Píšu ti, protože zuřím, protože jsem zraněná, protože nevím, jak se naučím milovat zrádce, který mi zlomil srdce.
S Markem se známe od studentských let. V posledním ročníku střední školy jsme se stali kluky a chodili jsme spolu do školy.
Jako studenti jsme sdíleli byt a žili jako opravdová rodina.
Byly noci, kdy jsme usínali hladoví, protože peníze nestačily, ale byli jsme šťastní, protože jsem měla jeho a on měl mě.
Tulili jsme se k sobě, usínala jsem mu v náručí a on mi každý večer místo “dobrou noc” šeptal do ucha, že mě miluje.
Když jsme odmaturovali, rozhodli jsme se zůstat. Už jsme mluvili o rodině, o dětech, snili jsme o tom, jak jednou budeme mít spoustu peněz a koupíme si velký dům v podhůří, se zahradou a bazénem.
Mark dostal práci ve velké firmě a já jsem neměla jeho štěstí. Chodila jsem na jeden pohovor za druhým a nakonec mě v jedné firmě přijali.
Vydělávala jsem sice mnohem méně než on, ale aspoň jsem teď měla jistotu, že on mě neuživí a já dávám peníze do rodinného rozpočtu.
A i když jsme bydleli v bytě, postupně jsem začala kupovat věci, které zútulňovaly náš společný domov.
Mark ve firmě rychle stoupal a brzy ho začali posílat na služební cesty do zahraničí a jednou za tři měsíce cestoval někam do Evropy.
Jednou večer, když se vrátil domů, mi řekl, že ho posílají na rok do své kanceláře ve Stockholmu. Rozplakala jsem se, protože jsem si nedokázala představit, že bychom byli tak dlouho od sebe.
Mark vypadal, že ho moje slzy rozčilují, a nesnažil se mě utěšit ani obejmout. A pro jednou, když jsme šli spát, mi neřekl, že mě miluje.
Mysl mi říkala, že se něco děje, ale mé srdce ta znamení odmítalo přijmout.
V den jeho odjezdu jsme se rozešli bez emocí. Jen já vím, co mě to stálo. O několik dní později jsem od Marka dostala e-mail.
Děkoval mi za roky, které jsme spolu prožili. Měl mi to říct už dávno, ale stále nesebral odvahu říct mi, že už několik měsíců udržuje vztah se svou spolupracovnicí.
Byla s ním také ve Stockholmu. Popřál mi hodně štěstí a aby se mi podařilo najít někoho podobného jako jemu. A to bylo všechno.
Plakala jsem celé dny, i když jsem věděla, že bych neměla. Protože muž, který nemá odvahu rozejít se se svým přítelem z očí do očí, si její slzy nezaslouží.
Vím, že se z toho dostanu, vím to. Ale jak mám odteď někomu věřit, to nechápu.
Jasně.
