Naše tajemství je už 15 let staré. Rozhodla jsem se ho vyprávět, protože manžel už o něm ví, takže teď můžu.
Před porodem jsem strávila na pohotovosti 26 dní – to byla taková velká dovolená před bezesnými nocemi. Ve stejné místnosti se mnou byla Petra – 21 let, milá, ze střední vrstvy, bydlela s rodiči, dítě nebylo plánované, otec nebyl nadšený a o svatbě nechtěl ani slyšet – běžná situace, alespoň jsme to tak neřešily. Jen jednou zmínila, že její máma chce vnučku, kdežto tátovi je jedno, koho na kole učit jezdit. Hodně jsme si povídaly, spřátelily jsme se, jedly společně dobrůtky.
Jednoho rána při vyšetření se jí lékař zeptal:
– Nemáte to rozmyšleno?
– Ne, – odpověděla rozhodně.
– Sestra přinese formulář. Podle zákona máte šest měsíců na to si to rozmyslet.
Něco mě napadlo, ale bála jsem se zeptat. Před obědem sestra přinesla dokumenty a Petra je vyplnila. Z myšlenek mě bolela hlava a nemohla jsem mlčet:
– Co to je?
– Odmítnutí.
– Proč!? Vždyť vyrostete, rodiče vám pomohou, jsi mladá, silná. Co děláš!?
– Narodí se další! Teď není vhodný čas, nechci ho!
A víte, odpověď byla chladná…, nebylo v ní smutku, lítosti k dítěti, nebyly žádné slzy, ani neodvrátila pohled ode mě, zatímco já čekala, až se rozpláče – teprve pak bych ji mohla přesvědčit! Ale ona neplakala.
Od té doby jsme už moc nemluvily.
Já začala snít o tom, že bych si to dítě vzala k sobě. Po první noci plné myšlenek, aniž bych věděla, kde skončí to její prohlášení, jsem ráno šla za svým lékařem. Řekla jsem mu, jak to je, a šly jsme za přednostou oddělení. A tam jsem to všechno řekla.
Potom jsme šly k primáři. A tam to zaznělo nahlas:
– Nešlo by to udělat tak, že bych ho porodila já, a ona… jako by ani nerodila? Nevím jak, ale tak aby byl úplně můj? Abych to nemusela vysvětlovat manželovi a příbuzným, prostě – porodila jsem dvojčata a hotovo! – měla jsem hrozný polyhydramnion, takže mi ten nápad přišel velmi vhodný.
Lékaři měli ústa doširoka otevřená. Primář protočil oči.
– Co to říkáte! To je nezákonné! Chcete, abych kvůli vám šel k soudu?…
– A co je vám do toho?! Něco vymyslete! Prosím! I kdybychom rodily v různých dnech, zapíše se to s mými porody! Nebo ho někomu prodáte? – to už bylo moc, a urážení lékaři mě vyhodili.
Té noci Petra porodila. Byla jsem rozrušená, ale v duchu jsem doufala, že Boží prozřetelnost připravila pro to dítě dobrý osud. Moc jsem nad tím přemýšlet nechtěla, abych se nerozplakala a hladila svůj obrovský břicho, abych se uklidnila.
Druhý večer mi začaly kontrakce. Porod byl těžký. V 6:55 jsem se stala matkou malé Jitky.
Hned po porodu ke mně, ještě v bolestech, přišel primář:
– Nemáte to rozmyšleno?
Nejdřív jsem nechápala, o čem mluví. Když jsem to pochopila, zavrtěla jsem hlavou:
– Ne! Ne! Ne! Nepřemýšlela jsem!
A tak jsem porodila dvojčata – Tomas a Jitku. Tomáš sál jako vysavač a Jitka byla příšerně líná, ale přibírala.
Zeptala jsem se primáře, jak bych mohla oddělení pomoci. Napsal seznam a řekl:
– Čím víc, tím líp, toho není nikdy dost.
Manželovi jsem po telefonu o dvojčatech neřekla. Požádala jsem ho, aby za námi přijel. Když to viděl, nebyl ani tak šokovaný… – posadil se na židli a požádal o vodu, vypil a zeptal se:
– Tak co ultrazvuk… Hm, a co teď ultrazvuk… už máš jména?
– A co bys chtěl ty?
– No, mysleli jsme na Jitku, ale teď…, – znenadání vstal a usmál se, jako by si na něco vzpomněl, – Pojmenujme ho jako dědu – Tomáš?
Samozřejmě, dejme tomu tak. Brečela jsem, a on myslel, že žaly radostí. Bylo to i radostí, a pořádně jsem si uvědomovala, co dělám, že mu lžu, že dva dny budu lhát všem, a měla jsem z toho strach.
Nemám představu, jak to všechno zařídili, ale vše jsme měli od začátku správně – od štítků až po propouštěcí list.
21. dubna se našim dětem naplnilo 15 let. Vyrazili jsme na ryby, abychom to oslavili. Tomášovi jsme dali prut a Jitce horské kolo. Tam jsem se rozhodla, že to manželovi řeknu, ale střízlivá bych se bála jeho reakce, takže s pár skleničkami odvaha rostla. Cestou jsme v obchodě vzali dvě lahve vína. Na manželovo překvapení jsem odpověděla: “Je to přeci oslava”. Děti šly pozdě spát, a já připravila na kuchyňské lince pokračování hostiny. Když už na dně druhé lahve skoro nic nezbylo, vyprávěla jsem svůj příběh. Igor poslouchal, pak řekl:
– Nevěřím.
– Slibuju! – křivý opilý kříž, hrůza!
Další večer se mě zeptal znovu:
– Je to pravda?
– Ano, – tentokrát jsem byla mnohem méně statečná, hlava mi visela níž než ramena.
Dlouho jsme si povídali, já plakala. Jako by mi spadl kámen ze srdce, manžel mě pochopil.
– Tedy, to bylo něco! Tomáši, Jitko, pojďte sem! – děti přišly a já zkameněla. – Vaše matka je silná a moudrá žena! Buďte na ni opatrní, a laskavě se usmál.
