Deník, 12. listopadu
Říká se, že očekávání svátku bývá sladší než samotný den. U mě to platilo dvojnásob: čtyři měsíce mi Tomáš denně psal a vytvořil tak téměř online seriál, ve kterém jsem znala detaily jeho chutí, jména dávných kamarádů z Hradce Králové a jeho prazvláštní zvyk zakončovat každé Dobré ráno třemi tečkami mě už ani nepřekvapoval.
Je mi pětačtyřicet. V tomhle věku jdete na rande už ne s nervozitou teenagerské první schůzky, ale s ironií vědeckého pracovníka, který chce prozkoumat další exemplář. Ráno, když jsem si oblékala svůj oblíbený kašmírový svetr, jsem si v duchu říkala: Uvidíme, co to bude tentokrát za unikát. Sama sebe jsem vždycky brala s nadhledem a i jednoduchý úplet na mě vypadal jako večerní róba.
Tomáš, kterému nedávno bylo dvaapadesát, psal na chatu obezřetně a s přiměřeně suchým humorem, ale co mi přišlo nejpřitažlivější, byl pocit spolehlivosti.
V našem věku, Alice, napsal mi jednou pozdě večer, už nehledáme ohňostroje, ale pohodu. Chci být s ženou, která rozumí i beze slov.
Tak beze slov, proč ne, pousmála jsem se před zrcadlem, když jsem si upravovala řasy. Jen aby ta slova, která nakonec padnou, nebyla důvodem okamžitě odejít.
Domluvili jsme se v malé kavárně v centru Prahy, kde voní skořice a světla dělají atmosféru jako v kině. Přišla jsem přesně. Učesaná, s dobrou náladou a přesvědčením, že ten večer bude stát za to. Opravdu jsem se snažila.
Tomáš dorazil o pět minut později. V reálu byl nižší než na fotkách a díval se na mě stylem chytil jsem malé foukání v účetnictví.
Posadil se naproti, stručně pozdravil a ani nenaznačil radost, že se konečně potkáváme. Žádný kompliment, žádné rád tě vidím.
Důkladně si mě prohlédl, jako bych procházela konkurzem. Pak navrhl kávu s dortíkem souhlasila jsem.
Alice, spustil přísným tónem středoškolského zástupce, důkladně jsem analyzoval naše zprávy. Byly to skoro čtyři měsíce. A dnes, když tě vidím naživo, musím ti rovnou říct pár zásadních věcí. Mám na tebe pět výhrad.
Uvnitř to ve mně cinklo víte, ten pocit, když se vám nálada drobně rozbije. Opřela jsem si bradu o ruku a kývla.
Pět výhrad? To zní zajímavě. Poslouchám.
Ironii nepostřehl a začal prstem počítat.
První výhrada: fotky
Na jedné fotce v modrých šatech vypadáš jinak než dnes. Naživo jsi výraznější. To může mást. Žena v našem věku by měla být upřímnější.
V duchu jsem se uchechtla. Výraznější je pokrok, hlavně že ne ‘monumentální’.
Druhá výhrada: rychlost odpovědí
Někdy odpovídáš dost pomalu. Například před třemi týdny jsem ti psal ve 14:15, odpověděla jsi až v 16:40. Muži čekat neradi. To je pro mě neúcta.
To jsem byla asi na schůzi začala jsem, ale už přecházel dál.
Třetí výhrada: místo
Proč jsme tady? Tohle místo je moc luxusní. Navrhoval jsem jednodušší kavárnu. Tvůj výběr mi přijde okázalý.
Podívala jsem se na své latte a představila si, jak mu ho vylévám za košili. Ale zvědavost ve mně převažovala.
Čtvrtá výhrada: oblečení
Proč šaty? Jsme tady jen na kávě. Šaty jsou příliš nápadné na den, šperky zbytečné. Žena má zaujmout hloubkou, ne předváděním. V mém věku hledám obsah, ne výkladní skříň.
Pátá výhrada: samostatnost
Restauraci jsi vybrala sama, často říkáš ‘sama’. Nedáváš prostor, aby muž byl mužem. Potřebuji ženu, která se zeptá na radu, ne že hned demonstruje samostatnost. Pokud budeme spolu, budeš muset změnit přístup.
Dokončil to s rukama založenýma na prsou, snad čekal vděk či aspoň uznání za svou ‘otevřenost’.
Dívala jsem se na něj a došlo mi, že celé naše psaní bylo pouze pohodlnou maskou puntičkářského manipulátora. Nešel za teplem, ale pro potravu svého ega.
Víš, Tomáši, řekla jsem tiše a skoro laskavě, i já si dělala analýzu. A stačilo mi pět minut, abych měla jasno.
Jaký závěr? přimhouřil oči.
Jsi vážně jedinečný kus. Přes půl Prahy jsi přijel, abys úplně cizí ženě, kterou vidíš prvně, účtoval její styl, výběr a osobnost. To je třída!
Tomáš se zamračil:
Já jsem jen upřímný.
Ne, nejsi. Jsi jen nešťastný a měříš svět pokřiveným pravítkem. Vadí ti mé fotky? Zajdi do galerie, tam se obrazy nemění. Čekat dlouho nechceš? Kup si tamagoči. Nelíbí se ti šaty? Oblékla jsem je pro sebe.
Zvedla jsem se, narovnala kabelku a zadívala jsem se mu přímo do očí.
A na závěr: pokud ti slůvko ‘sama’ ničí ego, potřebuješ spíš rehabilitaci než vztah. V pětačtyřiceti už příliš oceňuji svůj čas, abych ho trávila s někým, kdo zahájí seznámení revizí mých ‘chyb’.
A kam jdeš? Kafe?
Dopij si ho sám, aspoň ušetříš. Jo a pokud toužíš po obdivu objednej se k zubaři.
Doma jsem jako první věc Tomáše zablokovala všude, kde to šlo. V tomto věku je domácí klid nejen o dece a tichu, ale i o telefonu bez lidí, kteří vás chtějí natlačit do svého křivého mustru.
A teď se ptám: byl to zpackaný pokus o flirt, nebo precizně nazkoušené představení? A stojí za to se dál scházet, když už od první minuty platíte za to, kým jste?
