Jaromír se vrátil z honu rozzlobený jako vosa v láhvi. Holínky odhodil u prahu – jednu doleva, druhou doprava. Kabát mrštil na věšák, netrefil, ani ho nezvedl. Vešel do kuchyně a zarachotil konvicí.
Božena seděla v pokoji, listovala v mobilu. Slyšela, jak manžel chodí – těžce, nervózně, každý krok jako výtka. Rezavý pes Ferda ležel u jejích nohou s čumákem na tlapách. Zalehl uši, ocasem nevrtěl. Vždycky vycítil, když byl pán v takové náladě, a snažil se mu vyhnout.
– Tak, – postavil se Jaromír ve dveřích, ruce v bok, jak dělával, když chtěl říct něco, co považoval za konečné. – Ten pes se k honu nehodí. K ničemu, ne pes. Cvičil jsem ho, cvičil – a výsledek nula. Kachna padne – on sedí. Zajíc kolem – zívá. Musíme se ho zbavit.
Božena zvedla oči. Podívala se na muže klidně, pozorně, jako se dívá na člověka, který řekl něco velmi hloupého, ale ještě si to neuvědomil.
– Zbavit? – opakovala, jako by to slovo ochutnávala.
– No a co? Krmit žrouta? Lovecký pes má lovit. A tenhle… – Jaromír mávl rukou směrem k Ferdovi, který se přitiskl ještě blíž k Boženině noze. – Zítra ho odvezu k Karlovi, třeba ho vezme. A jestli ne, tak ho vyhodím na silnici.
„Vyhodím na silnici“ – v tu chvíli něco v Boženě cvaklo.
Vstala mlčky. Ferda se hned zvedl za ní a úzkostlivě na ni vzhlížel. Božena prošla kolem muže do předsíně, otevřela komoru a vytáhla kufr – velký, modrý, na kolečkách. Ten samý, se kterým kdysi jezdili k Lipnu, když ještě někam jezdili spolu.
Jaromír ji sledoval pohledem, ale nic neřekl. Nejspíš si myslel, že žena začala s přeskládáním věcí na sezónu.
Ale Božena otevřela Jaromírovu polovinu skříně.
Košile – jedna, dvě, tři, čtyři. Úhledně. Spodky, ponožky – do boční kapsy. Džíny – jedny sváteční, jedny pracovní. Šedý svetr, dárek od matky. Holicí strojek z koupelny. Kartáček na zuby.
Jaromír se objevil ve dveřích ložnice a chvíli mlčky sledoval. Pak mu to došlo.
– Co to děláš?
– Balím ti kufr, – odpověděla Božena stejným tónem, jakým říkala „večeře je na sporáku“ nebo „došel chleba“.
– Jaký kufr? Na co?
– No, řekls, že je potřeba se zbavit. Tak se zbavuju.
Jaromír zamrkal. Pak si pomalu sedl na kraj postele, jako by ho podlomila kolena.
– Kvůli psovi?
– Nekvůli psovi. Kvůli tobě.
Zapnula zip a narovnala se. Ferda tiše vešel do pokoje a lehl si u prahu, jako by hlídal.
– Povím ti to, Járo, když už je řeč. Ty nadáváš Ferdovi, že je žrout. Neumí lovit, k ničemu není. Ale pojďme si spočítat, kdo tady má nějaký užitek.
– Boženo, no, nezačínej.
– Ferda kachnu nepřinese, to je pravda. Zato mě každé ráno vítá, jako bych byla půl roku na služebce. Položí tlapu na koleno, když pláču. A já pláču, Járo, často. Protože ty přijdeš z práce – a hned do televize. Z honu – na gauč. Se mnou jsi naposledy normálně mluvil, když přišel velký účet za elektřinu. Tři věty za sebou – to byla událost.
Jaromír otevřel ústa.
– To srovnáváš – já a pes.
– Nesrovnávám. Konstatuju. Ferda je živý. Cítí. Miluje. Jen tak, bez nároku. Nepotřebuje, abych byla hubená nebo vařila polévku. Potřebuje, abych byla. Ty, Járo, kdy jsi naposledy měl radost, že jsem?
Ticho v pokoji viselo jako prádlo na šňůře – těžké, mokré, nepříjemné.
Jaromír hleděl na kufr. Pak na ženu. Ferda zvedl hlavu a podíval se na něj bez křivdy, bez vzteku. Jen se podíval. Psi neumějí držet zlost, na to mají příliš velké srdce.
– Vždyť jsem to nemyslel vážně, – řekl Jaromír. – Unáhlil jsem se. Chlapi se smáli.
– Chlapi se smáli. A ty, aby ti před nimi nebylo hanba, jsi chtěl vyhodit živou bytost. Která ti důvěřuje. Která k tobě běží, když přijdeš domů. A že ji vyhodíš – to neví. Myslí si, že jsi hodný.
Jaromír si promnul obličej rukama. Strniště píchalo – dva dny se neholil na honu.
– A co, ten kufr je vážně myšlený?
Božena chvíli mlčela. Za oknem se vrabci hádali na jeřabině. Lednička zavrčela a ztichla.
– Vážně, Járo. Není to o Ferdovi. Ferda je poslední kapka. Ty o živé bytosti – „zbavit se“, „na silnici“. A když zítra neudělám, co chceš – zbavíš se i mě? Odvezeš mě k mámě – že se nehodím, prý, vyzvedněte si ji?
– To přeháníš.
– To ty přeháníš. Dávno. Přestal jsi vidět, že kolem jsou živí. Já jsem živá. Ferda je živý. Nejsme nástroje. Ne puška, kterou můžeš prodat, když střílí křivě. Jsme rodina. A rodinou se nehází.
Jaromír seděl a cítil se, jak se dávno necítil. Dřív to bývalo – on řekl, žena souhlasila. Ne že by Božena byla bezkrevná. Uměla mlčet – trpělivě, po žensku. Šetřila. Uhlazovala. A on si zvykl, že může říkat jakoukoliv hloupost – a nic se nestane.
Ale stalo se.
Ferda přistoupil k Jaromírovi a strčil mokrým čumákem do jeho ruky. Jen tak přišel, protože viděl, že je člověku špatně. A když je špatně, musí být nablízku. Ferda to věděl ne rozumem – ale celou svou rezavou srstí.
Jaromír se podíval na psa. Na mokrý čumák, hnědé oči, na ocas, který se nesměle pohnul – jako, no tak, mír?
A v tu chvíli to do něj vjelo. Ne až k slzám – chlap přece. Ale něco se v něm převrátilo, jako loď na vlně – žbluňk, a už jsi na druhé straně.
– Boženo. Uklid ten kufr.
– Nač?
– Protože, – pohladil Ferdu po hlavě, – jsem pitomec.
– To vím. Otázka je, jestli pitomec, který se ještě učí, nebo takový, co mu ani kůl na hlavě nepomůže.
Jaromír se ušklíbl. I teď to uměla.
– Učím se. Promiň. Za Ferdu. A za všechno.
Božena přistoupila ke kufru, rozepnula ho. Vyndala strojek, kartáček, položila na noční stolek.
– Košile si pověsíš sám.
Jaromír kývl. Sklonil se k Ferdovi a poškrábal ho za uchem.
– Tak co, žroutе, – hlas se mu zachvěl. – Žijeme dál?
Ferda zavrtěl ocasem tak, že málem shodil stojací lampu. Vyskočil, olízl ho na nose. Sedl si a podíval se na oba s výrazem, který mají jen psi: absolutního, ničím nezaslouženého štěstí.
Na příští hon jel Jaromír bez Ferdy. Vrátil se se dvěma kachnami a sáčkem cukrových kostí z tržnice.
– To je pro koho? – zeptala se Božena, i když to věděla.
– Pro žrouta, – zabručel Jaromír. A usmál se.
A kufr Božena uklidila zpátky do komory. Ale ne moc hluboko. Tak, aby ho mohla snadno vytáhnout.
Pro jistotu.