šla jsem domů, sedla si do kuchyně a přemýšlela. Nikolaj ke mně přiběhl. Vylezl mi na klín, objal mě a začal mi něco vyprávět. Najednou jsem se cítila tak klidná v srdci. A co, opravdu se chovám jako blázen? Vždyť nemusím dělat žádné zkoušky! Tohle je přece můj syn! Cítil jsem to ve svém srdci. Vzal jsem syna do náruče a šel do ložnice za manželkou.
– Nebudeme dělat žádné testy!
– Jak to myslíš, že nebudeme! – Máša se urazila. – Už jsem se chystal na testy, abych se od tebe dostal pryč! Ujisti se, že je to opravdu tvůj syn a že jsem tě nepodvedl!
Celý týden jsem prosil svou ženu, aby mi odpustila, že jsem si o ní myslel tolik špatného. Nakonec mi Anna odpustila. Děti vyrostly. Náš nejstarší syn se oženil a jeho žena už byla těhotná, a jeho žena porodila naši vnučku. Brzy jsme se oba s Annou stali prarodiči. Měl jsem z toho velkou radost: konečně budu mít vnučku, kterou budu moci rozmazlovat.
Vím jistě, že ji budu mít velmi rád, stejně jako mám rád všechny tři své syny.
