„Odešla, protože jsem už unavená být ‚nevhodnou‘ manželkou.“
„Káťo, můžeme si na chvilku promluvit?“ povzdechl si Jakub, když jeho žena po sté té večer přebíhala mezi kuchyní, jídelním stolem a barem, připravujíc saláty a chuťovky pro jeho hosty.
„Samozřejmě, Jakube, něco se stalo?“ otočila se, utírajíc si ruce do zástěry.
„Už zase ‚Jakube‘… Prosil jsem tě, abys nekřížila jazyky, zní to hrozně. A ty tvé ‚ó‘ a ‚é‘… Upřímně, to opravdu trhá uši. Vyrostla jsi na vesnici, tam to možná běžné je, ale tady ne.“
„A já to přece neskrývám. U nás se tak mluví. Někdo ‚měkčí‘, někdo ‚tvrdí‘, a vy tady zase ‚češtináři‘ přes každé slovo. A čím je ‚Kubíku‘ horší než ‚Káťo‘?“
„Nechápeš to. Nechci, abys dnes večer seděla s námi. Bude to pracovní večeře, moji přátelé jsou vážení lidé. Ty, promiň, ale prostě nejsi na jejich úrovni…“
Kateřina ztuhla. Uvnitř ji přešel mráz.
„A v čem přesně ‚nejsem na úrovni‘? Nemám správný manikúr? Jsem moc obyčejná na řeči o ziscích a startupech? Tvým kamarádkám Evě s Terezou, dokonce i Lence a Natálii – ty taky nejsou žádné investiční manažerky. U vedlejšího stolu se smějeme memům a ukazujeme si fotky dětí. V čem je problém?“
„Prostě bys nepochopila. Jsou z dobrých rodin. A ty…“ Jakub se zarazil. „Je mi před nimi trapně.“
„Trapně? Když jsem za tebou jezdila po nemocnicích, bylo ti to trapné? Když jsme se v létě vraceli z vesnice s kufrem plným zavařenin od mých rodičů – taky ti trapné nebylo? Ale když máš přijmout hosty, najednou nejsem ‚dost dobrá‘?“ strhla zástěru a odešla do ložnice.
„Káťo, počkej, nerozčiluj se…“ začal, ale dveře už za ní práskly.
Nevěděl, že Kateřina slyšela každé jeho slovo. Slyšela, jak odešel z bytu, a pak si sedla na postel, zakryla si obličej dlaněmi. Vztek a bolest jí svíraly hrdlo. Kolikrát ji varovali – říkali jí, že je prostá venkovanka, která nemá co dělat s pražským kariéristou… A ona věřila. V jejich lásku. V jeho dobrotu. A přitom až doteď jí nikdy nedal důvod pochybovat.
Seznámili se v posledním ročníku. Kateřina studovala knihovnictví, Jakub ekonomii. Byl tichý, uzavřený, trochu neohrabaný. Dívky o něm za jeho zády říkaly, že je podivín, posmívaly se mu. Ale jí ho bylo líto – nesnášela, když někoho odsuzují bez důvodu.
Později se potkali v knihovně. Koktal, bál se, a ona mu klidně a vlídně řekla: „Vydechni, nadechni se a mluv pomalu.“ A tak to začalo. Potom schůzky, dlouhé rozhovory, podpora. On vedle ní rozkvetl. O pár let později svatba, kterou nakonec schválili i ti největší skeptici.
A teď tohle?
„Takže dokud jsi byl nikdo, byla jsem důležitá, a jak ses stal ‚někým‘, stala jsem se přítěží?“ pomyslela si hořce a vytáhla kufr.
Zavolala sestře, stručně jí vysvětlila situaci. Ta jí hned nabídla, ať se k nim nastěhuje. Švagr a neteře byli nadšení.
„Co budeš dělat?“ zeptala se sestra.
„Vrátím se k rodičům. Právě se uvolnilo místo v knihovně. Najmu si malý byt. Věci si nechám převézt později, přes přepravní službu. Hlavní je odejít.“
Telefon zazvonil. Na displeji svítilo: Jakub.
„Kde se schováváš?! Hosté přijdou za dvě hodiny a doma není večeře, ani ty!“
„Zlato, když jsem moc obyčejná na to, abych seděla u stolu s tvými ‚vyvolenými‘, myslím, že by vám vařící měl být někdo vznešenější. Takže se o sebe postarej sám. Už tu nejsem.“
„Káťo, zbláznila ses?!“
„Ne. Odcházím z TVÉHO života. Zítra podám žádost o rozvod.“
Zavěsila a bez váhání otevřela sociální sítě. Napsala krátký, ale upřímný příspěvek o tom, jak se během jednoho večera může z milované manželky stát „ostuda rodiny“.
Jako první zareagovaly manželky a přítelkyně jeho přátel. Všechny se postavily na její stranu. A pak to začalo. Dokonce i jeho kamarádi psali: „Tohle jsem od Jakuba nečekal.“ Sám Jakub jí poslal vzkaz plný vzteku: „Kvůli tobě jsem se pohádal s lidmi.“
Opravdu si myslel, že se jeho slova nikoho nedotknou? Že manželky jeho přátel, také často pocházející z menších měst a vesnic, v těch „prostých“ nepoznají samy sebe?
„Udělala jsi to schválně? Chtělas mi zničit život?“
„Ty sis ho zničil sám, když jsi začal říkat, že nejsem dost dobrá na to, abych s tebou seděla u stolu. Když jsi přestal projevovat respekt. Zřejmě jsi mě nikdy nepoznal, Jakube.“
„A kdo tě takovou bude chtít?“
„Tak proč jsi u soudu žádal o čas na smíření?“
Odmlčel se.
„Je mi líto, že kvůli hlouposti rozbíjíš rodinu.“
„Jestli nazýváš ponížení ‚hloupostí‘, pak jsi buď tyran, nebo hlupák. A s žádným z těch dvou tu cestu nesdílím.“
Kateřina kráčela k domu své sestry. Tatínek už slíbil pomoc s bytem. Práci najde. A lásku… lásku ještě potká. Hlavní je teď vědět, že vděčnost a úcta jsou stejně důležité jako city.
