Osudové setkání
Alena si vzala Petra hned po vysoké škole. Jejich láska byla tak silná, že se zdálo, jako by celý svět existoval jen pro ně dva. Rodiče, vidouc jejich štěstí, mladému páru pomohli koupit prostorný dvoupokojový byt v Brně.
Jeden z pokojů s láskou zařídili jako dětský. Pořídili dvě malé postýlky a představovali si, jak jejich budoucí miminko v jedné z nich sladce usne. Dokonce vybrali jméno pro prvorozené – David. Z nějakého důvodu byli Alena i Petr přesvědčeni, že se jim narodí chlapec. Pro případ holčičky si nechali jméno Tereza. Ale všem známým s nadšením vyprávěli jen o Davidovi, jako by holčička byla jen vzdálenou možností.
Když se to dozvěděla Alenina babička, Ludmila, přísně ji pokárala:
„Alenko, to nemůžeš! Dávat jméno předem je špatné znamení! Jméno se dává až narozenému dítěti!“
„Babi, vždyť ty věříš jen pověrám!“ odbyla ji Alena s úsměvem.
Ale uběhly tři roky a dětský pokoj zůstával prázdný, jako by byl prokletý. Alena nemohla otěhotnět. Léky, lékaři, nekonečné testy – nic nepomáhalo. Naděje mizela jako jarní sníh, zanechávajíc za sebou jen chlad a prázdnotu.
Ludmila, vidouc vnuččino utrpení, přemluvila ji, aby zašla za léčitelkou, tetou Janou. Alena v takové věci nevěřila, ale zoufalství ji donutilo souhlasit. „Co když…?“ problesklo jí hlavou.
Teta Jana ji vyslechla, podívala se na ni svýma hlubokýma, téměř děsivýma očima a řekla:
„Vy s manželem jste snili o synovi, dali jste mu jméno – David. Ale jméno vzniklo dřív než dítě. Někdo to jméno vzal. Teď jsou nešťastní jak vy, tak ten, kdo to jméno nese. Udělej to dítě šťastným – a štěstí přijde k vám.“
Alena poslouchala a srdce se jí svíralo. Z nějakého důvodu slova té ženy zněla pravdivě.
„Teto Jano, co mám dělat?“ hlas se jí třásl.
„Sama poznáš,“ odpověděla léčitelka záhadně. „Poznáš – a štěstí se usadí ve vašem domě.“
Uběhl další rok. Děti stále nebylo. Alena téměř zapomněla na slova léčitelky, ale naděje na zázrak v jejím srdci doutnala. Petr také neztrácel víru, i když stín smutku se v jeho očích objevoval čím dál častěji.
Jednou Alena kvůli práci zavítala na druhý konec města. Šla kolem starého loutkového divadla, když přijel autobus s nápisem „Dětský domov“. Začaly z něj vystupovat děti, asi tříleté až čtyřleté, švitořivé jako hejno vrabců. Alena se zastavila, okouzlena jejich bezstarostným smíchem. Najednou se ozval křik vychovatelky:
„Davide!“
Malý chlapec, pronásledujíc odlétající čepici, vyběhl na silnici. Alena, která stála nejblíž, se k němu vrhla, chytila ho za ruku a přitiskla k sobě, cítíc, jak jí srdce divoce buší.
„Davide!“ vydechla, aniž by chápala, proč ho oslovila jménem.
„Maminko,“ tiše řekl chlapeček a objal ji svými drobnými ručkami.
K nim přiběhla vychovatelka:
„Děkuji vám moc!“
Snažila se chlapce vzít, ale ten se Aleny držel, nechtěl ji pustit.
„Davide, pojď se podívat na představení!“ jemně řekla Alena, stále se třesouc po zážitku.
„Proč mě nazval maminkou?“ zeptala se vychovatelky, nemohouc odtrhnout pohled od velkých dětských očí.
„Všem, kdo se jim líbí, tak říkají,“ odpověděla žena a náhle dodala: „Vy vlastní děti nemáte?“
„Ne,“ Alenin hlas se zachvěl, slzy jí vstoupily do očí. „My s manželem tolik chceme…“
Vychovatelka se na ni podívala s vlídností.
„David je báječný chlapec. Přijďte k nám na návštěvu.“
Večer Alena přivítala Petra s uplakanýma očima.
„Co se stalo, Aleno?“ objal ji.
„Dnes před loutkovým divadlem byl autobus z dětského domova,“ začala, zadržujíc slzy. „Jeden chlapec vyběhl na silnici za čepicí. Stihla jsem ho chytit. Objal mě a nazval maminkou. A jmenuje se… David.“
Alena se rozplakla, schoulíc se do manželova ramene.
„Petře, vezmeme si ho k nám. Bude naším synem.“
Petr se zamyslel, ale vzápětí se jeho tvář rozjasnila.
„Kolik mu je?“ zeptal se.
„Tři nebo čtyři. Je tak světlý, tak milý. Když jsem ho objala, všechno se ve mně obrátilo naruby.“
„Dobře, uklidni se,“ pohladil ji po vlasech. „Zítra pojedeme do dětského domova, všechno zjistíme.“
Následující den, vyzbrojeni hračkami a sladkostmi, Alena a Petr vyrazili do dětského domova. Ředitelka, Jana Vlastimilovna, je přivítala vřele. Už věděla o včerejší události.
„Dobrý den! Pojďte dál,“ řekla. „Děkuji vám za včerejšek, Aleno.“
„Dobrý den,“ Alena se třásla, ale ovládla se. „Já jsem Alena, to je můj manžel Petr. Chtěli bychom se seznámit s Davidem.“
„Dobře, hned vám ho přivedu,“ přikývla Jana Vlastimilovna.
Čekali v místnosti, vnímajíc, jak se vteřiny vlečou jako věčnost. Dveře se otevřely a malý David, spatřiv Alenu, k ní s výkřikem přiběhl:
„Maminko!“
Alena ho objala, slzy jí vytryskly.
„Davide, můj zlatý…“
Petr vytáhl z tašky hračky. Chlapec s zvědavostí k němu přistoupil.
„Tak ji otevřeme!“ navrhl Petr.
V krabicích byly autíčko, robot a plyšový zajíček. David zářil štěstím. Jana Vlastimilovna zašeptala Aleně:
„Pojďte do mé kanceláře, promluvíme si. Ať si zatím hrají.“
Za půl hodiny se Alena vrátila se složkou dokumentů. Petr a David se stále zabraně hráli.
„Já a David jsme už kamUž nikdy nebudou sami.
