– Podávám žádost o rozvod, – oznámila Hana.
Petr zrovna zaujatě sledoval fotbal a… vůbec nereagoval na slova své ženy.
Hana k němu přišla a vypnula televizi.
– Co to děláš?! Zbláznila ses?! – zakřičel Petr, pak se zarazil, přemohl se a klidněji řekl:
– Promiň. Právě tam byl důležitý moment.
– Jsem si jistá, že ne důležitější než to, co jsem řekla.
– A co jsi říkala? – znejistil Petr, když si uvědomil, že zase přeslechl, co mu žena říkala.
– Podávám žádost o rozvod.
Petr vyvalil oči:
– Jak to “o rozvod”? Proč? Myslel jsem, že je všechno v pořádku.
– Tobě se to jen zdálo.
– Počkej… Včera jsme byli v divadle, předevčírem jsem ti donesl květiny, minulý týden jsme šli do kina. Všechno, co máš ráda…
– Ano, ale poprvé za sedm let manželství. A já dokonce vím proč.
– A proč tedy?! – Petr začínal být nazlobený.
– Protože jsem dala děti do školky, našla si práci, začala chodit do posilovny, do kosmetického salonu, změnila image, získala nové přátele.
– A co s tím?
– No s tím, že sis všiml, že jsem pro někoho zajímavá, že se na mě muži dívají, že už tě nepotřebuji jako dřív.
– Hloupost…
– Ne, Petře, to není hloupost. Jinak by ses nebál, nezačal bys se mnou točit, pochlebovat mi, nechtěl ses mi zavděčit, nedonášel bys květiny. O kině a divadle ani nemluvím. Od tebe je to prostě výkon!
– Snažil jsem se… Chtěl jsem ti dát radost… Počkej, pořád nechápu: ty ses rozhodla pro rozvod kvůli tomu?
– Ano. Už nechci takhle žít. Nyní se snažíš hrát roli milujícího manžela, ale kde jsi byl, když jsem byla těhotná, když jsem rodila naše děti, když jsem v noci nespala? Nikdy jsi mi nepomohl! Byl jsi v našem životě jen symbolicky. Přicházel jsi, jedl, spal. Mohu spočítat, kolikrát jsi vzal děti do náruče!
– Vlastně jsem pracoval! – Petr se až rozzlobil, – abych vás zabezpečil!
– Pracoval jsi, to nepopírám. Ale neživil jsi jen nás – živil jsi také sám sebe. A víkendy jsi měl, jenže jsi je raději trávil s kamarády.
– Na to mám právo!
– Já víkendy neměla, – pokračovala Hana, ignorujíc manželovu poznámku, – a přitom děti… jsou i tvoje. Ale zajímaly tě až na posledním místě. Pamatuji si na tvá slova: dal jsem ti peníze, co ještě chceš? Chtěla jsem… Chtěla jsem mít vedle sebe spolehlivého, blízkého člověka. Aby mě podpořil. A nejen finančně, ale i psychicky. Aby mě litoval konečně.
Ale tobě na tom nezáleželo. Žil jsi svůj život, ve kterém jsem já a naše děti nebyli…
– Nepřeháněj.
– Nepřeháním. Víš vůbec, do které školky chodí? My k ní jedeme čtyřicet minut. Ráno! Hromadnou dopravou! A ty jedeš sám autem do práce jako král. A za dvacet minut už jsi tam. Ale nikdy jsi nenabídl, že bys děti odvezl.
– Nikdy jsi nepožádala, – zabručel Petr.
– A proč bych měla žádat? Jsou věci, které milující manžel a otec automaticky dělá. To je samozřejmost. Samozřejmé však ne pro tebe, protože o lásce nemluvíme. Nikdy jsme nemluvili…
– Udělala jsi ze mě netvora…
– Ne, Petře, nejsi netvor. Jsi pro mě prostě cizí člověk. Stal ses cizincem… Nebo jsi jím byl.
– To tobě, a co dětem? Co jim řekneš? Jak to vysvětlíš?
– Ach, dejte mi sedm svědků! – zasmála se Hana, – vždyť tě sotva nedávno začaly poznávat na ulici! S tím problém mít určitě nebudu.
Petr nebyl schopen odpovědět. Částečně měla Hana pravdu, ale i jeho lze chápat: je muž, ona je žena a měla by vědět, kde je její místo, měla by se starat o dům, o děti. Otec Petra to vždy říkal. A matka souhlasila. A Hana je najednou nespokojená…
– A jak hodláš žít z jednoho platu se dvěma dětmi? – zaútočil Petr, – co se týče mě – nedám ti ani korunu!
– Musíš dát, – klidně odpověděla Hana, – alimenty se neruší. A majitelství, které jsme si za sedm let společně pořídili, rozdělíme přes soud. I když toho moc není, ale přesto. Ledničku, jak se to vezme, máme s dětmi naléhavěji potřebu. A znám tě, jsem si jistá: právě za ni se přichytíš, abys nám ublížil. Vše tedy jen přes soud. Naštěstí byt nemáme. Mimochodem, ty v něm můžeš zůstat. A já pro nás s dětmi najdu jiný (poslední větu Hana pronesla s krátkou pauzou, v naději, že Petr nebude souhlasit, řekne, že jiný byt si pronajme on, že žena a děti mohou žít tam, kde jsou zvyklí… Ale Petr nic takového neřekl), – … už jsem si vyhlídla vhodný blízko školky.
– No a táhněte! – Petr už nemohl Hanu poslouchat, – myslíš, že jsi paní důležitá?! Myslíš, že jsi na všechno myslela?! Na něco nezapomněla?! A auto? To ti nedám!
– Ani o to nežádám, – usmála se Hana, – nepotřebuji ho.
– Jak to, že jsi najednou tak štědrá?! – Petr už nemohl přestat, – auto jí nepotřebuji! Asi už jezdíš v jiném?! No, přiznej se: kdy už mám rohy jako jelen?! Jak jsi najednou odvážná!
– Nepřekvapil jsi, – Hana byla naprosto klidná, – věděla jsem, že něco takového uslyším.
– Už to pochop, – Petr přiskočil k ženě, popadl ji za ramena a začal s ní třást, – komu potřebuješ s dvěma dětmi?! A co takhle… zapomeneme na všechno, co jsi tady řekla? Budeme spolu žít jako dřív. Změním se, čestné slovo!
– Jako dřív? Ne, – odpověděla klidně Hana, – to nejde.
– Ale proč?! – Petr křičel na celé kolo.
– Protože už tě nemiluji…
Petr byl zmatený, uvnitř panikařil a najednou, jako by cítil, že další hovory nemají smysl, souhlasil:
– Tak když musíš – podej žádost o rozvod.
Rozvedli se za půl roku. Všechno proběhlo podle Hanina plánu.
Nyní žije s dětmi blízko školky a rána ve všední dny pro ni probíhají mnohem klidněji.
A o víkendech – je úplně svobodnou ženou! A to všechno, protože bývalý manžel bere děti k sobě! Vodí je po městě, sedí s nimi doma, hraje s nimi nejrůznější hry. Dokonce sám vaří!
A kdo chápe ty chlapy?
Dokud je ženatý – ani žena, ani děti mu nejsou důležití. Bere to jako samozřejmost.
Když se rozvede – a najde si čas na děti a stane se téměř nejlepším tátou na světě…
