Odeberu svou dceru z dětského domova
Maruška zmateně stála a nedůvěřivě zkoumala ženu, která stála před ní.
Vykuřovávka právě vysvětlila, že přijela její maminka!
Že ji dlouho hledala, a ve skutečnosti se jí opravdu nevzdala, jak si Maruška myslela. To se Maruška jednou ztratila v jiném městě a přivedli ji do dětského domova. Maminka ji však celou dobu hledala!
Maruška opatrně pohlížela na tvář neznámé usměvavé ženy. Jako by ji chtěla poznat, a přesto nemohla. Byly to oči její mámy? A ruce? Mohla to být skutečně její maminka, když si na ni vůbec nepamatovala?
Maruška naklonila hlavu a najednou se v obličeji ženy něco změnilo. Stále se pokoušela usmívat, ale po tvářích se jí začaly kutálet slzy, které už nemohla zadržet.
A Malé Maruščino srdíčko se pohnulo. No samozřejmě, že to byla mamminka, teď ji poznala podle jiskry v očích, podle naklonění hlavy. Bůh ví, podle čeho všeho ji poznala.
Udělala dva rozpačité krůčky, roztáhla ručky a rozběhla se jí vstříc s výkřikem: “Maminko, maminečko, konečně jsi mě našla!”
Již večer, doma, seděly spolu ve velkém měkkém gauči. Julie hladila Marušku po vlasech, po hubených ramenou a líbala ji na uplakané oči.
Po sté se pokusila odpovědět na nejdůležitější otázku: “Maminko, proč jsi tak dlouho nepřicházela? Tolik jsem tě čekala!”
– Moje sluníčko! Odpusť mi, hledala jsem tě každý den. Ale ztratila ses, bylo to strašné! Někdo viděl, jak cikánka běžela s dítětem v náručí. Dokonce jsme šli ke cikánům, ale nikde tě nebylo! Procestovala jsem všechna okolní města. A potom mi někdo řekl, že v jednom dětském domově je holčička, kterou přinesli. A hned jsem si pomyslela, že jsi to ty, a přijela jsem!
– Tak dlouho, maminečko! Dobře, že jsi mě našla! – Maruška objala Julii pevně svými malými teplými ručkami.
Ale z čerstvého rohlíku s mlékem, z tepla bytu a z maminky objetí úplně klimbla hlavou. Ručkama se ještě držela Julii, ale už zeslábly a odpadly. Julie vzala do náruče ospalou holčičku a nesla ji do postýlky.
– Už mě nikdo neukradne, že, mami? – ospale zašeptala Maruška.
– Už tě nikdo nevezme ode mě, slibuji ti! – Julie přitiskla malé tělo k sobě a políbila její hedvábné vlasy. Poté ji položila do postýlky.
– Neodcházej, – prosila Maruška, a Julie si lehla vedle ní na dětský gauč.
Maruška okamžitě sladce usnula, i když jednou rukou pro jistotu držela Julie za župan. Čas od času, jako by zkoušela, zda je maminka stále tady?
“Takhle jsem splnila poslední přání své milované sestry. Našla jsem Marušku a teď je se mnou. Diana chtěla, abych Marušce o ní nic neřekla. Teď jsem Maruščina maminka,” přemýšlela, ležíc bez spánku Julie.
Ona opravila na holčičce měkkou peřinku a Maruška se ve snu usmála.
Ať už všechno zlé zůstane za nimi, i když je tak těžké smířit se se ztrátou sestry a matky.
Jejich maminka byla hodná, ale nějak bezradná. Julii a Dianě porodila bez otce. A co si Julie pamatovala, matka pořád plakávala, jak je pro ni těžké táhnout dvě dívky sama. Jakoby někdo za to mohl!
Dianina byla o patnáct minut starší než Julie a vždy rozhodovala za obě.
A když matka přivedla už třetího družku, Diana řekla, že musí utéci z domu, jinak to bude špatné!
Ale Julie bylo líto mámu, jak by mohla mámu opustit? Ona přece chce to nejlepší, usiluje pro dcery. Aby byl chlap doma.
– Julčo, získám peníze a utečeme, – přemlouvala ji Diana, – Jinak to neskončí dobře! Už nám je sedmnáct, dostaneme se do školy, budeme žít na koleji, rozumíš? Takže toho maminčina chlapíka nechci už nechat!
Jak byla Julie tehdy naivní!
Diana ji na něco upozornila ohledně otčíma, ale Julii se zdálo, že si to Diana všechno vymýšlela. Maminka je šťastná, a i otčím se usmívá, kupuje bonbóny a ovoce. Dokonce i Julii mrkl na oči, – No, není lepší žít s tátou, co? Drž se mě, a pak bude vše v pořádku, rozumíš, modrooký?
– Přestaň otravovat mladšího, chápeš? – ihned se postavila před Julií Diana. A tehdy se Julii zdálo velmi zvláštní, že Diana s ním mluví tak ostře.
Diana se tehdy hodně změnila. Chlapec z jejich domu se o ni zajímal.
Anton se Dianě líbil už od páté třídy. Dobře se kamarádili, Julie dokonce sestru dráždila, že si ji Anton vezme za manželku a Julie bez Diany se ztratí.
Ale v poslední době byla Diana s Antonem v rozporu úplně a Anton chodil tmavší než mrak. Dokonce přistoupil k Julií, ale ona nevěděla důvod, co by mu mohla říct?
Netrvalo dlouho a Diana někde sehnala velkou částku, Julie se bála, odkud to vzala?
– Kde jsem vzala, tam už není! – zlostně jí oznámila její sestra, – Jsi se mnou nebo ne? Vždyť jsi jako malé dítě, přestože jsi mladší jen o patnáct minut! Jedeš se mnou?
Diana měla takovou tvář, že se Julie bála a… souhlasila. A opravdu, chtěly přece dostat do školy.
Ale všechno dopadlo úplně jinak. Diana pronajala pokoj a odmítla se hlásit. A pak se ukázalo, že Diana… je těhotná!
– Tak možná bys to měla říct Antonovi, Diano? – snažila se Julii sestru povzbudit, ale ta jen odháněla, jako by ji někdo vyměnil, – Co tady Anton? Dej mi pokoj, rozumíš?
Pak Diana plakala a prosila Julii za odpuštění. Julie sestru utěšovala, že jí pomůže s maličkým. Bude pracovat, a nakonec se všechno vyřeší. Ale z těchto útěch byla Diana zase jen naštvaná.
Holčička se narodila dřív, nedonošená. Julie přivítala sestru s maličkou z porodnice. Byla zaměstnána jako prodavačka v obchodě. Koupila věno pro malou neteř. A velmi se snažila Dianě ve všem pomáhat.
Ale čemu má být, toho nemine. Matka se od někoho dozvěděla, jak se její dcery “učí”. A navíc otčím učinil skandál, že mu peníze zmizely, to určitě tvoje holky je sebraly! Slovo za slovem a otčím prohlásil, že to od něj je Diana těhotná, o jak!
Takže maminka ho odstrčila, protože nečekala taková přiznání. Otčíma strčila a on hlavou narazil do ostrého rohu stolku. Maminka v hysterii jim zavolala: “Holky, něco jsem udělala, co mám dělat?”
Matka dostala trest, ale byla slabá, nevydržela a už se nevrátila.
Diana ztratila veškerý zájem o život. A jednoho dne se Julie z práce vrátila a doma nikdo nebyl.
A na stole byla poznámka: “Nehledej mě, ani nehleděj Mařenku, dala jsem ji do dětského domova v jiném městě. Ty máš svůj život a já svůj. Sbohem, sestro!”
Julie toho večera celou noc plakala. Jak to tak mohlo být? Nemá matku a starší sestra ji opustila!
Naplakala se Julie do zásoby let dopředu. Ale ráno si umyla tvář a pevně se rozhodla najít Marušku. Zdá se, že už nemá žádnou blízkou duši.
A pátrání k ničemu nevedlo, ať se Julie snažila jak chtěla.
O dva roky později telefonát a na druhém konci hlas Diany, jenže hrubý, podivný a zoufalý, “Julie, splň moje přání, vezmi Marušku z dětského domova. Ten dětský domov je v městě ***. A na mě zapomeň!” – a telefon byl na konci. Takhle…
***********
Maruška ve snu zakňučela a Julie upravila peřinku: “Ššš, spinkej, spinkej… dceruško.”
Dceruško.
Ano, dceruško.
Brzy se Pavel vrátí ze služební cesty. Už si s ním vše domluvili. Zařídí adopci a zatím Marušce nic neřeknou. A má vůbec malé dítě tohle vědět?
A dál osud vše postaví na své místo.
Možná se Diana jednou vrátí?
Život je totiž tak nepředvídatelný.
No, zatím budeme prostě žít. S Pavlem chtějí ještě další děti a aby všechno bylo prostě dobré, a to je vše!
Vždyť obyčejné rodinné štěstí je přesně to, o čem Julie vždycky snila.
A sny se splní, pokud si to opravdu přejete…
