Petr vyrůstá v početné rodině. Otec, známý piják, střídá jedno zaměstnání za druhým, a maminka, paní Helena, se dře na poště a doma, aby uživila tři děti.
Petr je nejstarší, proto mamince pomáhá, hlídá mladší sestry, nosí vodu i dříví, a když děvčata povyrostou, začnou se také starat o domácnost. To už ale tatínek není mezi nimi zemřel po otravě levným alkoholem, co vypil s kumpány.
Pro rodinu tím nic jednoduššího neni.
Maminka často smutně vzpomíná na manžela:
Byl sice piják, ale klidný, nehádal se. Peněz moc nenosil, ale aspoň něco Ach, Vlastíku, hlavo bláznivá Na koho jsi nás tu nechal
Petr tyto lítostivé řeči poslouchat nechce, proto spěchá odpracovat si doma, co má, a vyráží za kamarády. Schází se večer na lavičce před starým domem na konci vesnice.
V tom domě už roky nikdo nebydlí, ale jeho široké schody slouží partě dětí jako lavice.
Tam sedí jak vrabčáci, louskají semínka a každý na řadu vypráví různé historky pravdivé i smyšlené.
Petr nikdy nemá na semínka, maminka je nekupuje, šetří, na co se dá. Jenom sousedka a kamarádka Apolenka mu vždycky trochu nasype do kapsy nebo do dlaně voňavých, sladkých a mastných slunečnicových semínek Dělá to tiše, nenápadně, Petr sotva šeptne děkuju a užívá si, jako ostatní, slanou chuť na jazyku.
Zdá se mu, že Apolenka se schválně posadí vždycky k němu, aby ho mohla pohostit. Zpočátku se stydí, ale pak si zvykne a už si s Apolenkou sedají vedle sebe pravidelně.
Nic však nebere zadarmo svědomí by mu to nedovolilo. Začne tedy chodit za Apolenkou po obědě, když zrovna pracuje na zahradě. Po pozdravu se ptá vždy stejně:
Máš rodiče v práci?
Kde jinde by byli, vždyť v tomhle čase jsou vždycky pryč.
A tak si Petr přisedne k záhonu a rychle vytrhává plevel, povídají si o všem možném.
Apolenka nikdy neodmítá pomoc a navíc ji s Petrem práce baví. Po práci přináší do sadu konvičku s horkým čajem, mísu koláčů a cukroví. Petr se zdráhá jen ze zvyku, ale Apolenka ho stejně nepustí, pokud ochutná a nevypije čaj s ní.
Bonbony mají doma u Petra jen výjimečně, maximálně o svátcích. Proto je Petr Apolence vděčný za pohostinnost a dobré srdce.
Snaží se být dobrý i ve škole, alespoň aby se nenechal zahanbit. Ale učení mu nejde lehce, zato ve sportu je nejlepší ze všech. Proto po škole nastoupí na sportovní gymnázium. Apolenka si zase vybírá zdravotní školu, chce být zdravotní sestrou.
Jak dospívají, vidí se méně často spíš jen když oba přijedou na svátky domů z města. Petr, kdysi drobný kluk, je dnes silný mladý muž, Apolenka si zachovává svůj vřelý úsměv, drobnou postavu a modré oči.
Apolenka se brzy vdá, když brzy ztratí rodiče při autonehodě. Snaží se v manželství najít útěchu, založit si vlastní domov, aby zapomněla na trápení.
Když se Petr dozví, že Apolenka si vzala Ivana, upovídaného a výřečného chalana z vesnice, zarazí se. Připadají mu k sobě nehodící. Jenže mladí spolu začali žít a po roce mají malého chlapečka.
Petr sám do manželství nespěchá. Maminku překvapuje svou pílí ve sportovním klubu v Brně a brzy je jmenován ředitelem sportovního centra.
Petrův sestry už mají vlastní rodiny a žijí ve městě. Zato Apolence se manželství nedaří.
Tak to je pořádná bída, vypráví Petrovi jeho maminka. Její muž už je jak tvůj otec, Petr pije, toulá se, o dítě ani ženu nestojíApolenka to má těžké, vím, jak je jí.
Petr udeří do stolu.
To je parchant! Proč si ho brala? Bývala se měla líp samotná než s ním ve zlém.
To víš, holka věřila. Teď doma odnese, co může, i rádio, oblečení, všechno poprodá do hospody Hrůza. Ale co naděláš.
Chodí si ke mně půjčit? ptá se Petr narovinu.
Nepůjčuje si, ale má to těžké, peněz málo, z platu zdravotní sestry je to sotva na základní věci.
Petr přejíždí po místnosti, přemýšlí, a maminka prosí:
Nepleť se do toho, Petře. Není to naše věc. Cizí rodina, do toho se nevměšuj. Dokud ona s ním zůstává, asi ho má ráda.
Petr sedne mamince naproti a poprvé jí poví, kolikrát ho Apolenka v dětství pohostila slunečnicovými semínky, pečivem, čajem a sladkostmi a jak nemůže v klidu žít, když ví, že jeho bývalá nejlepší kamarádka teď tolik trpí, a ještě s malým synem.
Co zamýšlíš? vyděsí se Helena. Jen muži nic neudělej, kriminál tě nezachrání. Pomáhej chytře, ale nevměšuj se přespříliš.
Petr kývne a odjede zpět do Brna. Za pár dní se vrací autem a mamince do domu složí dva pytle, několik krabic a balíků jídla a oblečení.
Co to je? Že by ses ke mně stěhoval, Péťo? To by bylo radosti!
Ale mamko, neblázni! V Brně mám práci i byt. Donesl jsem ti zásoby. Nepodivuj se, že je tu tolik slunečnicových semínek Apolenka pochopí. Mně by bylo hloupé jí to dát přímo, kdo ví, co by kdo povídal. Ty si poraď, klidně nějaké seber, zbytek dej Apolence.
A tvé sestry? Ty nic nepotřebují?
Vždyť víš, jim k svátku vždycky pošlu peníze. A mají hodné muže, netrpí. Buď ráda.
To jsem, díky Bohu, řekne Helena.
Já zas musím do města. Nešetři s tím, dávej Apolence, ať to není nápadné, ale pravidelně. Když to dojde, přivezu další. Dokud vám budu moct pomáhat, máte se dobře. Tak zatím.
Petr maminku obejme, políbí a odjede. Helena jde do komory. V pytlích jsou velká, krásná slunečnicová semínka.
To bude smažených Nejlíp chutnají horké, zaraduje se paní Helena.
V krabicích je kondenzované mléko, konzervy, mouka, těstoviny. Jedna taška skrývá sáčky s různými bonbony. Ty maminka ukryje do kredence. Jen se diví Petrovu štědrému srdci.
I dříve jí vozil jídlo z města, sem tam ryby, i sladkosti v krabici.
Dnešní zásilka je ale výjimečná.
Petře, tys můj zlatý syn. Jen kdyby se ti už našlo štěstí
Maminka dělá, jak syn radí každý týden za večera vleze k Apolence a donese balíček schovaný pod kabátem.
Zprvu Apolenka odmítá, ale když přijde s kyblíkem slunečnicových semínek, dojde jí, od koho všechny ty dary jsou.
Rozpláče se, zaboří dlaně do semínek a pak poví paní Heleně:
Poděkujte Petrovi. Je neuvěřitelné, že si po těch letech na mě vzpomněl a myslí na mě. Strašně si toho vážím. Ale ať se nebojí, už jsem dva týdny podala žádost o rozvod. Snad to brzy skončí a bude lépe.
Helena jen přikývne a jde domů. Neví, co si myslet. Teď bude Apolenka svobodná A její syn je svobodný taky
No toto copak z toho bude Snad se rozhodne můj Péťa konečně pro ženskou?
Čas jde dál. Každý týden nosí Helena dárky, s Apolenkou popíjejí čaj, ta balíky omluvně přijímá a slibuje je časem vrátit.
Helena ji chlácholí:
Nedáváme tobě, ale tvému chlapečkovi. Když už ty nechceš přijmout, aspoň malý nesmí trpět. To Bůh vede naše ruce, abychom docházeli těm, co potřebují.
Apolenka se rozvede a už rok žije sama. Je veselejší, v domě má nově ušité záclony, syn Vít vypadá jako ona, chodí do školky.
Helena je někdy hlídá, Vít ji nazývá babičkou. Petr když přijede, přiveze malému vždy hračky. S Apolenkou se scházejí u Heleny, společně pijí čaj a vzpomínají na dětství, o jejím manželství radši nemluví. Jako by těch několik let vlastně ani nebylo.
Petr přijíždí častěji, a už tradiční otázkou je:
Byla tu Apolenka? A kde je Vítek?
Synu, nejdřív by ses měl zeptat, jak se mám já! směje se Helena.
Promiň, mami, jak se ti vede? ptá se Petr, zatímco vyhlíží z okna.
No jdi, už běž, ona čeká. Přestaňte už blbnout, celé vesnice o vás šušká. Tak šup
U nás vždycky nejdřív sousedi všechno dohodnou, směje se Petr, člověk ani sám neví, a už je dávno oženěný.
Přistoupí k mamince, obejme ji.
Co je s tebou, synku?
Děkuju, mami. Za všechno. Vždycky chápeš, jak to je, a nic neodsuzuješ.
Helena udělá kříž nad Petrem a jde k obrázku svaté. Petr vybíhá na zápraží, vrací se pro kytici bílých chryzantém, z tašky.
Bez ostychu míří k Apolence domů. Šeptají, šeptají, ženské všetečné Počkají si na další řeči!
Přichází ke známému zápraží. Neví, že Apolenka v temném pokoji za záclonou zadržuje dech, dívá se, jak nese květinyApolenka stojí mezi květinami, zády ke dveřím. Když uslyší Petrův krok, otočí se. V očích má vlhko, tentokrát však od radosti. Petr jí s rozpačitým úsměvem podává kytici.
Slunečnicová zrna už nemám, ale třeba ti tyhle květy udělají radost, zašeptá.
Apolenka přijme chryzantémy, přitiskne je k hrudi. Na chvíli se oba jen dívají jeden druhému do očí; čas se na zápraží naproti sobě rozplyne jako letní večer. Petr se nesměle nadechne:
To, co jsi mi v dětství dala, už bych nikdy nedohnal. Ale jestli dovolíš chtěl bych to aspoň zkusit. Chci být s tebou. S vámi.
Ze dveří vykoukne malý Vítek, tázavě se na ně podívá a v očích má neznámou, dětskou naději. Apolenka položí Petrovi ruku na rameno a s úsměvem, v němž se zrcadlí staré i nové slzy, šeptá:
Tobě už přece dávno patří celé moje srdce, Petře.
A venku před domem, pod posledními paprsky slunce, se konečně spojené dlaně dotknou; stařičký dům na návsi je svědkem opravdového začátku, na který Petr i Apolenka tak dlouho čekali. Vítek oběma chytí volnou ruku a směje se.
Někde za oknem stojí paní Helena a obrací prsten na ruce. S úlevou i špetkou vděčné pýchy se tiše modlí:
Děkuju, Bože. Kruh se uzavřel, konečně jsou doma.
A vesnice, zvyklá spíš na šepot než na štěstí, bude mít o čem vyprávět. Ale teď už je ten příběh dobrý.
