– Viktore, dáš si čaj? – ozvala se z kuchyně sousedka Zdena. Často k němu chodívala – jednou přinesla koláč, podruhé hovězí vývar. Říkávala: „Jsi sám, jako prst v dlani. Jíst se musí.”
– Nechte být, Zdeno, – mávl rukou, aniž by se otočil.
Uplynul rok. Celý rok.
A on si stále nemohl odpustit. Ať už je to zatracený den věčný.
Tenkrát pospíchal. Musel do Brna, k notáři. Podepsat nějaké papíry po zemřelé manželce. Nervy v kýblu, hlava hučí, a tu Bětka, jeho fenka.
Obyčejná voříška s moudrýma očima a věčně vrtícím ocasem. Poté, co Anička zemřela, zůstala jen ona. Jediná živá bytost v domě, která ho vítala z práce, radovala se z každého jeho příchodu.
A právě ten den se mu ráno při procházce pletla pod nohy. Tu něco očuchala u krajnice, tu se vracela. Vodítko se napínalo a povolovalo.
– Bětko, stůj! – zařval tenkrát. Trhl vodítkem. Pořádně trhl.
Zakňučela.
A on nezastavil. Šel dál, vztekal se na celý svět. Na sebe.
Zastavili se na silnici. Kamiony kolem hřměly, osobáky lítaly. Vytáhl mobil – chtěl zavolat, ujistit se o čase. A vtom…
Trhnutí. Karabina se odepnula a prázdné vodítko mu zůstalo v ruce.
Bětka se vrhla přes cestu.
Křičel. Běžel za ní, mával rukama, zastavoval auta. Ale zmizela v křoví u silnice. Prostě se vypařila.
Hledal ji. Tři dny chodil podél silnice, volal ji, pískal.
Pak to vzdal.
Usoudil, že je mrtvá. Srazila ji kola nebo umrzla někde v lese. Byla to jeho vina. Zakřičel, trhl. A trefila ho rána.
Včera mu ale zavolali.
– Dobrý den, je to Viktor Šerý? Měl jste psa?
Ženský hlas. Mladý. Lehce napjatý.
– Měl.
– Jsme z útulku „Naděje“. Přivezli k nám psa. Podle čipu máme vaše číslo. Můžete se přijet podívat?
Srdce mu kleslo až do podlahy.
– Jaký pes?
– Rezavý kříženec. Už starší. Kulhá na zadní nohu.
Mlčel. Mačkal telefon, až mu zbělely klouby.
– Přijedete? – zeptala se znovu slečna.
– Přijedu.
A teď stál u okna a nemohl se přinutit pohnout z místa.
Klíče od auta ležely na stole. Bunda visela v předsíni. Jen hodina cesty.
Ale bál se.
Bál se, že to není ona.
A bál se, že ano.
Útulek ho přivítal štěkotem.
Desítky hlasů – tenkých, chraplavých, zoufalých – se slily v jediný křik. Viktor přivřel dveře auta a ztuhl. Ruce se mu třásly.
„Starý blázne,” pomyslel si. „Proč se třeseš jako osika?”
Ale nohy mu přirostly k asfaltu.
– Viktor Šerý? – z branky vyšla slečna. Mladá, v ošoupané bundě, vlasy schované pod pletenou čepicí. – Já jsem Světlana. Včera jsme spolu mluvili.
Přikývl. Hrdlo se mu sevřelo – slova nešla.
– Pojďte. Je v zadním kotci.
Šli kolem klecí. Psi se vrhali k mřížím, kňučeli, drápali na ně. Viktor koukal pod nohy. Sníh křupal pod podrážkami.
– Víte, – spustila Světlana, – přivezli ji k nám teprve předevčírem. Příbuzní jedné stařenky. Ta zemřela a oni si psa nemohli nechat.
– Stařenky?
– Jo. Růžena Novotná. Bydlela u silnice, v takovém domku. Prý si psa našla před rokem. Ošetřovala ho. Měl zlomenou nohu, asi ho srazilo auto. Babička ho vyléčila, ale na dvůr ho nepouštěla – bála se, že zase uteče na cestu.
Viktor se zastavil.
– Měl obojek s číslem?
– Měl. Ale číslice byly skoro setřené. Babička se pokoušela dovolat, ale nedařilo se – buď vytáčela špatné číslo, nebo… Zkrátka, nebylo to souzeno. Pak usoudila, že ho majitel opustil. Že nehledá.
Viktor zatnul pěsti v kapsách. Byla naživu. Celou tu dobu naživu. A on ani nezkoušel pátrat dál po těch třech dnech.
– Tady, – Světlana zastavila u zadního kotce. – Je tady.
Viktor zvedl oči.
A uviděl svou Bětku.
Seděla v rohu na staré dečce. Rezavá srst vybledla, čumák zbělal. Jedna zadní noha pod sebou – kulhala dodnes.
Pes zvedl hlavu. Podíval se na něj. A ztuhnul.
Viktor udělal krok vpřed. Druhý. Prsty sevřely studené mříže.
– Bětko? – zachraptěl. Hlas mu zrádně přeskočil.
Pes sebou trhl. Uši se postavily.
– To jsem já. Holčičko moje, to jsem já.
Vstala. Pokulhávajíc, udělala pár kroků k mříži. Zastavila se metr od něj.
Jen stála a dívala se.
Viktor klesl na kolena rovnou do sněhu. Natáhl ruku skrz mříž.
– Promiň, – vydechl. – Promiň, ty rezavá hloupá. Tenkrát jsem křičel. Trhl tebou. A pak jsem přestal hledat. Myslel jsem, že jsi mrtvá. Bál jsem se, chápeš?
Slzy mu tekly samy.
Pes vykročil vpřed. Ještě jeden krok. Opatrně, jako by zkoušel, jestli nezmizí.
Viktor ztuhl. Přestal i dýchat.
A tehdy Bětka přišla úplně blízko. Strčila studeným čumákem do jeho dlaně. Olízla mu prsty.
– Otevřít? – tiše zeptala se Světlana, která stála vedle a nenápadně si utírala slzu.
Viktor přikývl.
Zámek cvakl. Dveře kotce se otevřely.
A Bětka, kulhajíc, neohrabaně, ale vrhla se přímo k němu. Přitiskla se k noze a radostně zavrtěla ocasem.
Viktor ji objal. Zahrabal se tváří do rezavé srsti.
– Pojedeme domů, – zašeptal. – Slyšíš? Domů. A už tě nikam nepustím. Nikam.
Bětka tiše zakňučela.
A ještě víc zavrtěla ocasem.
– Špatně jí, – tiše řekla Světlana, přidřepla si k nim. – První dny odmítala úplně. Mysleli jsme, no, víte. Stává se – pes se dostane do útulku a prostě zhasne. Zvlášť starší. Oni se k lidem přimknou víc, než si myslíme.
– Já vím, – chraptivě vypravil Viktor. – Vždycky jsem to věděl.
Pohladil Bětku po hlavě. Otevřela oči – zakalené, unavené – a podívala se na něj. A v tom pohledu bylo všechno.
– Světlano, – Viktor vzhlédl, – a bude moci? Tedy, bude ještě žít?
Dívka si povzdechla.
– Veterinář říká, že má slabé srdce. Noha srostla špatně, proto kulhá. Zubů skoro nemá. Ale víte, Viktore Šerý, pracuju tu tři roky. A viděla jsem ledacos. Psi – nejsou jako lidé. Neumírají na nemoci. Umírají steskem. A když je pro koho žít…
Nedořekla. Ale nemusela.
Viktor pochopil.
Opatrně vstal.
– Jedeme domů, holčičko, – zašeptal. – Zdena nám napekla karbanátky. Máš je ráda, viď? A budeš spát na gauči. Na mém gauči. Ten jsem ti vždycky zakazoval, pamatuješ? Už nebudu. Spi, kde chceš. Jen neodcházej, ano?
Bětka ho olízla na tváři.
A Viktor pocítil – poprvé za rok – jak něco uvnitř taje.
– Děkuju, – otočil se k Světlaně.
– Opatrujte ji, – kývla. – A opatrujte se.
Viktor usadil Bětku na přední sedadlo, přikryl starou bundou. Sám usedl za volant.
Nastartoval a jel domů.
Zdena zalapala po dechu, když je uviděla ve dveřích.
– Viktore! Vždyť je to, vždyť je to Bětka?!
– Ona sama, – Viktor opatrně vnesl psa do předsíně, položil na zem. – Našla se.
– Proboha, – sousedka spráskla ruce, klesla na bobek. – Holčičko moje! A jak jsi vyhublá. Viktore, veď ji do kuchyně, hned jí dám najíst!
Bětka prošla bytem pomalu, pokulhávajíc. Očuchala každý kout, každou známou věc. Pak se vrátila k Viktorovi a lehla si k jeho nohám.
– Tak je to správně, – kývl. – Zůstaneš se mnou.
Zdena nakrmila Bětku – po troškách, opatrně, aby jí neublížila. Pes žral hltavě, duse se, jako by se bála, že jí to vezmou.
– Pomalu, pomalu, – konejšil Viktor, hladil ji po zádech. – Nikam to neuteče. Jez klidně.
Večer si Bětka vylezla na gauč. Viktor ji nevyhnal – jak slíbil. Jen ji přikryl teplou dekou, sedl si vedle.
Zapnul televizi, ale nedíval se. Jen hladil rezavou srst a mlčel.
A Bětka mu položila hlavu na klín a zavřela oči.
A ocas se jí lehce pohyboval – jen trochu, ale pohyboval.
Viktor hleděl z okna. Za sklem padal sníh – stejný jako před rokem. Stejný jako v ten prokletý den na silnici.
Ale teď bylo všechno jinak.
Poprvé za rok se nebál zítřka.
Protože věděl: zítra se Bětka probudí vedle něj. A pozítří. A tolik dní, kolik jim bude vyměřeno.