Představ si tohle padesát dva let jsem byl s Alenou ženatý a za tu dobu u nás v podkroví nikdo, kromě ní, nebyl. Ona vždycky tvrdila, že je tam jen starý harampádí, krabice po rodičích a rozbité židle. A já jí věřil. Tolik let kdo by něco řešil? Ale když jsem se tam konečně dostal, změnilo mi to pohled na náš život, na celou rodinu.
Upřímně, běžně tohle nevyprávím. Ale poslední dva týdny prostě už to nechci držet v sobě. A tak ti to říkám, trochu rozpačitě, protože jsem už v důchodu, mám sedmdesát šest, a ještě se mi smějou vnuci, že mám Facebook. Ale teď mám potřebu to s někým sdílet.
Jmenuji se Jaroslav, ale všichni mi říkají Jarda. S Alenou jsme spolu od šedesátého osmého, máme tři děti, sedm vnoučat a na rodinných oslavách je vždycky bordel a smích.
Žil jsem v přesvědčení, že znám Alenu skrz naskrz. Že už mě nemá čím překvapit.
Všechno bylo jinak.
Barák máme v Hradci Králové. Je to stará vila z první republiky, vrže a hlučí, hlavně když je bouřka prostě dům, co bys ukázal turistům, kteří doufají, že tam straší. Koupili jsme ho ještě s dětmi, když byly malé, roku 1972.
A celou tu dobu jeden prostor v domě jsem nikdy neviděl.
Podkroví.
Dveře zamčené masivním mosazným zámkem. Vždycky, když jsem se ptal Aleny, bylo to samé dokola:
Stejně tam je jenom krám, Jardo.
Nábytek po rodičích.
Samá špína a prach, nic důležitého.
Nikdy mi nenapadlo to řešit.
Nebyl jsem zvědavec, co by slídiil ve věcech ženy. Když řekla harampádí, tak jsem to bral.
Ale po padesáti dvou letech vždyť víš, co ti hlavou vrtají různé otázky, když kolem těch dveří stokrát projdeš.
Před pár týdny Alena dělala na kuchyni svůj pověstný jablečný závin na oslavu vnoučka. Najednou ji slyším z kuchyně volat:
Jardo! Proboha, pojď sem!
Doběhl jsem ležela na zemi, držela se za bok, sotva popadala dech.
Říká: Asi je to zlomený
Sanitka přijela za deset minut a hned ji vzali na operaci.
Zlomené stehno na dvou místech. V pětasedmdesáti to není žádná sranda.
Šla na rehabilitaci, já se poprvé po desítkách let ocitl doma sám.
Ve dne jsem za ní jezdil do špitálu, večer byl v domě klid, ticho a trochu smutek.
A tehdy jsem začal slyšet něco zvláštního.
Šramocení.
Pomalu, pravidelně.
Zpočátku jsem si myslel, že to budou kuny na střeše.
Jiný zvuk. Těžší. Jak když někdo v podkroví šoupe nábytkem.
A vždycky to začalo nad kuchyní.
Takže podkroví.
Jednoho večera jsem vzal z police starou vojenskou baterku a klíče od Aleny.
Vylezl jsem nahoru ke dveřím.
A zkoušel jeden klíč za druhým.
Ani jeden nepasoval.
Bylo mi to divné. Na kroužku byly klíče snad od všeho sklep, zahradní domek, dokonce stará auta, co už ani nemáme.
Podkrovní ani jeden.
Tak jsem z dílny přinesl šroubovák a prostě zámek vypáčil.
Dveře povolily.
Zaťal se mi až nos. Zatuchlina, starý vzduch.
Pak taky něco divného, kovového až se mi udělalo špatně.
Rozsvítil jsem baterku.
Pokoj, jak říkala Alena: krabice, omšelé židle, starý stůl navíc přehozený plachtou.
Ale v rohu velká dubová truhla.
Pořádně stará.
A taky zamčená.
Druhý den jsem jel za Alenou na rehabilitaci.
Byla ve skvělé náladě, cvičila s fyzioterapeutem.
Zeptal jsem se opatrně:
Aleno slyšel jsem v noci šramot na půdě. Co je v té truhle vzadu?
Okamžitě zbledla.
Začaly se jí třást ruce tak, že jí spadla sklenička z ruky.
Ty že jsi ji neotevřel, viď? šeptla. Jardo, slib mi, že jsi ji neotevřel.
Zatím neotevřel. Ale její strach mi řekl víc než slova.
Tu noc jsem nemohl vůbec spát.
O půlnoci jsem si v garáži našel velké kleště, a šel zpátky do podkroví.
Truhla povolila.
Uvnitř byly dopisy.
Stovky dopisů.
Svázané stuhou.
Nejstarší z roku 1968, kdy jsme s Alenou začínali.
Všechny adresované Aleně.
Podepsané Stanislavem.
První začínal:
Moje nejdražší Aleno moc mi chybíš…
A na konci každého:
Přijdu pro tebe i pro našeho syna, až přijde čas.
S láskou, Standa.
Našeho syna?
Jakého syna?
V dopisech psal o dítěti.
Že z dálky sleduje, jak roste malý Jindřich.
Jindřich.
Můj nejstarší syn Jindra.
Protočil se mi svět.
Druhý den mi Alena všechno řekla.
Než mě poznala, byla zasnoubená se Stanislavem.
V osmašedesátém ho odvelili na vojnu do zahraničí.
A zjistila, že je těhotná.
Celou dobu psal dopisy, chtěl se vrátit.
Ale tehdy se jeho letadlo ztratilo. Prohlásili ho za nezvěstného.
Všichni si mysleli, že se už nevrátí.
My se potkali o dva měsíce později.
Rychle jsme se vzali.
Celou dobu jsem si myslel, že Jindra se narodil trochu dřív.
Ve skutečnosti se narodil přesně, jak měl.
Jen nebyl můj.
A to nebylo všechno.
Když jsem prošel všechny dopisy, dozvěděl jsem se ještě víc.
Standa totiž přežil.
Tři roky byl v zajetí v cizině.
Osvobodili ho až roku 1972.
A v jednom z dopisů z roku 1974 psal:
Našel jsem tě. Viděl jsem tě s tvým mužem, s rodinou. Nebudu ti kazit život. Ale celý život tě budu milovat a z povzdálí sledovat našeho Jindru.
Žil ve stejném městě jako my celá léta.
Díval se, jak Jindra roste.
Jako stín na kraji našeho světa.
Našel jsem jeho adresu a jel tam.
Dům byl prázdný.
Sousedka povídala:
Hledáte Standu?
Ano.
Zemřel tři dny zpátky.
Podlomila se mi kolena.
Tehdy, přesně tehdy, jsem začal v noci slyšet ten šramot v podkroví.
Když jsem to pověděl Aleně, šeptla:
Byl tu naposledy asi tři týdny zpátky řekl, že je nemocný a brzy umře.
Předal mi něco pro Jindru.
Znovu jsem vylezl do podkroví.
Pod dopisy jsem našel:
vyznamenání Za statečnost,
deník,
starou fotografii.
Na té byl mladý voják, Alena a miminko Jindra.
Podoba mezi nimi byla jasná.
Druhý den jsem to vše dal Jindrovi.
Řekl mi:
Táto něčím jsem ti neřekl.
Už v šestnácti prý pravdu věděl.
Standa ho po hokeji oslovil a všechno mu vysvětlil.
Požádal ho, ať o tom mlčí.
Řekl mi, že jsem měl štěstí na nejlepšího tátu na světě.
Minulou neděli přijel Jindra na večeři.
Při loučení mě pevně objal.
Tati, možná nejsi můj biologický otec ale jsi jedinej táta, kterého uznávám.
Málem jsem uronil slzu.
Teď občas v noci myslím na Standu.
Na chlapa, co celý život miloval ženu, kterou nemohl mít.
A sledoval syna, ke kterému nemohl přijít blíž.
A přemýšlím
Kdybych tu truhlu nikdy neotevřel
Vzala by si Alena to tajemství do hrobu?
Doplácel by na to ještě dlouho i Jindra?
V sedmdesáti šesti už nevím, jestli mám být naštvaný nebo vděčný.
Ale jednu věc vím najisto:
Rodinu netvoří jen stejná krev.
Rodinu drží pohromadě hlavně láska.
Oběti.
A pravda i když ji někdy najdeš až příliš pozdě.
